NEJKRÁSNĚJŠÍ VZPOMÍNKY NA SVĚTĚ JSOU TY, PŘI KTERÝCH ZJISTÍŠ, ŽE SE USMÍVÁŠ.

pondělí 16. října 2017

Bílé cucky, na té knížce něco je a stříhání na minuty

Pondělí, 9.10.2017
Bože, jak já tohle nesnáším!
To je tak, když člověk chvátá.
Když po prodlouženém víkendu mimo domov honem roztřídím prádlo, a aniž bych kontrolovala kapsy, nacpu ho do pračky.
Ty bílé cucky na černém, právě vypraném prádle!
Ty bílé cucky, které se nedají ničím odstranit!
Ty bílé cucky, kterých mám plnou podlahu, když se je snažím z prádla vyklepat!
Pravidlo číslo jedna: NEDÁVAT PAPÍROVÉ KAPESNÍKY DO KAPES!
Pravidlo číslo dvě: I KDYŽ JSEM SI JISTÁ, ŽE JSOU KAPSY PRÁZDNÉ, PROHLÉDNOUT JE!

Úterý, 10.10.2017
Kniha roku 2015.
Milion prodaných výtisků za měsíc.
Román, který si podmanil žebříčky bestsellerů na obou stranách Atlantiku.
Debut, trhající rekordy v rychlosti prodeje.
Možná právě tyto nálepky mě od Dívky ve vlaku tak dlouho odrazovaly.
Teď ji mám před sebou, sto stran přečtených a…chci číst dál!
Literární zázrak to sice žádný není, ale ta jednoduchost, s jakou je napsána mi v tomto případě vůbec nevadí.
Na té knížce prostě něco je!

Středa, 11.10.2017
,,Já si teď zákaznice časově tipuji a ty mi vycházíš tak na čtyřicet osm minut“, říká mi moje kadeřnice, když se chystám zaplatit za svou ,,novou“ hlavu.
Napadne mě, že jde o nějaký její soukromý průzkum a nevěnuji tomu pozornost.
Když ale začne složitě přepočítávat na kalkulačce a vysvětlovat, že takhle je cena spravedlivá pro všechny, a že mě tedy ten dnešní střih vyjde o něco dráž, přemýšlím, jestli se náhodou nezbláznila. Proč mi normálně neřekne, že své služby zdražila?
Takhle mám nepříjemný pocit, že platím i ty minuty, kdy se při jejím vyprávění zážitků, nůžky nedotýkají mých vlasů.

Čtvrtek, 12.10.2017
K vonnému kameni, který mi padl v jednom českokrumlovském krámku do oka, jsem přesto, že se mi moc líbil, přistupovala s nedůvěrou.
Ale protože se líbil i mému muži, nakonec jsme ho i s vonným levandulovým olejem, který má do něj nasáknout a vonět bez přestání tři týdny, koupili.
Tak máme doma krásnou dekoraci, která voní s bídou dva dny.

Pátek, 13.10.2017
Nic mi nepadá z rukou, z lednice se na mě nic neřítí a na podlaze ani známky po tom, že bych něco rozsypala…
Opravdu je pátek třináctého?

Sobota, 14.10.2017
Dnešní patnácti kilometrový výšlap podzimní krajinou je potěšením nejen pro moje oči a srdce, ale i pro nohy. Chůze krumlovskými uličkami minulý víkend byla sice fajn, ale v terénu je to přece jen o fous lepší než po dlažebkách.

Neděle, 15.10.2017
Tak to byl tedy fofr.
Dívka ve vlaku úspěšně dojela do cílové stanice.
Ačkoliv jsem zpočátku měla pocit, že s ní v první čtvrtině své cesty vlak vykolejí, nakonec kolizi ustál, a do nádraží vjel docela slušnou rychlostí.


Abych nezapomněla…,
někdy věci vypadají jinak, než jaké ve skutečnosti jsou.

čtvrtek 12. října 2017

Krumlovský

Původně to měl být Český ráj nebo Krkonoše. 
Směr podzimního prodlouženého víkendu se ale díky manželově kontrole v nemocnici v Českých Budějovicích stočil na jih.
A tak ho konečně poznávám. Český Krumlov.
Vše, co dělá Krumlov Krumlovem je skryto uvnitř města. Proto jsem to z okna auta nikdy nemohla spatřit.
Můžu se ztrácet v uličkách a vzápětí být u řeky a pozorovat plynoucí Vltavu.
Můžu procházet nespočet kouzelných obchůdků, s hlavou nahoru obdivovat architekturu zdejších domů a v minutě být na nábřeží, u jezu nebo na mostě přes řeku, kde mladý muž hraje na kytaru Nothing Else Matters. Nezbývá, než se zastavit a být součástí té atmosféry.
Navzdory tomu, že je teoreticky po sezóně, jsou ulice Českého Krumlova plné zahraničních turistů. Fotoaparáty nepřetržitě cvakají a vztyčené selfie tyče si razí cestu davem.
Únikem z tohoto davu je vstup do Muzea voskových figurín. Tam jsme s mužem sami, a tak si v klidu můžeme projít expozici známých osobností. Součástí zvýhodněné vstupenky je i návštěva zrcadlového sálu, kde chvíli propadám beznaději s myšlenkou, že z labyrintu zrcadel už asi nikdy nevyjdu ven.
Creperie Mls působí na první pohled poněkud chaoticky, nedokonale a přelidněně, ale na ten druhý…vlastně stejně. Jen ta káva s palačinkou, kterou si objednal můj muž je dokonalá a můj čaj z čerstvé máty, s citronem a medem je nejlepší, co jsem kdy pila.
Když nám zcela neplánovaně vstoupí českokrumlovský zámek do cesty a my automaticky projdeme branou dovnitř, uvědomím si, že jeho prohlídku mám ve svém itineráři naplánovanou až na neděli. Přesto jako ve snách pokračuji na první nádvoří, druhé nádvoří, třetí i čtvrté a se vztyčenou hlavou se točím pořád dokola a nemůžu se té krásy nabažit. Svůj itinerář definitivně trhám na cucky ve chvíli, kdy se podívám z hradeb na město. Ten pohled bere dech. Mám pocit, že jsme si pro návštěvu České Krumlova nemohli vybrat krásnější období.











Zámecká zahrada
Sobotní ráno je mlhavé, chladné a deštivé. Přesto nás ani nenapadne, že bychom zůstali v penzionu. Baby(i) přece nebude sedět v koutě. Oblékáme zimní bundy a můj muž s otázkou, ,A kam to vlastně jedeme‘, startuje auto.
Zámek Rožmberk se tyčí přímo nad řekou Vltavou a jeho odraz v řece vypadá, jako by ho někdo namaloval. Přesto je skutečný. Stejně tak fakt, že na prohlídku se navzdory nepříznivému počasí sešla pěkná skupinka turistů.
Vybrat kvalitní restauraci na oběd je na našich cestách vždycky ten nejtěžší úkol. A pro mě tak zásadní potřeba, že tomu při sestavování programu věnuji snad nejvíce času. Hotel Svatý Tomáš, kousek od našeho cíle Vítkova hrádku, je trefa do černého. Skvělé jídlo a navzdory plné restauraci hostů, milá obsluha. Vždyť kdy mi kdo naposledy řekl, ,,madam“…
Vítkův hrádek je nejvýše položený hrad v Čechách. Když je jasno, z jeho věže jsou vidět i rakouské Alpy. Dnes je mlha a nahoře jsou pouze čtyři stupně. Výhled do okolí je ale pro mě díky mé fobii z výšek, tak jako tak nedostupný.

Rožmberk nad Vltavou

Hotel Svatý Tomáš
Vítkův hrádek
Lipno v říjnu. Přívoz Frýdava - Frymburk
 Apartmán v penzionu Tilia opouštíme v neděli dopoledne s pocitem spokojenosti. Dostalo se nám zde krásného, teplem vyhřátého pokoje s veškerým potřebným vybavením. Pokud ještě do Krumlova někdy zavítáme, a po tomto víkendu to rozhodně nevylučuji, určitě budeme opět bydlet zde.
Krumlov v neděli dopoledne je jiný než v pátek odpoledne, je jiný než v sobotu večer. Je více český. Již nejsme jediní, kdo v jeho uličkách hovoří česky. Pokoušíme se naposledy nasát tu atmosféru historického města a při té příležitosti kupujeme pár suvenýrů. Tento víkend již po několikáté vstupujeme do prodejny s ručně vyráběnými dřevěnými výrobky, do obchodu s dřevěnými hračkami, keramikou a vonnými kameny. V Zapa café je čas na polední občerstvení s kávou a zázvorovým čajem a nejvíce mě na tom baví ten pocit naprosté pohody. Ten pocit, když si v neděli místo obvyklých domácích prací, jen tak vysedávám v kavárně…

Penzion Tilia

  
Abych nezapomněla…,
že sezóna v Českém Krumlově nikdy nekončí, s oslovením ,,madam“ oběd lépe chutná a v neděli je v Krumlově více česky.



pondělí 9. října 2017

Ťuk ťuk ťuk, Lepodotelačesalačoga...a ,,Hašááám ha!"

Pondělí, 2.10.2017
,,Nejsem jako vy“, čte o víkendu můj muž titulek na mé rozečtené knize a vzápětí dodává:
,,Ty opravdu nejsi jako my.“
Chvíli přemýšlím o tom, jak to myslí a vysvětluji, že kniha je o chlapci s Aspergerovým syndromem.
,,To já vím“, odpovídá. ,,Ale ty jsi taky jiná než my všichni ostatní.“
Beru to jako kompliment a jsem rozhodnutá si svou individualitu nadále hýčkat.
Hlavně, že zase nezačíná s tím, že jsem komplikovaná osobnost…

Úterý, 3.10.2017
Zpočátku je to zaťukání nesmělé.
Dokonce si myslím, že se mi to jenom zdá, a tak znovu usínám.
Jenomže ono je po chvíli slyšet znovu a naléhavěji.
Procitám a zaposlouchám se do toho zvuku, který narušuje mé sny.
Ťuk.
Ťuk ťuk ťuk.
Ťuk.
Kapky deště dopadající na parapet za oknem dávají vědět, že meteorologům předpověď vyšla.
Prší.

Středa, 4.10.2017
Tak tohle je zázrak přírody!
Podporuje paměť, pozornost, schopnost koncentrace, rychlost zpracovávání informací a porozumění problému, pohotovou reakci a řečové vyjadřovací schopnosti.
GOTU KOLA, PUPEČNÍK ASIJSKÝ.
Ještě pár týdnů užívání a zpaměti odříkám i jméno Mirečkova dědečka:
Lepodotelačesalačogaleokranieliipsonatriumupotrimatosifioparamomeritokatakekulmenokyčlepasifofatoperistelerektrionop.

Čtvrtek, 5.10.2017
,,Tak mi to ukaž, ať zítra aspoň vím, kam jedu“, říká mi můj muž, když se večer vrátí z práce.
Startuji počítač, otevírám Mapy.cz a zadávám adresu.
,,Penzion Tilia Český Krumlov“, odpovídám a otáčím monitor směrem k němu.
,,Tam Tě příští tři dny čeká pokojíček, z kterého Tě bude přecházet zrak!“

Pátek, 6.10.2017
Konečně ho poznávám.
Konečně jsem v jeho středu, jsem součástí dění v Českém Krumlově.
Procházím těmi slavnými uličkami a navštěvuji obchůdky v historické zástavbě prastarých domů.
V creperii Mls si pochutnám na mátovém čaji s medem a citronem a mám pocit, že lepší jsem nepila.
Čtyři nádvoří českokrumlovského zámku a zámecká zahrada jsou pro mne neskutečným zážitkem a pohledů z hradeb na město, se nemůžu nabažit.
Co na tom, že jdu s davem japonských turistů, že všude narážím na jejich selfie tyče, a když vejdu do obchodu, automaticky na mě prodavačky začnou mluvit anglicky.
I takový je Český Krumlov.

Sobota, 7.10.2017
,Nemohl bys to počasí nějak začarovat?“ Ptám se manžela cestou na Rožmberk, když začíná pršet.
,,Hašáááám ha!“ slyším z jeho úst. Zní to sice trochu japonsky, ale přičítám to prostředí Českého Krumlova.
Po chvíli přestává pršet a já ho chválím za úspěšné zaklínadlo. Skromně pokrčí rameny a snaží se mi namluvit, že hodně záleží na výslovnosti.
Každopádně se počasí zkazí až odpoledne, kdy po našem vystoupání na Vítkův kámen začíná pršet a jsou pouze čtyři stupně nad nulou.

Neděle, 8.10.2017
,,Emičko, nechceš se jít taky pomazlit s dědou?“ Ptám se Emy, když už jsem od ní celá uválená.
,,Nechci babi, já jsem se těšila jenom na Tebe“, odpoví a skočí mi na záda.
,,Emi, ale možná by ses měla jít dědy zeptat, kolik už má těch autíček“, zkouším strategii přes dědovy modely aut, se kterými si Ema u nás ráda hraje.
Ema přemýšlivě nakloní hlavu a pomalu se na pohovce sune k mému muži:
,,Když si to pšeješ babi, tak já to udělám.“ Řekne a za chvíli už sedí dědovi na klíně, kde se dozví, že jednou autíčko do sbírky přibylo.


Abych nezapomněla…,
jsem šťastná, když jsem na cestách, ale jsem šťastnější, když se vracím domů.

pondělí 2. října 2017

Někdy je smrt nepochopitelná, ,,ue ue hee" a podivné benefity

Pondělí, 25.9.2017
Lidé jako ON přece takhle neumírají…
Je mi to líto.
,,Nemohu žít z nostalgie, žiju z přítomnosti a budoucnosti.“ Jan Tříska

Úterý, 26.9.2017
Že se dá dýně upéct v troubě jsem věděla, ale že to bude taková dobrota, to jsem netušila…
Dýni hokaido omyji, rozpůlím, vydlabu střed a nakrájím na měsíčky.
Rozložím ji na plech s pečícím papírem, posolím, posypu čerstvě nasekaným tymiánem a zakápnu trochou olivového oleje.
Peču v troubě do měkka a pokud se udělá lehká kůrčička, je to ještě lepší.
Mám ji k večeři jako přílohu ke krůtím plátkům, ale klidně bych ji snědla i samotnou.

Středa, 27.9.2017
Přestože vstávám již ve tři čtvrtě na pět, dnešní ráno má do pohodového daleko.
Ema je nemocná, takže na trh jedu vlakem.
Odjezd mám tak o tři čtvrtě hodiny dříve, než když jedeme s dcerou autem.
Než ve spěchu vykonám všechny své ranní rituály, napadne mě, že to vzdám.
Jak bych ale Emičce vysvětlila, že dnes nebude mít svou oblíbenou sušenku od ,,našeho pekaže“?

Čtvrtek, 28.9.2017
Někdy žasnu, co se dá během jednoho dnes stihnout:
-          - Umýt okna u taťky v bytě
-          - Posedět v kavárně s výhledem na vodní nádrž
-         -  Nasbírat dva košíky hub, očistit je a zpracovat
-          - Mezitím připravit snídani, oběd a večeři a přečíst pár stránek z knihy
Večer uléhám s pocitem uspokojení a s myšlenkou, že letošní Svátek svatého Václava byl o poznání lepší než ten loňský.

Pátek, 29.9.2017
,,Ue ue heee“, říká mi dnes Anežka, když spolu zůstáváme sami. Mává při tom ručičkama, kope nožičkama a pusinku má od ucha k uchu. Pozoruje barevné hračky a snaží se je vzít do ruky. Podávám jí hrošíka, kterého sevře v pěstičce, nacpe ho do pusinky a on nadšeně zacinká.
Když se dostaví mírná rozmrzelost, dávám Anežce dudlík, otáčím ji na bříško a ona ve vteřině usíná. A já tak mohu pozorovat naprosto spokojené, spící miminko.
Možná, že ,,ue ue hee“,znamená ,,babi“…

Sobota, 30.9.2017
Když volají poprvé, trpělivě odpovídám.
Když volají podruhé, upozorňuji, že můj telefon mají uveden u odběrného místa z nějakého důvodu, a ne pro legraci. Přesto chtějí mluvit pouze s manželem.
Když volají potřetí, je poledne a právě obědváme.
Vážně nám chce poskytovatel elektřiny a plynu sjednat pojištění nemoci?
Neznají náš zdravotní stav, naše potřeby, naši finanční situaci ani naše současné zajištění…
Kdyby nám ten benefit, jak tomu říkají, raději poskytli ve formě snížení ceny elektrické energie, udělali by líp!

Neděle, 1.10.2017
Ten čas tak strašně letí, že jsem málem nepostřehla, že už jsi tu.
Byl to ale dobrý tah, přizvat si slunce.
Lidé Tě za to budou mít rádi, říjne!
A už vždycky si budou pamatovat, že v říjnu dva tisíce sedmnáct bylo krásně.



Abych nezapomněla…,
,,Občas mě napadne, že lidské srdce je taková obyčejná police. Vejde se do ní jen určité množství věcí a pak něco prostě vypadne a člověk se musí sehnout a posbírat to.“
Emma, Nejsem jako vy, Jodi Picoultová

pátek 29. září 2017

OK SEX a NO STRESS

Když se dozvídám, jak je řapíkatý celer prospěšný, a že by nebylo špatné zařadit ho do jídelníčku, nadšení to ve mně zrovna nevzbudí. Jeho aroma mi dvakrát sympatické není, a tak se marně pokouším připravit ho tak, aby mi chutnal. Kromě toho, že ho nakrájím na kousky, uvařím a přidám do nějaké zeleninové směsi nebo polévky, mě dlouho žádný jiný recept na jeho přípravu nenapadá.
Ale všechno chce svůj čas, a tak se nakonec dočkám nápadu udělat z něj omáčku..


Na jednu porci potřebuji:

½ řapíkatého celeru
kousek másla
sůl
pepř
na špičku lžičky würzel
50ml smetany
4 vařené a oloupané brambory
hrst slunečnicových semínek

Řapíkatý celer rozeberu na jednotlivé řapíky, odkrojím spodní tvrdou část a škrabkou odstraním tvrdou slupku. Jde to špatně, protože vnitřní části řapíků jsou zaoblené, takže se nedá škrabkou dovnitř dostat. Překrojím si proto každý řapík ještě na půl a střed seříznu nožem. V kastrolu si rozehřeji kousek másla a přidám oškrábaný celer nakrájený na kousky. Chvíli ho restuji, až se rozvoní. Tahle vůně už se mi začíná líbit. Osolím, opepřím a ochutím trochou würzelu. Würzel je polévkové koření bez ochucovadel a glutamátů. Je poměrně drahé, takže s ním opravdu šetřím. Vše podliji troškou vody, přiklopím pokličkou a nechám dusit. Když je celer měkký, rozmixuji ho tyčovým mixerem dohladka a zjemním smetanou. Já použila ovesnou, protože jsem ji měla doma. Když jsem ale zjistila, co všechno obsahuje za přísady, a že ovsa je v ní pouhých 9% došla jsem k závěru, že snad příště bude lepší použít smetanu mléčnou. Nevím, proč bych měla konzumovat třeba zrovna xanthanovou gumu…
A mám hotovo. Omáčku tentokrát servíruji pouze s bramborami pečenými v troubě, ale dovedu si ji klidně představit k přírodnímu plátku kuřecího masa nebo třeba na těstoviny.



ZDRAVĚ – LEVNĚ – RYCHLE – CHUTNĚ

Zdravě:
Řapíkatý celer – je vynikajícím zdroje vitaminu C, obsahuje bílkoviny, vlákninu, vitamín B1, B2, karoten, draslík, sodík, vápník, fosfor, železo, hořčík.

Řapíkatý celer posiluje činnost ledvin, pohlavních žláz, je vhodný při artritidě, revmatismu a dně. Snižuje množství stresových hormonů a tím uklidňuje nervy.


 Řapík rovná se OK SEX a NO STRESS, musí tedy dostat čtyři plné lžíce! 

Levně:
Celý řapíkatý celer mě na trhu stál 20,- Kč. Levnější základní surovinu už snad ani chtít nemůžeme. Když připočítám kousek másla, smetanu a koření, jedna porce mě s pečenými bramborami vyšla zhruba 25,- Kč.


Cena 25,- Kč za porci teplého jídla opravdu za naplnění čtyř lžic stojí
Rychle:
Rychle by to bylo, nebýt toho babrání se s odstraněním tuhé slupky z řapíků celeru. To opravdu zabere trochu času, a navíc je to nezáživná činnost.


Tentokrát tedy pouze tři lžíce. Rychlostí přípravy se mezi favority tenhle pokrm nedostane.

Chutně:
Navzdory počátečnímu lehkému odporu k aromatu řapíkatého celeru musím říct, že omáčka z něj je skvělá. Určitě stojí za vyzkoušení. 


Za chuť plním čtyři lžíce, klidně bych i dala více.

Abych nezapomněla…,
nedej na první dojem. Ten, kdo se zdá bez vůně, uvnitř vůní oplývá.

pondělí 25. září 2017

Čtyři, ,,Milí spoluobčané" a O Šípkové Růžence

Pondělí, 18.9.2017
Jako by to bylo včera.
Je půl sedmé ráno, proutěný košík mám přes ruku a uličkami Starého města mířím na farmářský trh.
Když mi zazvoní telefon, tuším co přijde.
Dcera mi unaveným hlasem oznamuje, že jsem se před pár minutami stala babičkou.
Radost je veliká, starost ještě větší, protože se narodil nedonošený uzlíček.
Dneska jsou to přesně čtyři roky.
Čtyři roky, které mi změnily život.
Čtyři roky pitvoření se, šišlání, válení se po zemi, tancování, skákání, vymýšlení dětských her, rozmazlování.
Čtyři roky s naší první vnučkou.
Všechno nejlepší k narozeninám, Emičko.

Úterý, 19.9.2017
,,Ty vole mladá paní, já jsem na to úplně zapomněl.!“ Říká mi dnes do telefonu zákazník.
Mohla jsem se urazit, mohla jsem se pohoršit, mohla jsem se ohradit.
Jenomže mě to rozesmálo.
Říkám si, že nešlo o oslovení, ale o zvolání.
Anebo ne?

Středa, 20.9.2017
Té cedule na plotě u jednoho z domů v naší ulici jsem si všimla hned ráno, cestou do práce.
Je nová, včera tady určitě nebyla.
Vlastně to byla jen otázka času, kdy se objeví.
Máme čisté, uklizené město, nové chodníky a někteří lidé to statečně ignorují.
,,Milí spoluobčané,
uklízejte si laskavě exkrementy po svých psech!“

Čtvrtek, 21.9.2017
Houbaření byla vždycky jeho vášeň, a tak každoročně trávil houbařskou dovolenou na Šumavě.
Dnes už na Šumavu nedojede, šumavské kopce nesleze.
Košík bedel mi ale dneska můj taťka přece jen přinese.

Pátek, 22.9.2017
,,Babičko, musíme spolu něco vyžešit“, říká Emička dnes odpoledne, když mi přijdou s maminkou a Anežkou naproti k autobusu.
,,A prosím tě, co musíme vyřešit?“ Ptám se.
,,Musíme vyžešit, jestli můžu být dneska u Tebe doma.“

Sobota, 23.9.2017
Bowling.
Hra, u které i ta nejlehčí koule s každým dalším hodem záhadně těžkne.
Hra, kde si ty nejlehčí koule vybírám záměrně.
Aby mě ta těžká, (kdybych náhodou zapomněla vytáhnout prsty z děr) nevzala s sebou na dráhu.
Hra, po které druhý den cítím každý sval svého těla.
Druhé místo prostě bolí.

Neděle, 24.9.2017
,,Babi, a proč trháš ty čípky?“ Ptá se mě Emička.
,,To nejsou čípky, ale šípky“, odpovím. ,,Vzpomínáš na tu pohádku O Šípkové Růžence? Tam se přece Růženka píchla o trn, usnula a její zámek zarostl šípkovým keřem. Pak přijel princ, políbil ji, ona se probudila a byla svatba. A ten keř měl stejné trny jako tenhle, podívej. Kdybychom na něj sáhly, píchneme se.
,,A usneme jako Růženka“, pokračuje Ema. ,,A musel by pšijet můj taťka a tvůj děda, aby nám dali pusu a vysvobodili nás…“


Abych nezapomněla…,
šťastné to dětství, kdy tatínek je princem.

pondělí 18. září 2017

Jen já a Ty, kdo bude vlk a chryzantéma

Pondělí, 11.9.2017
Že jsi opět tady si uvědomím hned, jak ráno otevřu oči.
Vcházím z ložnice do chodby a ucítím potpourri kávy, zubní pasty a pánského parfému.
To ale není Tvoje vůně…
Tuhle vůni po sobě zanechal můj muž před odchodem do práce.
Mentolové aroma zesílí, když míjím koupelnu a vůně pánského parfému se dosud v jemném oparu vznáší v chodbě u zrcadla. Neodolatelnou vůni kávy pak ucítím hned, jak vstoupím do kuchyně.
Byt je prázdný a my jsme spolu zůstaly samy.
Jen já a Ty…moje pondělní ráno!

Úterý, 12.9.2017
Každodenní cestování autobusem do práce mi díky hlasitým rozhovorům dává nedobrovolně nahlédnout do soukromí některých spolucestujících.
Kromě studentských problémů s učiteli, spolužáky a rodiči, si často vyslechnu o tom, jak se něčí syn vykašlal na školu, jak si soused včera zlomil nohu, že brácha má rozpadlý výfuk na autě a že u toho doktora zase byla hrozná fronta.
Naučila jsem se tyhle rozhovory vytěsňovat a často se mi stává, že je již nevnímám.
Když ale dnes dvě ženy řeší na celý autobus svou antikoncepci, probírá mě to z letargie.
Mám nutkání se otočit, abych zjistila, kdo má potřebu řešit tak osobní věci v autobuse plném lidí. Nakonec to neudělám a usoudím, že je snad lepší nevědět.

Středa, 13.9.2017
,,Babičko, a kdo nám bude dělat vlka, když děda není doma?“ Ptá se mě Ema, když opět plánuje hru na Karkulky.
,,No to nevím Emičko, asi nikdo. Budeme muset vymyslet jinou hru“, snažím se Emě Karkulky vymluvit.
,,A babi, může být vlk holka?“, nevzdává to Ema.
,,Vlastně může, ale to by potom byla vlčice“, odpovím v naději, že ze hry sejde.
Ema se rozesměje a mě je jasné, že vlk budu dneska já.

Čtvrtek, 14.9.2017
Návštěva knihovny mě má vrátit ke čtení, které jsem celé léto zanedbávala.
Nejdu pro nic konkrétního, čekám, že se mi sama některá z knih ukáže.
Když mi ale po dvaceti minutách není nic dobré ani od Kinga, svou nahozenou udici vytahuji prázdnou a chystám se k odchodu.
Jodi Picoultová se mi v myšlenkách mihne na poslední chvíli, a tak se od východu z knihovny vracím zpátky, do oddělení P.
Doufám, že čtení o chlapci s Aspergerovým syndromem nebude příliš těžké.

Pátek, 15.9.2017
O autismu vím něco málo od své spolužačky ze základní školy.
Když o svém autistickém chlapci vyprávěla na posledním třídním srazu, uvědomila jsem si, že jí neskutečně obdivuji.

,,Jsem sice autista, ale neřeknu vám, na který den v týdnu připadají třicáté druhé narozeniny vaší matky. Neumím počítat logaritmy z hlavy. Neumím se podívat na kus drnu a říct, že na něm roste 6644 jednotlivých lístků trávy. Na druhé straně bych vám mohl říct naprosto všechno o blesku, o polymerázových řetězových reakcích nebo o druhohorních sauropodech a taky umím citovat slavné filmové výroky. Periodickou tabulku prvků jsem se naučil nazpaměť, přestože jsem se o to vůbec nesnažil; sám od sebe jsem se naučil číst střední egyptštinu a pomohl jsem učiteli matematiky opravit počítač.“
Jacob
Nejsem jako vy, Jodi Picoultová

Sobota, 16.9.2017
,,Co si přeješ k narozeninám, Emičko?“ Ptala jsem se před pár dny Emy.
,,Modelínu babi a taky počebuju Ariel. Ale tu s těma ploutvema jako má ryba“, odpověděla.
Dostala obojí a k tomu ještě spoustu dalších dárků.
A hlavně svoje první, opravdické kolo!

Neděle, 17.9.2017
Dnešní téma?
CHRYZANTÉMA!
Kterou trochu trápí tréma,
že má vykvést přede všema.



Abych nezapomněla…,
,,Nejvýše postavený vlk ve smečce není ten, kdo používá brutální sílu.
Je to ten, kdo by ji mohl použít, ale rozhodl se to neudělat.“
Jodi Picoultová

pátek 15. září 2017

Když údolí nenadchne

Když jeden páteční večer před pár týdny hledám v mapě místo, kde strávíme sobotní den, jsem přesvědčená o tom, že Tereziino údolí v podhůří Novohradských hor bude to pravé.
Má to být poklidná sedmikilometrová procházka naučnou stezkou, oživená dobrým obědem v jedné ze dvou restaurací přímo v údolí.
Pohled od vstupní brány, odkud vidíme krásné bílé lavičky rozestavěné po parku nám slibuje, že budeme spokojeni.
Projdeme tímto otevřeným a upraveným úsekem, vstoupíme do porostu, kde lavičky končí a jediná cesta vedoucí kolem říčky Stropnice se najednou stává nezáživnou.
Dokud se před námi neobjeví prostranství, kde se koryto řeky rozšiřuje.
Vodopád, který burácí po skále a dopadá do říčky, kolem sebe rozstřikuje drobnou mlhovinu. 
Krásné, ale se stoletým dubem bohužel jediné místo, které trasu Terčiným údolím oživuje.
Když si při zpáteční cestě chceme zajít na oběd, v penzionu Lázničky i Hamr se dozvídáme, že vaří až od dvanácti. Nic pro časné turisty jako jsme my.
Opouštíme tedy údolí a jedeme směrem na Novohradské hory.





Ten kostel prostě nejde přehlédnout. Tyčí se vysoko nad údolím a naše zvědavost nás přivede až k němu, do Dobré Vody. Místo je plné turistů, kteří nás míjí s plastovými barely, demižony a lahvemi v rukách. Všichni míří ke kostelu, zpod jehož spodní části vytéká pramen vody s léčivými účinky. Když vstoupím dovnitř kostela, zastaví se mi srdce a přestávám dýchat. Takovou nádheru bych si nepředstavila ani v těch nejkreativnějších snech.
Poutní barokní chrám Nanebevzetí Panny Marie mne přinutí sednout si do lavice a mlčky se dívat na chrámovou loď, kazatelnu i varhany a děkovat za náhodu, která zajistila, že nesedím v Tereziině údolí v restauraci, ale jsem zde.





Dojet až nahoru na Žofín se nám rozhodně vyplatilo. Silnice tady končí, dál už vede jen lesní cesta, po které dojdeme pěšky až k Žofínskému pralesu. Možná jsem si naivně myslela, že v pralese bude zpřístupněná alespoň krátká jeho část. Ale vrata jsou zavřená a vzrostlé i popadané stromy jsou ponechány přírodě. V Novohradských horách je prý nejčistší vzduch v celém Česku. A tak zhluboka dýchám a můj muž mi vypráví o tom, jak bych se sem za minulého režimu nepodívala, protože tato oblast byla vojenským prostorem a byla nepřístupná. Jsem tedy ráda, že nyní je tomu jinak a já můžu vnímat tu krásu kolem sebe.
Kvalitní čerstvé jídlo a milou obsluhu nám poskytne restaurace v nádherném penzionu Lesovna kousek od Žofínského pralesa a já tak mohu tento jednodenní výlet nakonec prohlásit za úspěšný.



Abych nezapomněla…,
co údolí neposkytne, hory doženou.

pondělí 11. září 2017

,,Jednu hromadu babičko", zázraky se dějí a třetí ruka

Pondělí, 4.9.2017
,,Emičko, kolik Ti mám nandat těch špaget?“, ptám se Emy, když se chystám servírovat večeři.
,,Jednu hromadu babičko“, odpoví Ema a mě dochází, že máme o slově hromada asi každá trochu jinou představu.

Úterý, 5.9.2017
Když jsem šestnáctého března psala v článku Voláníslunce, ,,Dobrý den“ a neočekávaná vráska o tom, jak vytrvale zdravím jednu sousedku, která mě stejně vytrvale ignoruje, netušila jsem, že věci postupem času naberou zcela jiný spád.
Je to sice již několik dní zpátky, ale z ničeho nic mě náhle sama první pozdravila.
Tehdy jsem si myslela, že to bylo jen kvůli tomu, že je u toho její dcera, tak snad aby šla příkladem.
Při dnešním úklidu balkónu na mě však zvenku zavolá a pozdraví dříve, než si ji všimnu.
Následuje několika minutový neformální a docela příjemný rozhovor.
Zázraky se prostě dějí!

Středa, 6.9.2017
Jako většina zdravých lidí jsem se narodila se dvěma rukama.
Jsem za to ráda, ale jsou okamžiky, kdy by se třetí ruka klidně hodila.
Jako třeba dnes na trhu, když levou ruku mám provlečenou pod držadlem proutěného košíku plném zeleniny, pravou rukou držím růžičky brokolice a neohrabaně se s ní ještě snažím sáhnout po sáčku, do kterého bych je uložila.
Když si toho všimne paní ve frontě přede mnou, ihned mi sáček podává a říká, že mi pomůže.
Utrhne sáček, rozvírá ho oběma rukama a čeká, až si svou zeleninu do něj uložím. Prohodí při tom pár slov o tom, že toho máme plné ruce, a navíc jsme ještě takhle po ránu rozespalé. Já opakovaně děkuji, usmívám se od ucha k uchu a jsem blažená pocitem, že se ještě najde člověk, který tu třetí ruku ochotně tomu druhému zapůjčí.

Čtvrtek, 7.9.2017
Některé letničky už to vzdaly a udělaly místo podzimním květinám.
Některé si ovšem své místo na výsluní balkonu nechtějí nechat vzít a kvetou jako o život.
Přesto je čas na první podzimní truhlík.

Pátek, 8.9.2017
Za ceny másla, že můžou krávy?
To bude v Čechách asi slávy
až zjistí kuchařky, pekařky, ženy,
že volové můžou za másla ceny.

Sobota, 9.9.2017
Už jsem úplně zapomněla, kolik dupaček, bodíček, pyžámek a bryndáčků takové tříměsíční mimino spotřebuje.
Když mi mladí dodávají jeden koš vypraného prádla za druhým, protože jsem se rozhodla jako babička vypomoci, můžu si to po dlouhých letech na vlastní kůži připomenout.
Žehlím jako o život a mám pocit, že ty titěrné hadříky z prádelního koše stále nemizí…

Neděle, 10.9.2017
Ale já jsem opravdu šťastná, že Tě mám.
Vždyť když mě můj syn s Tebou seznámil, naprosto jsi mě okouzlil.
Vím, že Tě trochu zanedbávám, ale nechci se k Tobě upínat častěji jak dvakrát do roka.
Že je to málo?
Ne, to nemyslím, je to tak akorát.
Už takhle se musím přemlouvat, abych Tě vzala do ruky.
Jsi skvělý, ale chuť k mytí oken jsi ve mně ani za ta léta co jsme spolu, prostě nevyvolal.
Takže na shledanou na jaře, Kärchere!



Abych nezapomněla…,
,,Existují dva způsoby, jak žít život.
Ten první je myslet si, že nic není zázrak.
Ten druhý je myslet si, že všechno je zázrak.“
Albert Einstein

pondělí 4. září 2017

Ještě hodinku, vždyť bych se rozcuchala a módní policie

Pondělí, 28.8.2017
Když zaslechnu cvaknutí vchodových dveří, převalím se na bok a vidím, že postel vedle mě je již prázdná. Sáhnu po mobilu, abych zjistila, že jsou teprve čtyři hodiny ráno.
S uvědoměním si, že ještě nemusím vstávat, mnou projede slastný pocit.
To zjištění, když vím, že můžu ještě hodinku spát prostě miluju!

Úterý, 29.8.2017
,,Emičko, podívej se prosím tě na Anežku, jestli spinká,“ požádám Emu v autě.
,,To já nemůžu babičko, já bych se rozcuchala, kdybych otočila hlavu…“

Středa, 30.8.2017
Co na tom, že je středa.
Co na tom, že je půl šesté ráno.
Tahle snídaně je hotová dřív, než si namažete chleba.
Tvarohové noky s ostružinovým přelivem.
1 měkký tvaroh, 1 vejce, 100g pohankové mouky, trochu soli.
Vypracuji těsto, lžičkou tvořím noky, které vhodím do vroucí osolené vody.
Po vyplavání je scedím a zaliji rozvařenými ostružinami propasírovanými přes cedník.
Ozdobím čerstvými broskvemi a ostružinami.
Kdo se nespokojí se sladkotrpkou chutí ovoce, může přisladit třeba třtinovou šťávou.
Já jen tak.

Čtvrtek, 31.8.2017
Čtrnáct dní jedu na doraz.
Od pěti od rána, do deseti večer.
Dnes cítím, že přichází útlum.
Ráno se hrabu z postele nezvykle dlouho a po bytě se více ploužím, než pohybuji.
Bude potřeba pro následující dny zauvažovat o způsobu relaxace.

Pátek, 1.9.2017
Když ráno poprvé otevřu oči, v místnosti je nezvykle mnoho světla.
Rozbuší se mi srdce a v mírné panice sáhnu po mobilu.
Dvanáct!? Je DVANÁCT hodin?
Panika nabírá na obrátkách a mozek je v mžiku zahlcen.
Čtyři hodiny už jsem měla být v práci!
Když pojedu prvním spojem, do práce se dostanu v půl druhé.
Proč nikdo nevolal?
Projíždím seznam hovorů.
Nevolal!
Jídlo! Nemám do práce hotový oběd!
V mžiku stojím u sporáku a vařím.
Proboha proč?
Proč se mi zdají takové sny, když jsem v životě do práce nezaspala! 

Sobota, 2.9.2017
O mých károvaných černo šedobílých kalhotách jsem si dosud myslela, že jsou celkem pěkným, módním doplňkem v mém šatníku.
Dokud mi dnes dvanáctiletá slečna z rodiny nepoloží otázku:
,,To máš na sobě pyžamo?“
Jestli jsem přece jen neměla odpovědět, že ano…

Neděle, 3.9.2017
Mohla jsem mýt okna, žehlit nebo strávit odpoledne s knížkou.
Přijmout pozvání na F.O.O.D PIKNIK v parku Ladronka v Praze, byl ale bezva nápad.
Tolik jídla pohromadě jsem snad ještě neviděla.


Abych nezapomněla…,
mám nové, kárované pyžamo.

čtvrtek 31. srpna 2017

Slunce v břiše

Tolik nenáviděná i tolik oblíbená. Někteří se po ní mohou utlouct, jiní ji se vzpomínkami na školní jídelny dob minulých, dodnes odmítají.
Do té druhé skupiny jsem donedávna patřila i já. 
Rajčatová polévka z protlaku nevalné kvality totiž mnoho radosti z jídla nenadělá. 
Proto ji dnes vařím po svém.
Jak nám začnou dozrávat rajčata, těším se na ni jak malá holka.
Je tak lahodná, že sním vždycky minimálně dvě misky a vím, že to slunce v břiše, které během jídla cítím, bych při polévce z kupovaných rajčat rozhodně neměla.


Na dvě porce potřebuji:

10 – 12 větších domácích rajčat
1 cibuli
1 stroužek česneku
sůl
pepř
snítku bazalky

Slupku rajčat si nakrojím do kříže a rajčata v hluboké míse spařím vařící vodou. Oloupu je a odstraním bubák. Někdo tomu možná říká jinak. Každopádně je to to místo, kde rajče mělo stopku. Na lžíci slunečnicového oleje zpěním cibulku a rozvoním stroužek prolisovaného česneku, ze kterého odstraním střed. Ten totiž může za to, že někteří lidé mají po česneku trávicí potíže. Pokrájená rajčata přidám do hrnce, promíchám s cibulí a česnekem, osolím, opepřím, zakryji poklicí a dusím ve vlastní šťávě. Vše rozmixuji tyčovým mixerem a ochutím posekanou bazalkou.
Polévka je výborná s kapáním, s vařenou slzovkou, rýží nebo bulgurem.


A jak si rajčatová polévka stojí podle mých zásad
ZDRAVĚ – LEVNĚ – RYCHLE -  CHUTNĚ?

Zdravě:
Rajčata jsou zdravá pro svůj obsah vitaminů B1, B2, B6, C, E, provitaminu A, vápníku, fosforu, železa, jódu, mědi a draslíku.
Pomáhají pročišťovat ledviny, snižovat cholesterol, posilovat imunitu a podobně.
Tyto účinky však nelze očekávat u rajčat ze supermarketů, která se sklízí nezralá a vozí se k nám například až z Maroka.
Slzovka je zázračná obilnina, která odhleňuje a detoxikuje organismus. Dopřát by si ji měl čas od času každý. Tato polévka je dobrým důvodem slzovku ochutnat.
O slzovce se více dozvíte ZDE.

Čtyři plné lžíce jsou důkazem toho, že polévka je zdravým pokrmem. Neznamená to ovšem, že si jí navaříme plný hrnec a budeme ji jíst celý týden. Nezapomínejme, že nejzdravější na naší stravě je její pestrost J.

Levně:
Vzhledem k tomu, že rajčata, cibuli i bazalku jsem si sama vypěstovala, dalo by se říct, že polévka je skoro zadarmo. Ale protože já měla polévku se slzovkou, která není zrovna nejlevnější, porce polévky tak vyjde zhruba na 15,- Kč.

Patnáct korun za porci poctivé polévky se myslím dá ještě zařadit do kategorie levné, takže jsou opět všechny lžíce plné.

Rychle:
Rajčatová polévka je opravdu rychle hotová, nejvíce času zabere loupání rajčat. Pak už to jde jako po másle a za třicet minut je polévka na stole.
Rychlejší už to snad bude jedině v zimě ze sklenice, ve které už mám zavařená rajčata oloupaná.

Chutně:
Pro mě je to nejlahodnější sezónní polévka. Navíc je bez jakýchkoliv konzervantů a ochucovadel. Na ní je nejlépe vidět, že pokud je kvalitní surovina, stačí málo a chuť je zaručena.
Za to slunce v břiše musím přece všechny čtyři lžíce naplnit!

Abych nezapomněla…,
na ten rajský pocit s prvním, a každým dalším soustem...☺