NEJKRÁSNĚJŠÍ VZPOMÍNKY NA SVĚTĚ JSOU TY, PŘI KTERÝCH ZJISTÍŠ, ŽE SE USMÍVÁŠ.

pondělí 21. srpna 2017

Tady budu správně, slunce v břiše a Po strništi bos

Pondělí, 14.8.2017
Když se po dovolené vrátíte do práce a šéf Vám řekne:
,,To je dobře, že jsi tady“, může to být třeba proto, že se ve Vaší nepřítomnosti nakupila práce.
Když ale dodá: ,,Bylo tady bez Tebe smutno“, tak si po sedmnácti letech řeknete, že tady jste asi správně.

Úterý, 15.8.2017
Ještě před pár lety bych ji nepozřela, dnes je to má nejoblíbenější sezónní polévka.
Jakmile na slunci dozrají rajčata, těším se na ni jak malá holka.
Je tolik nenáviděná i tolik oblíbená.
Rajčatová!
Měla jsem ji mít zítra k obědu, ale to bych nesměla při vaření ochutnat.
Dvě porce ve mně zmizely a já si připadala, že mám slunce v břiše.
Takový pocit bych při polévce z kupovaných rajčat rozhodně neměla.

Středa, 16.8.2017
,,Babi, co bude k večeži?“ ptá se mě Ema, když odpoledne vařím.
,,Těstoviny s kuřecím masem“, odpovím.
,,Já si pšidám“, hlásí Emička a než stačím odpovědět že samozřejmě, dodává:
,,A taky si vezmeme domů!“
No s tím se přece počítá!

Čtvrtek, 17.8.2017
,,Díky za každé nové ráno“, napadne mě dnes, hned po probuzení.
Myslím to naprosto vážně a těším se na nový den, na to, co přinese.
Hloupý zvyk, ještě v posteli zapnout v telefonu wifi a čekat, jestli pípne nějaký e-mail.
Hloupý zvyk číst e-maily ráno na mobilu.
Zaostřuji, protože oči nemohou přivyknout jasu displeje a snažím se přečíst ta milá slova, která jsou sice částečně rozmazaná mým rozostřeným viděním, ale jsou tam.
Díky za tohle ráno, Jano!

Pátek, 18.8.2017
Po probdělé noci náročný den.
Když zakrslý králík náhle přestane žrát, bývá to většinou jeho konec.
Když se přidá apatie a tachykardie, bojím se, že ráno už bude pozdě.
Naštěstí není, a tak si můžu vysedět dvouhodinovou frontu na veterině.
Dobrý veterinář se prý pozná podle toho, že má plnou čekárnu.
Jsem na správném místě.
Odcházím vybavena instantním senem, stříkačkou a nejistým výsledkem.
Budeme bojovat!

Sobota, 19.8.2017
Možná by to byl obyčejný film.
Možná bych na něj za pár dnů zapomněla.
Nebýt laskavosti s jakou autor nahlíží do dětské duše.
Nebýt dojemně dokonalého hereckého výkonu malého hlavního hrdiny.
Nebýt Svěrákova neuvěřitelného smyslu pro detail.
Ukažte mi koňské spřežení na sněhu a já si utírám z tváří slzy.
Po strništi bos.

Neděle, 20.8.2017
Klidný rituál posledních dní, kdy několikrát denně krmím nemocného králíka injekční stříkačkou se mění v souboj dvou osobností.
Já, s vůlí udržet Kima při životě za každou cenu, se mu snažím do tlamičky vpravit instantní seno.
On, pomalu se uzdravující začíná vzdorovat, a snaží se mi vymanit ze sevření.
Souboj končí částí tekuté potravy na mých kalhotách a částí v králičím kožichu.
Nicméně je toto nevalné skóre vlastně dobrou zprávou.
Králík se uzdravuje.


Abych nezapomněla…,
možná, že pro někoho je to ,,jenom“ králík.
Pro mě je to živá bytost, o jejíž život budu vždycky bojovat.

pondělí 14. srpna 2017

S dětmi do ZOO, ve vší počestnosti a čistý stůl

Pondělí, 7.8.2017
Jedeme do ZOO.
Anežka, Ema, moje dcera a já.
Těším se, že prožiji s dětmi krásný den, plný relaxace.
Dcera řídí, Anežka brečí a Emička evidentně také nemá svůj den.
Věty: ,,Kdy už tam budem‘“ , ,,Já už to nevydržím“ a ,,Já už tam chci být“, posloucháme od Veselí nad Lužnicí až na Hlubokou.
Emy nálada se naštěstí mění s příchodem do ZOO.
Poskakuje od výběhu k výběhu a raduje se ze zvířat.
Nakrmí kozy, sebe a potom i kachny.
Sebe rajskou omáčkou s těstovinami, zvířenu zakoupenými granulemi.
Protože si spálí lýtka o rozpálenou kovovou dětskou klouzačku, brečí.
Kupuji jí předražený kelímek zmrzlinových kuliček a za šedesát korun jízdu na koni, která trvá celé dvě minuty.
Asi si pořídím koně a stoupnu si s ním před ZOO.
Před odchodem si pohladíme sovy a jdeme se upéct do přehřátého auta.
Ema usíná, Anežka se deset kilometrů před domovem budí.
Brečí.
Rozepnu si bezpečnostní pás a předkloním se přes opěradlo, abych jí podala dudlík.
Jsem zpocená, unavená a akrobatické kreace, které provádím při snaze utišit kojence mi dávají vědět o svalech, o jejichž existenci jsem dosud neměla ani tušení.
A Anežka? Pořád brečí.
Ema se budí a říká, že nechce ubrečenou ,,sesčičku“.
Opět lezu za jízdy přes sedadlo a podávám nemluvněti dudlík.
Potom ještě třikrát.
Konečně doma!

Úterý, 8.8.2017
Ráno mě vyzvedává v půl osmé.
Když na výlet, tak pěkně časně, ať nejedeme za horka.
Jen on a já.
Máme si co říct, takže cesta rychle ubíhá.
Před muzeem v Sedlčanech jsme o půl hodiny dříve.
Obloha se zatáhne, zvedá se vítr a já v krátkých šortkách vyletněná na předpovídaných dvacet sedm stupňů, se začínám balit sama do sebe.
On, chlap, na sobě nedává nic znát.
V muzeu shlédneme vykopávky, expozici Jakuba Krčína a Bedřicha Smetany.
V útulné kavárně hledáme občerstvení a teplo.
Já si objednám konvičku zeleného čaje, on espresso s mlékem.
On si v kožené galanterii koupí novou peněženku, já v papírnictví fixy pro vnučku.
Při zpáteční cestě zastavujeme na oběd.
Já si objednám grilovanou zeleninu s rýží, on masovou směs s bramboráčky.
Stále si máme co říct, takže příliš dlouhé čekání na jídlo nám nevadí.
Odpoledne mě vrací tam, kde mě ráno vyzvedl.
Ve vší počestnosti, jak říká…
On, náš dlouholetý rodinný kamarád.

Středa, 9.8.2017
,,Emo!“, slyším vykřiknout mou dceru.
Vzápětí se Emička rozbrečí a já se rozhlížím, co se vlastně stalo.
Andělka, kterou jsem si koupila před pár hodinami leží na zemi a vedle ní jedno z jejích křídel.
Emička tak své skóre ulomených andělských křídel povýšila na dvě.
Možná by ti andělé měli mít ta křídla sundavací.

Čtvrtek, 10.8.2017
Půl roku se tomu obloukem vyhýbám.
Půl roku chodím okolo a zpovzdálí sleduji, jak volné plochy rapidně ubývá a hromady se sice nenápadně, zato zcela reálně zvětšují.
Půl roku vím, že jednou se těmi papíry budu muset prokousat a pracovní stůl uklidit.
Déšť, který mě včera vyhnal z chaty se částečně zasloužil o to, že mám hotovo.
Konečně mám čistý stůl!

Pátek, 11.8.2017
Naše město od rána zahaluje černočerná tma.
Prší a nicota, šířící se oblohou je depresivní a děsivá.
Plánovaný výlet tak bere za své a mě nezbývá než se radovat z obyčejných domácích činností.
Mám radost, že mám zavařená rajčata.
Mám radost, že po dlouhé době zase držím v ruce knihu.
Mám radost z přesazených květin a nově osázeného truhlíku s levandulí a vřesem.
Mám radost, že jsem.
I v tento temný čas.

Sobota, 12.8.2017
Zeptal se!
I po sobotním šumavském výšlapu za parného poledne se včera zeptal, co podnikneme o víkendu.
Přesto, že mě to zpátky na Šumavu táhne jako magnet, odolávám.
Přece jen bych svému muži za tu Šumavu měla dopřát klidnou procházku po rovině.
Tereziino údolí v podhůří Novohradských hor je však pro nás velkým zklamáním.
A tak, ač autem, se nakonec stejně šplháme nahoru do hor.

Neděle, 13.8.2017
Tak jo!
Dovolená končí, tak zpátky do práce!


Abych nezapomněla…,
,,Každý jsme anděl s jedním křídlem. Abychom vzlétli, musíme se obejmout.“
Luciano de Crescenzo



pátek 11. srpna 2017

Šumava...já Ti to říkal!

Když se mě můj muž v pátek večer ptá, co podnikneme o víkendu, mám trochu obavy mu svou dávnou touhu sdělit.
Mou lásku k milované Šumavě se mnou totiž nesdílí.
Pro mě je to jeden z nejkrásnějších koutů naší země, panenská příroda, kopce, lesy, louky, pastviny a kraj s minimálním osídlením, což podtrhuje kouzlo této oblasti.
Pro něj jsou to jen kopce, odkud se v zimě nedostaneš a všude je to dál než daleko.
A tak opatrně vyslovím to jméno: ,,Vydra. Řeka Vydra.“
A protože je zeměpisně vzdělán a udělal by pro mě všechno na světě, je mu jasné, že pojede na Šumavu.
,,Chci Ti ukázat, že Šumava nejsou jen nekonečné kopce“, říkám mu.
,,Kolem Vydry je to po rovině.“
Přikyvuje, ale přesto v jeho očích zahlédnu letmý stín nedůvěry.
Jedeme na Šumavu!
Antýgl má být naším výchozím bodem, proto zastavíme na parkovišti nedaleko tohoto vyhlášeného kempu.
Když spatřím Vydru, srdce se mi rozbuší. Je přesně taková, jakou si ji pamatuji z dětství.
Čistá, klidná, líně se převalující přes kameny a nabízející ledové osvěžení v parném dnu.
Obrovské balvany trčící z koryta řeky budí respekt a vyvolávají touhu vylézt na ně a chvíli spočinout v jejich středu.
Na Čeňkově pile navrhuji mému muži, který už nejspíš věří tomu, že Šumavou lze jít i po rovině, že bychom mohli zpět do Antýglu dojít přes Srní. Po druhém břehu řeky Vydry.
Nalákám ho na místní vyhlášenou Slunečnou cukrárnu, kde se můžeme občerstvit.
A tak souhlasí.
Možná jsem se ale před tím měla podívat do mapy a oprášit si znalosti o vrstevnicích.
Nebyla bych tak v pravé poledne, za plného svitu slunce překvapena tříkilometrovým pochodem částečně po silnici, a pořád do kopce. Výš a výš.
V tu chvíli si pod rouškou potu a zchvácenosti uvědomuji, že můj příslib klidné procházky po rovině, vzal za své.
A tak se snažím odvést pozornost a nadšeně se nahlas rozplývám nad krajinou.
Můj muž kroutí hlavou, mé nadšení evidentně nesdílí a v jeho pohledu čtu:
,,Šumava. Já Ti to říkal!“
Šumavu se mi dnes nejspíš úplně obhájit nepodařilo.
Jenomže mě ty výhledy do krajiny prostě za tu dřinu stojí!
Božské dezerty Slunečné cukrárny profil tohoto kraje nepatrně vylepší, stejně tak zpáteční cesta, která vede částečně z kopce a částečně po rovině.
Kolem výběhu vlků za Srním jenom procházíme. Obáváme se, že symbol vozíčkáře na šipce k výběhu znamená, že odsud nemusíme odejít po svých.
Ke Klostermannovu mostu, kde máme přejít na druhou stranu Vydry procházíme opravdovým šumavským rájem, kde místní atmosféru dokreslují roubené chaloupky.
Moje srdce se nachází na vrcholu blaha.
Jen jsem zvědavá, jestli se mě můj muž i příští týden zeptá:
,,Tak co podnikneme o víkendu?“

















Abych nezapomněla…,
vždyť on si tu Šumavu jednou zamiluje!



středa 9. srpna 2017

Jsou přece prázdniny, pátek třináctého a letos nepřijedu

Pondělí, 31.7.2017
Večerní rituál před spaním je hotov, okno otevřené dokořán, nic tedy nebrání tomu, abych se po pracovním dni svalila konečně do postele.
Je deset hodin večer a ještě, než stačím zabrat, slyším od vedlejšího domu smích dětí a hovor dospělých.
,,A tleskáme“, ozve se náhle vysoký ženský hlas, který vyzývá děti k aktivitě.
,,Tleskejte, tleskejte“, povzbuzuje děti a motivuje je vlastním hlasitým tleskáním.
A já, s polštáři na uších a myšlenkou ,,jsou přece prázdniny“, vzdáleně slyším, jak se děti nadšeně přidávají.

Úterý, 1.8.2017
Touto větou se přesně před rokem započalo moje blogování.
Bez představy o tom, co budu psát, bez koncepce.
Svému blogu k narozeninám přeji, aby Henrieta neztratila nit a stále měla co psát, a aby nepřišel o své milé čtenářky, protože jen s nimi bude opravdu žít.

Středa, 2.8.2017
Je vedro k padnutí.
Jeden z těch dnů, kdy jsem ráda, že jsem v práci.
Protože dvacet šest stupňů, které vidím za sebou na teploměru je proti těm čtyřiatřiceti venku relativně v pohodě.

Čtvrtek, 3.8.2017
Letos jsem zahradník k pohledání.
Ředkvičky, které měli být velké jako pingpongový míček mi na záhonu vykvetly dřív, než dosáhly velikosti většího hrachu.
Za to s cibulí by se ping pong zahrát nechal.
Dýně hokaido, jejíž šlahouny se nezřízeně plazily dál a dál, vyprodukovala záplavu nádherných oranžových planých květů a jediný plod.
Červený rybíz ze všech tří stromků naprosto do čista sezobal špaček.
Tak to vypadá, že letos budeme sklízet jenom rajčata, zelené fazolky, cukety a možná nějakou tu mrkev.

Pátek, 4.8.2017
Když na mě hned ráno při prvním otevření ledničky vypadne bílý jogurt a rozprskne se na podlahu, chytím se za hlavu a uklidím to.
Když mi v lednici popraská několik vajec na platě, na které se snažím nacpat kastrol s polévkou, napadne mě, že bych se měla nad sebou zamyslet.
Když si ale posypu pohankovou kaši kari kořením místo skořicí, už o sobě vážně začínám pochybovat…A jdu se podívat do kalendáře, jestli není pátek třináctého.

Sobota, 5.8.2017
Naposledy jsem ji viděla jako malá holka.
Už tenkrát mi učarovala a stokrát jsem se k ní chtěla vrátit.
Dnes je ten správný den na to, abych ji znovu spatřila.
Řeku Vydru.
Je přesně taková, jakou si ji pamatuji z dětství.
Čistá, klidná, nabízející ledové osvěžení v parném dnu a líně se převalující přes kameny.

Neděle, 6.8.2017
Vloni jsem Vám slíbila, že se za rok určitě vrátím.
Trhá mi to srdce, ale nepřijedu.
Nespatřím Vaše vysoké štíty trčící daleko do kraje, nebudu obdivovat panenskou přírodu Zeleného plesa, neuslyším divoké zurčení Bieleho potoka, jehož vody stékají z vrcholků hor do údolí, nevyjedu zubatkou na Hrebienok.
Moje dovolená se letos bohužel ubírá jiným směrem.
Se vzpomínkou na Vás balím na chatu, mé drahé Vysoké Tatry.


Abych nezapomněla…,
tleskejte, tleskejte, jsou přece prázdniny!

čtvrtek 3. srpna 2017

Tam...

Má to být místo, kde načerpám energii po náročném týdnu, kde zklidním duši.
Místo, kam nejezdí auta, kde létají vážky, bublají potůčky a hladiny rybníků se vlní ve větru.
Tam, kde uprostřed blátivých cest, tůněk a potůčku lidská ruka vytvořila vodníkův svět.
Kde zapadající slunce odráží své paprsky na vodní hladině a vítr prohánějící se po břehu rozšustí rákosí.
V chatové osadě, kde nejsou ploty, a stromy, tráva a keře si rostou podle svého uvážení.
V oáze klidu, ticha a pohody, na břehu rybníka uprostřed lesů.
Tam, kde dříve než na rybník padne noc a večerní vítr rozvlní rákosí, se z pod břehu vynoří ondatra a nebojácně nás prosí o něco dobrého...












Abych nezapomněla…,
nejkrásnější místa máme kousek od domova.

pondělí 31. července 2017

Když se andělkám lámou křídla, hovory do schránky a čas si nepřikoupíš

Pondělí, 24.7.2017
Včera jsem rovnala škeble a mušle, které mi přivezl syn s přítelkyní z Chorvatska a dneska lovím ze schránky pohled. Do místa určení sice dorazil později než jeho odesílatelé, ale dorazil. 
Od moře k nám šel šest dní. 
Když k němu přivoním, představuji si všechny ty vůně, které cestou nasál a všechnu tu energii, která byla vynaložena, aby se dostal do mých rukou.
I kdybych měla fantazii jako Rowlingová, esemeska ve mně tyhle pocity prostě nevyvolá.

Úterý, 25.7.2017
Večery na balkoně na přechodnou dobu skončily. 
Déšť je téměř trvalý a teploty klesly na patnáct stupňů.
Když dnes večer sedím v obývacím pokoji, koutkem oka zachytím zvláštní barvu, která se skrz okno promítá do místnosti.
Barvu černých mračen, prolínajících se s duhou a západem slunce.
Když odchází slunce a přicházejí sny…

Středa, 26.7.2017
Můj milý,
když si u mého kontaktu zapneš funkci ,,hovory do schránky“, nikdy, opravdu NIKDY se Ti nedovolám!

Čtvrtek, 27.7.2017
,,Babiii, ta-andělka-má-ulomený-kčídlo“, fňuká Ema, s mojí andělkou v ruce.
Když přijdu z kuchyně do obývacího pokoje a prohlížím andělku a její křídlo ležící na stole, Emička se rozpláče.
,,A jak se jí to stalo?“ ptám se.
,,Já nevím, prostě jí upadlo kčídlo“, škytá Ema.
Už ani ta andělská křídla nejsou to, co bývala, povzdechnu si a řeknu Emičce, že děda andělce křídlo přilepí.
Radostí vyleze na gauč a sedne si nahoru na polštáře.
Než jí stačím říct, ať dá pozo,r aby nespadla, letí po hlavě dolů a narazí si loket o podlahu.
Teď mají zlomené křídlo andělky dvě.

Pátek, 28.7.2017
Po půl roce jsem si dopřála osm a půl hodiny spánku.
Zjišťuji, že tento stav, kdy každý den vstávám v pět a jdu spát v jedenáct, nezřídka i v půl dvanácté, již není udržitelný.
Osmnáct hodin denně aktivní činnosti, je prostě pro mé tělo náročné.
Co si budeme povídat, už mi není dvacet.
Ani třicet.
Ani čtyřicet…

Sobota, 29.7.2017
Zase jsem ho nechala, aby mě ovládl.
Aby paralyzoval mou mysl a zatemnil rozum.
Když nemohu syna sehnat na mobilu v pátek večer, ještě si to zdůvodním.
Když však dnes dopoledne zjistím, že další dva lidé, kteří mají být s ním v autě jsou také nedostupní, důvody dojdou.
Strach rozhodí své sítě a mozek mu v panice podléhá. Několik dlouhých minut, hodinu.
Dokud nepřijde esemeska o synově dostupnosti.

Neděle, 30.7.2017
Na mém blogu se sešla bezva parta neuvěřitelně milých, srdečných a šikovných lidiček.
Nebudu jmenovat, abych na někoho nezapomnělaJ. Stačí se podívat do komentářů.
Děkuji Vám všem, že jste se mnou, hrozně mě bavíte.
Ale…moje květiny na balkoně volají po péči, moji zahradu moří plevel, na můj byt padá prach, stejně tak na mé knihy.
Musím svůj volný čas spravedlivě rozdělit.
Možná proto nenajdete můj komentář u každého Vašeho článku.
Neznamená to ale, že Vás nečtu.
Znamená to, že hospodařím se svým volným časem.
Zjistila jsem totiž, že se nedá nikde přikoupit.
Ani na internetu!


Abych nezapomněla…,
to že mě nevidíte, neznamená, že tu nejsem!

pondělí 24. července 2017

Je to sekáč, něco většího než moucha a není dort jako dort

Pondělí, 17.7.2017
Je pondělí, tak bych očekávala, že budu po víkendu odpočatá a plná energie.
Místo toho se ale ploužím dnem, a ne, a ne nabrat na obrátkách.
Setrvačník, který ráno natáhnu, a který obvykle dochází až v deset večer, se dnes zastaví už v deset dopoledne.
Poprvé se mi oči zavřou v práci, přímo před monitorem počítače.
Podruhé v autobuse, cestou domů.
Naštěstí procitám na každé zastávce.
Jestli se to ale jednou nepovede a přejedu, pěší cesta zpátky mě dokonale probere.

Úterý, 18.7.2017
Můj večer, kdy všechny domácí spotřebiče již ztichly a rádio zůstává nezapnuto, jsem měla strávit o samotě.
Svou večerní kávu si jako obvykle beru s sebou na balkon, zrovna tak kostičku čokolády a notebook.
Usadím se do židle a sotva začnu vnímat vůni květin a čerstvě zalité země, všimnu si ho.
Nikdo ho nezval, přesto má odvahu vetřít se mi do přízně.
Musím ale uznat, že je to sekáč…
Je to opravdu sekáč!

Středa, 19.7.2017
Když ráno vejdu ještě napůl rozespalá do kuchyně, zdá se mi, jako by kolem mě něco přeletělo.
Něco většího než moucha.
Něco většího než vosa, protože převislá kytka, jejímž směrem se to vydalo, se ještě dlouhou chvíli pohupuje.
Přesto se věnuji přípravě snídaně a vlastně mě ani nenapadne, že bych po TOM, měla pátrat.
Po chvíli se zachvěje záclona a žaluzie na okně začnou chrastit.
Když se podívám tím směrem zjišťuji, že je to opravdu větší než moucha.
Dokonce je to větší než sršeň.
Mezi žaluziemi se prodírá saranče. Překrásně zelené, s křídly jako pavučinka, a černým korálkem v oku. Svými dlouhými tykadly hledá cestu ven ze žaluziového bludiště.
S mojí pomocí se mu to povede, ale ven z bytu se mu nechce.
Na mě prostě letí hmyz😊.

Čtvrtek, 20.7.2017
Když můj muž před sedmnácti dny nastoupil po devítiměsíční neschopence do práce, (mimochodem do nové práce), řekla jsem si JO! Konečně se náš život vrátí do normálu.
Už nebudeme muset koukat na hodinky, abychom se vrátili včas domů, protože je konec vycházek.
Na chatě budeme moci přespat.
Skončí lékařské martyrium, a šanon se nám konečně přestane plnit dalšími a dalšími lékařskými zprávami a potvrzeními lékařů pro lékaře.
Náš životní standard se o něco zlepší a užiji si své vytoužené, a tolik potřebné samoty.
Když můj muž dnes přijíždí po čtyřech dnech z práce, hodinu bez přestání o své práci nadšeně vypráví. 
A já si teprve teď uvědomím, že mi znovu začíná -  život s workoholikem.

Pátek, 21.7.2017
Moje kulturní vyžití je poslední dobou na bodu nula.
Na rockovém koncertu jsem byla naposledy v roce 2010, v divadle více jak před rokem.
Emoce dávno odžité jsou ale ve mě dodnes.
Na koncertě jsem se ze sebe tenkrát vydala tak, že jsem celý druhý den proležela v posteli.
Divadelní představení Shirley Valentine jsem díky hereckému výkonu Simony Stašové prožila také na plno. A rozhodně nešlo o nějaký ,,béčkový orgasmus“.
Moje kulturní vyžití se možná z bodu nula pomalu pohne.
Dnes večer jdu na rockový koncert.

Sobota, 22.7.2017
,,Tak já Báře nechám udělat dort“, navrhne můj tatínek bráchovi a švagrové, když ho zvou na oslavu sedmých narozenin jeho vnučky.
Jejich souhlas udělá taťkovi radost. Vždyť může pro svou vnučku zařídit dort k narozeninám!
Brácha s manželkou mají zase radost z toho, že jim odpadne jedna starost a mohou se věnovat přípravám dalšího občerstvení.
Všichni jsou nadšení!
Ovšem jen do té doby, než den před oslavou dojde u taťky doma k převzetí dortu.
Místo dortového korpusu, toustový chléb.
Místo pudingového krému, vlašský salát.
Místo berušek z marcipánu, berušky z rajčat a oliv.
Místo marcipánových růží, růže z uheráku.
Naše očekávání, jsou holt někdy svině!

Neděle, 23.7.2017
Mušle, škeble, skořápky,
vyrovnávám do řádky.
Ač jsem v moři nebyla,
aniž bych to tušila,
dostala jsem mořské plody,
ať představím si dálné vody.
Kdy já uvidím perel lovce?
Až slezu všechny české kopce!


Abych nezapomněla…,
že tu správnou zastávku přejedeš jenom jednou.

pondělí 17. července 2017

Sedmdesát sedm, s větrem v posteli a dýňová

Pondělí, 10.7.2017
,,Babičko, když by tam ty koťátka spadly, tak bych pro ně musela dojít, že jo?“
Ověřuje si Ema, stojící nad příkrým schodištěm v synově domě, kam jsme přijely nakrmit králíka.
Drží plyšová koťata, v každé ruce jedno a čeká, co jí řeknu.
,,To bys musela, Emičko. Ale oni tam nespadnou, protože Ty je držíš pevně," odpovím.
Jak ve zpomaleném filmu náhle vidím, jak se otevírají ty dětské dlaně, a obě ruce naráz vyletí do vzduchu.
Ona pod to schodiště ta koťata fakt hodila…!
Takže svojí otázkou si jenom mazaně pojistila, že ji po těch schodech dolů pustím.

Úterý, 11.7.2017
Děkuji, že jsi ve mně probudil radost z chůze, když jsme spolu chodili pěšky k babičce, z jednoho konce města na druhý.
Děkuji, že jsi mě seznámil s tak krásným krajem, jako je Šumava.
Děkuji, že jsi mi ukázal, co je trpělivost, když jsi vyráběl obrazy ze slámy a stavěl modely lodí.
Děkuji za chatu, kterou jsi vlastnoručně vybudoval a za ten malý kousek země uprostřed nádherného kraje.
Děkuji, že jsi nejtěžší chvíli svého života překonal se ctí.
Děkuji, za Tvou samostatnost a vitalitu, kterou dosud oplýváš.
A že občas něco zapomeneš? Vždyť to my přece také.
A to nám zdaleka není sedmdesát sedm let, jako dnes Tobě.
Všechno nejlepší k narozeninám, tati!

Středa, 12.7.2017
Celý víkend strávil s telefonem v ruce.
Celý víkend se snažil přijít na to, jak se nový, služební dotykový telefon ovládá.
Věty, typu:,,Hele, mě se tady něco objevilo“, ,,Zase mi to nefunguje“, Já už se z toho zblázním,“, nebo ,,Je to krám“, jsem slyšela několikrát denně.
A to všechno jenom proto, aby mu ho dnes přejela nákladní Tatra, když mu v práci vypadl z kapsy.

Čtvrtek, 13.7.2017
Víš, jak mizerně se teď po ránu cítím?
Čeká mě náročný pracovní den a díky Tobě vstávám nevyspalá a s mizernou náladou.
Nevadí mi, když ke mně v noci vletíš oknem.
Nevadí mi ani, když si okolo sebe omotáš záclonu.
Jsi v ní komický, vypadáš jako nevěsta na útěku.
Ale musíš se plazit pode dveřmi a kvílet na celý dům?
Při tom se fakt nedá spát…

Pátek, 14.7.2017
Když jsem dýni sázela,
bláhově si myslela,
že naplním sklepy plody,
a že v zimě budou hody.
Pro dýni mi srdce plane,
ale květy jsou jen plané.
Jen jediný dýni zrodil,
poslání tak svoje splnil.

Sobota, 15.7.2017
Původní vize turistické soboty vezme za své hned ráno, když zjišťuji, že vydatně prší. A protože se plán B zrodí záhy, je třeba vymyslet rychlý oběd, abychom mohli co nejdříve odjet do Ikey na nákupy.
Dvě mladé cukety nakrájím na větší kostky, osolím, pokapu olivovým oleje, sójovou omáčkou a posypu tymiánem. Sušeným, protože ten čerstvý mi na balkoně v květináči skomírá. V pekáčku vše promíchám a dám péci do trouby. Uvařím červenou čočku, namočenou od včera a podávám ji s upečenou cuketou. Světe div se, za půl hodiny je zdravý oběd na talíři!

Neděle, 16.7.2017
Když z obchodu přinese špatné granule pro králíka, i když jejich název má
napsaný na lístečku, když v samoobslužném skladu Ikey naloží a zaplatí jinou skříňku, než jsme si vybrali, tak to vypadá, že smolné skóre tohoto víkendu můj muž už nedožene.
Pak ale najde na ulici telefon, vyhledá v seznamu kontakt, máma“ a zavolá.
Slečna, které telefon patří ani netuší, že jí mobil ve městě vypadl.
Při předání má slzy v očích a s whisky v ruce manželovi děkuje, že jí navrácením mobilu zachránil vzpomínky.


Abych nezapomněla…,
že vlastní nezdary lze vyvážit i dobrým skutkem.

úterý 11. července 2017

Ve svém časoprostoru, když jsem offline a zametání myšlenek

Pondělí, 3.7.2017
Mít prostor pro svůj čas.
Mít čas pro svůj prostor.
Právě teď!

Úterý, 4.7.2017
Kdo ochotně hodí na záda svůj batoh, nazuje turistické boty a vydá se se mnou po barevných značkách?
Kdo se mnou vyleze do kopce k hradu, ztratí se na zelené a najde uprostřed vesnice tu správnou chalupu?
Kamarádka, se kterou jsem prošla základní školou, svatebním dnem i Prčicemi.
Díky!

Středa, 5.7.2017
Jsem bez připojení.
Nemůžu publikovat své blogové příspěvky, nemůžu komentovat příspěvky druhých, na instagram nevložím jedinou fotografii.
Zato můžu víc spát, toulat se krajinou, užít si každý kout své zahrady.
Když přemýšlím o tom, zda si na chatu zařídit internet nebo si ponechat výsadu mít své jedno místo offline, volím to druhé.

Čtvrtek, 6.7.2017
I když je Šumava moje srdeční záležitostí, nabídku od manžela jet tam s ním zítra s kamionem, odmítám. Oknem z auta mě to nebaví, Šumavu si musím projít.
,,No vždyť jo“, snaží se mě nalákat. ,,Budu skládat v Zemědělském družstvu, tak si projdeš šumavské družstvo…“
Nejspíš máme každý jinou představu o tom, co to znamená, ,,projít si Šumavu“.

Pátek, 7.7.2017
Můj muž je velmi šikovný.
Se synem postavil pergolu, vybudoval dřevník a vyrobil pojezdová vrata.
Je schopen vyměnit proraženou pneumatiku na kamionu, opravit elektriku na návěsu a udělat technickou údržbu na lesnických strojích.
Moderními technologiemi ale zůstane nejspíš navždy nepolíben.
Dotykový telefon, který dostal v práci jako služební, je pro něj to samé, co pro Jana Žižku revolver.
To bude těžký víkend…

Sobota, 8.7.2017
Když neplánovaně, ale nejspíš zcela nenáhodně vcházím do kostela svaté Máří Magdaleny, oči musí nejprve přivyknout šeru.
Ruce obejme chlad a ticho je nadpozemské.
Modlit se neumím a se svou modlitbičkou z dětství ,,Andělíčku, můj strážníčku“, bych asi při bohoslužbě nevystačila.
Přesto se posadím do lavice před oltář.
Člověk na takové místo může přijít proto, aby si třeba ,,jen“ zametl své myšlenky.

Neděle, 9.7.2017
Dnes se budím v osm, zítra budu touhle dobou, v práci budit windowsy.
Dnes procházím zahradou, zítra budu procházet e-maily.
Dnes zalévám záhony, zítra budu zalévat šéfovi kafe.
Když končí volno a začíná práce.




Abych nezapomněla…,
jsem smutná, když končí dovolená, ale byla bych smutnější, nemít práci.

neděle 9. července 2017

Moje singl dovolená, den pátý

Když ráno prší, neplavu, nechodím bosa po zahradě ani nepozoruji ptáky.
Dopadající kapky deště jsou studenější než voda v bazénu, mokrý trávník je sem tam protkán plazícími se slimáky a nenasytný špaček je schován před deštěm někde v korunách nedalekých stromů.
Poprvé zpanikařím, když si uvědomím, že dnešek je posledním dnem mé dovolené.
Podruhé, když zaslechnu přijíždět auto k vedlejší chatě.  
Sousedka s kulometem místo úst patrně opět naruší klid v zahrádkářské kolonii.
Také přemýšlím o tom, čím přihnojit živý plot z buxusů, aby její věčně vystrčené, korpulentní pozadí v kalhotkách, přestalo být konečně vidět.
Kdybych se s odpoledním vyjasněním nesnažila být za každou cenu na zahradě užitečná, nemusel by můj muž po příjezdu z práce sčítat škody.
Rozlomené koleno u barelu s vodou a prasklý kotouč u strunové sekačky.
Taková je bilance mého odpoledního zápalu do práce.
O dovolené se prostě nemá pracovat!







Abych nezapomněla…,
práce šlechtí člověka, ale ničí věci.

sobota 8. července 2017

Moje singl dovolená, den čtvrtý

Ještě před snídaní několikrát přeplavu náš dvoukubíkový bazén a obejdu zahradu bosou nohou. Špačkovi, který si pochutnává na právě dozrálých kuličkách mého červeného rybízu je zjevně jedno, že ho při tom pozoruji.
Už několikrát se nám vyplatilo přivstat si, když jedeme na výlet. Ale že díky tomu budeme mít okružní jízdu výletní lodí kolem Zvíkova s mužem jen sami pro sebe, to jsme opravdu nečekali. 
Vody brčálově zeleného soutoku Otavy a Vltavy brázdí nejen naše Lipno RLL 3210, ale také luxusní motorové čluny, hausbóty i sportovní kanoe. Zážitek z plavby se umocní, když na jedné z opotřebovaných plachetnic uvázaných u břehu zahlédneme stejně opotřebovaný, nahý mužský zadek.
Podléhám obavám, že má euforie z krásných zážitků opadne s obědem v restauraci.
Filetům z pstruha s bylinkovou omáčkou a vařenými bramborami v Pivovarském dvoře Zvíkov, se ale nedá vytknout naprosto nic.
Reklamní cedule Akvária u parkoviště hradu Orlík nás láká na prohlídku dvoumetrového sumce. 
Přes neprůhlednou zelenou vodu v bazénu, kde se údajně sumec nachází, si však jeho existenci nelze ověřit. Natož pak slibovanou délku.
Příliš nízké ochozy hradeb hradu Orlík mě postaví před rozhodnutí:
Výhled nebo život?
Volím život a sunu se ke zdi.




 


Abych nezapomněla…,
že držet se při zdi, je někdy bezpečnější.