NEJKRÁSNĚJŠÍ VZPOMÍNKY NA SVĚTĚ JSOU TY, PŘI KTERÝCH ZJISTÍŠ, ŽE SE USMÍVÁŠ.

čtvrtek 22. června 2017

To se musí zažít

Miluju atmosféru farmářského trhu.
Stojí mi za to, si každou středu ráno přivstat, abych ji zažila.
Ranní chladný vzduch mísící se s vůní ovoce, květin, bylinek a čerstvých koláčů, ve mně vyvolává pocit nevšedního zážitku ve všední den.
Jak ráda bych nasála tu atmosféru, rozhlédla se a představila si, jak biofarmy nad ránem sklízejí natě pažitky, rukoly, polníčku a špenátu.
Jak farmáři v noci nakládají svá auta sadbou okurek, paprik, rajčat a dýní, sklízejí ze skleníku první květáky, kapusty a rané zelí.
Jak pekařky v noci pečou buchty, koláče a zákusky a nad ránem je chystají do krabic, aby již v šest hodin ráno mohly začít své výrobky prodávat.

Místo toho se hned po příjezdu na trh nedobrovolně věnuji pozorování stojících vozidel v zoufalé víře, že se nějaké pohne a uvolní nám tak své místo na zaparkování.
Jakmile se tak stane, popadnu košík a bez rozmyslu vletím mezi stánky.
Můj čas vyhrazený na nákup zeleniny před začátkem pracovní doby totiž není neomezený.
Těkám očima po vystavených produktech a okamžitě zapomínám, co jsem vlastně chtěla.
Když si utřídím myšlenky, zastavím se u stánku ,,svého“ farmáře.
Nejspíš si na něj dělá nárok většina žen na náměstí, protože fronta u něj je obrovská.
Desítky minut tak strávím v zástupu zeleniny chtivých dam, a nervózně koukám na hodinky s obavou, jestli budu v práci včas.
To vše proto, abych když přijdu konečně na řadu, půlku věcí zapomněla a celé jsem si to musela zopakovat.
Miluju atmosféru farmářského trhu.


Abych nezapomněla…,
to se musí zažít!

pondělí 19. června 2017

Když píšu kýč, na sušáku černý bez a zase ten bazén

Pondělí, 12.6.2017
Za tři a půl roku, kdy se narodila Emička, jsem úplně zapomněla, jak jsou ta miminka křehká. 
Když dnes beru čtrnáctidenní Anežku do náručí, bojím se, že mi proteče mezi prsty. 
A její tatínek ji přebaluje, a manipuluje s ní, jako by to dělal každý den.
Aha, …vždyť on to dělá každý den…

Úterý, 13.6.2017
Zcela fádní pracovní den může zpestřit záchrana malého, nedávno opeřeného čermáčka.
Na vlastní oči vidím, jak vletí otevřenými vraty do dílny autoservisu. Usadí se na otevřených zadních dveří auta a pípá svým slabým hláskem o sto šest.
Ani otevření vrat dokořán nepomůže k tomu, aby našel cestu ven.
Po zmateném letu usedá na halogenové světlo, zavěšené u stropu, a záhy odlétá na horní okno, kam nikdo ze země nedosáhneme. Dlouhou tyčí se ho kolega snaží nasměrovat od okna, aby si v zoufalém mávání nepolámal křídla.
Když konečně vylétá ven, usedá na plot a chvíli se ještě čepýří, aby si srovnal pomuchlané peří.
Možná z toho kouká kýč, ale nemůžu si pomoct…
Pro mě je to událost dne.

Středa, 14.6.2017
Nevím, kdy budu mít dost.
Květ černého bezu, který si suším na zimu na čaj, voní po celém bytě.
Přesto stále chodím trhat další a další bílé květy s nenapodobitelnou podmanivou vůní.
Mohla bych k nim čichat donekonečna.
Se divím, že ještě nikdo nevynalezl bezový parfém. Hned bych si ho koupila.
Patrně by ale na mě místo chlapů, letěli brouci a včely.

Čtvrtek, 15.6.2017
Květy jahod odkvetly, zelené plody se zakulatily a zbarvily do červena.
Mám štěstí, že můžu jahody pěstovat na vlastní zahrádce. Jejich chuť je s těmi kupovanými nezaměnitelná.
Každodenní sklizeň a zpracovávání této jahodové slasti potrvá pár týdnů, ale nyní nabírá svého vrcholu.
Začíná jahodobraní.

Pátek, 16.6.2017
Instantní kakao jsem měla poprvé asi v sedmi letech. Maminka ho přinesla z obchodu jako horkou novinku, a to, že se rozpustí i ve studeném mléce, byl pro mě malý zázrak.
Od té doby se stalo instantním spousta věcí. Instantní kaše, instantní káva, instantní polévky, dokonce i fotoaparáty jsou dnes instantní.
Ode dneška jsem instantní i já. 
Doufám, že se moje příspěvky na instagramu nerozpustí bez povšimnutí, a budou třeba někoho i bavit.

Sobota, 17.6.2017
Vždycky mě zajímalo, co jsou to ty kapří hranolky.
Dnes mám možnost je ochutnat v Rybí restauraci v Lomnici nad Lužnicí, kudy projíždíme na dvacátý ročník Truck show Lužnice. 
I když nemám srovnání, nedovedu si představit, že bych ještě někdy jedla lepší.

Neděle, 18.6.2017
Doufala jsem, že na to letos nedojde.
Doufala jsem, že náš mini bazén na chatě zůstane celoročně ,,zazimován“, a můj muž ho tentokrát nenapustí. 
Doufala jsem, že nebudu svědkem toho, jak každý víkend propadá alchymistické hysterii, když po příjezdu zjistí, že voda v něm je zelená.
Byl to můj velký omyl!


Abych nezapomněla…,
bazénové šílenství 2017 dneškem začíná!

pondělí 12. června 2017

R.I.P. Brit, náš zákazník náš pán a efekt červených očí

Pondělí, 5.6.2017
,,A víš o tom, že je dneska pondělí?“, ptám se syna, když mi volá, abychom k němu odpoledne přijeli na grilování. ,,Normální přece je, grilovat o víkendu…", dodávám.
A proč vlastně jednou nezbořit hranici normálnosti.
Proč jednou neudělat něco nestandardního.
Grilujeme v pondělí.

Úterý, 6.6.2017
Před lety jsi vstoupil do našeho života, abys ho převrátil celý naruby.
Všechny naše dosavadní priority vzaly za své a porušili jsme kvůli Tobě všechna svá předsevzetí:
Že pes nesmí do postele.
Že psovi se nedává nic od stolu.
Že pes musí chodit u nohy.
Že pes bude poslouchat nás, a ne my jeho.
Dnes je to přesně šest let, co jsi odešel.
Tvůj vítací rituál, který jsi předváděl pokaždé, když jsme vstoupili do dveří, nám stále chybí. Chybí nám vůně Tvých pacek, hebkost Tvé srsti a místa v posteli je pořád zbytečně moc.
Doufám, že jsi tam nahoře našel tu nejkrásnější pudlici pod sluncem.

Středa, 7.6.2017
Čtrnáct dnů nejím chleba, nejím žádné pečivo.
Zkouším žít - bez pšenice.
Je to pro mě velká výzva a bojuji sama se sebou.
Vařím si teplé snídaně, obědy i večeře.
Jak já bych si dala domácí chleba s máslem!

Čtvrtek, 8.6.2017
Mít zahradnictví po cestě z práce, je za trest.
Ještě, že mají pro přímý prodej otevřeno jenom ve čtvrtek a v pátek.
Když zahradnictví míjím, hlava se stáčí doleva, směrem k otevřeným vratům.
Když zahlédnu stojany s květinami, dokonce se na chvíli zastavím.
Pak si představím můj balkon, kde pro květináč nebude za chvíli kam šlápnout,
povzdychnu si a vykročím k domovu.
Dnes odolávám, ale co za týden?

Pátek, 9.6.2017
Náš zákazník, náš pán.
Dříve krédo našich předků, nyní pouze bezduchá fráze.
O tom se přesvědčím dnes, když si chci ráno v řeznictví objednat větší množství masa s tím, že si ho vyzvednu odpoledne, až pro mě přijede můj muž autem.
Kyselý ksicht prodavačky při vyslovení mé žádosti si neberu osobně, protože podobně se tvářila i na zákazníka přede mnou. Důvod proč mi nelze vyhovět, mě ale docela zaskočí.
Nemají TO kam dát. Ve velkém řeznictví s bourárnou masa a chladicími boxy nemají na pár hodin kam uložit pro zákazníka šest kilo masa. Nepadne ani jiný návrh, náznak ochoty je nulový. Téměř devět set korun, které hodlám za maso zaplatit nejspíš není důvod ke snaze.  Kdyby se při mém rozčarovaném odchodu do toho nevložila prodavačka od uzenin, asi by mi vyhověno nebylo.
Náš zákazník, náš pán.

Sobota, 10.6.2017
Proč můj pstruh má hlavu a ten Tvůj ne?“, ptá se mě můj muž, když přinesu talíře s obědem na stůl.
,,Protože jsem toho svého fotila“, odpovím.
,,Aha…“, zamyslí se. ,,Ty ses bála, že bude mít na fotce červené oči?!“
Až dokážu vytvořit u pečeného pstruha efekt červených očí, bude to vrchol mého fotografického ,,umění“.

Neděle, 11.6.2017
Přijela pouť.
Ráno vstávám v šest hodni, abych naporcovala, naklepala a obalila více jak třicet řízků.
Den, kdy se sjede celá rodina a přátelé, kterým tímto můžeme oplatit jejich pohostinnost.
Den, kdy se zastavím až večer s pocitem uspokojení.
Všichni pohromadě!



Abych nezapomněla…,
že život psa je příliš krátký.


čtvrtek 8. června 2017

Velkou sestrou

Když jsi se dozvěděla, že maminka čeká miminko, měla jsi obrovskou radost.
Netušila jsi ale, že si na jeho narození budeš muset ještě dlouhou dobu počkat.
Proto jsi mamince radila, že má hodně jíst, aby už měla velké bříško a miminko se mohlo narodit.
V březnu jsi mi říkala, že plťous se nalodí až bude teplo.
Dneska už říkáš prťous a Tvoje sestřička se nedávno narodila.
A tak ses stala velkou sestrou.
Velkou sestrou malé Anežky, která přišla na svět proto, že sis to Ty a Tvoji rodiče moc přáli.
Velkou sestrou, která ji bude vozit v kočárku, podávat jí dudlíka a při přebalování mamince chystat plenky.
Nebude to trvat dlouho a Anežka pozná, že se narodila té nejlepší sestřičce na světě.

zdroj: Pinterest

 Abych nezapomněla Emičko…
,,Protože máš sestru, vždycky budeš mít nejlepší kamarádku.“

pondělí 5. června 2017

Babičkou na druhou, když se pýcha násobí a prásknout dveřmi

Pondělí, 29.5.2017
,,Sláva, Anežka se narodila“, skáče Ema na pohovce a rozhazuje rukama, když jí ukážu fotku z porodnice.
Dnes, 29.5.2017 se v 16.22 stávám babičkou na druhou.

Úterý, 30.5.2017
Vím, že to bude znít jako klišé, ale na své děti jsem velmi pyšná.
Asi tak, jak jen matka může být.
V životě jsou ovšem momenty, kdy se tato pýcha ještě násobí.
Třeba, když syn sám sebe zvedne ze dna a překoná tak nejhorší období ve svém životě.
Třeba, když dcera porodí dvě krásné dcery a jsem svědkem toho, s jakou láskou a péčí je vychovává.

Středa, 31.5.2017
Ke své vládě jsi zpočátku přistupoval chladně.
Ani jsi nepočkal na Pankráce, Serváce a Bonifáce a oblékl jsi nás zpátky do bund.
Myslela jsem, že ta rajčata ani nepůjdou ven, a truhlíky s kytkama budu pořád na noc uklízet domů.
Ve své polovině jsi ale začal nabírat sílu, a ke konci Tvých dnů už všichni sluncemilci včetně mě, byli ve svém živlu.
Dostál jsi tak svému jménu a zahrady jsi nechal vykvést překrásnou paletou barev.
Jahody jsi obsypal žlutobílými květy, svou silou jsi povytáhl nať mrkve a v zemi jsi zakulatil ředkvičky.
Jen té vody bylo málo, květne…

Čtvrtek, 1.6.2017
A je to tady!
Ráno v práci nejde vše tak, jak má, a tak z vedlejší místnosti slyším sprostá slova, klení a rozčilený hlas.
O chvíli později se s nervozitou a nepohodou setkávám tváří v tvář.
Za normálních okolností bych to přešla a byla šťastná, že já jsem v pohodě.
Ale emoce z minulých dnů mi daly zabrat, a tak dnešní nálož negativity nedokážu s úsměvem vstřebat.
Nejradši bych za sebou práskla dveřmi!

Pátek, 2.6.2017                                                 
Den, kdy opět svítí slunce.
Kdy štěstí fyzicky vstoupilo do našich životů a kdy se Emička oficiálně stává, ,,velkou“ sestrou.
Den, kdy si naše dcera přivezla z porodnice svoji Anežku.

Sobota, 3.6.2017
Ráno snídat na balkoně a pozorovat slunce vycházející mezi domy.
Dýchat svěží ranní vzduch, prosycený vůní květů balkonových květin.
Poslouchat zpěv ptáků, kteří se před pár hodinami probudili a překřikují se jeden přes druhého.
Protože je víkend.

Neděle, 4.6.2017
,,Ty se na ten můj blog ani nepodíváš“, říkám dnes mezi řečí, trochu vyčítavě svému muži.
,,Já jsem chtěl“, odpovídá provinile,  ,,Ale když jsem zadal do Googlu: Blog mojí starý, tak mi to nic nenašlo…“
Teď už chápu, proč můj blog nečtou chlapi. Věřím, že když ho přejmenuji na Blog mojí starý, své mužské čtenáře si určitě najde😍.



Abych nezapomněla…,
,,Než za sebou práskneš dveřmi, ověř si, z které strany je klíč“.
Daniela Fischerová

čtvrtek 1. června 2017

Cíl: Prčice

,,Do Prčic? Ty jsi se zbláznila, to bych vypustila duši.“
,,Třicet kiláků pěšky? Ani náhodou. Možná tak na kole…“
,,Nechápu, co na tom máš, jít pěšky z bodu A do bodu B?!“
,,Kdepak, tyhle hromadný akce nejsou pro mě...“

Slýchám často, když se zmíním o tom, že jdu do Prčic.

Pro někoho nepředstavitelný sportovní výkon, pro druhého ztráta času.
Pro mě meta, které chci jednou za rok dosáhnout.
Dokázat si, že překonám sebe sama.
Není to žádná Tour de France ani výstup na Annapurnu.
Vlastně je to v porovnání s jinými sportovními výkony směšný cíl.









Abych nezapomněla…,
,,Člověk mnoho vydrží, má-li cíl.“
Tomáš Garrigue Masaryk

pondělí 29. května 2017

Prostě to oprav, záchrana krásných očí a Copperfield klíčovou dírkou

Pondělí, 22.5.2017
Je to další zkouška nebo to myslíš vážně?
Opravdu jsou ty komplikace s těhotenstvím mé dcery nutné?
Já ale nechci mít strach!
Prostě to oprav, prosím!

Úterý, 23.5.2017
Jít k zubaři, když nic nebolí, je vlastně pohoda.
Paní, sedící naproti mně v čekárně, ale takovou pohodu evidentně nezažívá.
Zarudlé oči a ruka na levé tváři napovídá, že její noc byla nejspíš hodně krušná.

Středa, 24.5.2017
I když sladké moc nejím, zmrzlina Schwarzwald s višněmi a čokoládou mi právě v tuto chvíli připadá jako to pravé na oslavu.
Na oslavu v nejlepší kavárně ve městě.
Na oslavu toho, že výsledky naší dcery jsou v pořádku.

Čtvrtek, 25.5.2017
Hned po žirafách mají ty nejkrásnější oči na světě.
Jejich bílé zadečky, které jak odrazky svítí na dálku nám oznamují, že jsou nedaleko.
I když jsou to od přírody plachá zvířata, často jim jejich důvěra v člověka dovolí, nechat se ochočit.
Moje jedinečné setkání s mladým srnečkem v dětství způsobilo, že se tito tvorové stali mojí srdeční záležitostí.
Proto jsem podepsala!
Děkuji , která mi k tomuto kroku byla prostředníkem.

Pátek, 26.5.2017
Jelikož je můj muž po úrazu stále doma, chodí spát podstatně později než já.
,,V noci jsem Tě ani neslyšela přijít“, říkám mu dnes ráno.
,,Prolezl jsem klíčovou dírkou“, odpovídá pohotově.
Tak to vysvětluje i to, proč se věci v kuchyni záhadně přemísťují ze svých obvyklých míst na místa jiná.
Můj Copperfield…!

Sobota, 27.5.2017
Když se ráno rozhodujeme, jestli pojedeme na chatu nebo na výlet, zvítězí chata. Jednak proto, že ji letos poměrně dost zanedbáváme a jednak proto, že toužím po samotě a klidu.
Už vím, proč nemám ráda neohlášené návštěvy. 
Protože se z programu ticho a klid stěží neočekávaně přepínám do programu zahrada plná lidí.

Neděle, 28.5.2017
Mytí oken bytostně nesnáším.
Myslela jsem, že po výměně za plastová se to ve mně zlomí.
Nikoliv.
Dva měsíce se odhodlávám, dva měsíce hledám výmluvy, dva měsíce odkládám.
Když na to dnes konečně dojde, za pár hodin je hotovo a radost z jasného výhledu a voňavých záclon je veliká.
Jsem zvědavá, jak dlouho budu tuto činnost odkládat zase na podzim.



Abych nezapomněla…,
k čemu je mi doma Copperfield, když mi jeho magie okna neumyje.

čtvrtek 25. května 2017

Po třiceti letech


P.
Třicet let mám Tvoji maturitní fotku v albu.
Třicet let se o Tobě dozvídám jen kusé informace.
Dnes jsem Tě opravdu moc ráda viděla!

L.
Rok jsme spolu seděli v jedné lavici.
Rok jsi mi neřekl ani slovo.
Dnes organizuješ naše třídní srazy a vydáváš sbírky básní.
Tvoje nová cesta…

P.
Milý P.,
kamaráde se smyslem pro humor a srdcem na dlani.
Tolik empatie máš v sobě, jako nikdo jiný.

V.
Směj se a rozdávej úsměvy tak, jak to umíš jenom Ty.
Ale proboha…, některé věci se přece neříkají ani po třiceti letech…

I.
Tvůj smysl pro humor je odzbrojující.
Co na tom, že někteří lidé ho nechápou.
Jak by také mohliJ.
A že budeš taková i v sedmdesáti?
No jasně, vždyť jsi to Ty!

R.
Pořád jsi ta drobná dívka ze střední.
I když se naše povahy tenkrát minuly, dnes si můžeme naslouchat.

M.
Moje milá M.
Jedna druhou jsme ještě na střední ztratily, abychom se po letech zase našly.
Tvůj smysl pro humor mě baví a Tvoje schopnost povzbudit dodává sílu.
Když mi bylo nejhůř (a Ty víš že bylo), byla jsi to Ty, kdo mě dokázal povzbudit.

M.
I když je Praha překrásné město, není středobodem vesmíru.
I na malém městě jsou lidi šťastní, podnikají, zakládají rodiny, prostě žijí…
Trochu pokory by to chtělo.

V.
Přišel jsi k nám z jiné třídy, jak se říká v běhu.
Naše cesty se nějak nestačily protnout.
Ale na Tvoji firmu, téměř koukám z okna.
Tak ať Ti šlape.

I.
Lidské osudy jsou různé.
Přeji Ti pevnou půdu pod nohama a kotvu, která dodá životu stabilitu.

M.
Jsi důkazem toho, že i vzrůstem malý člověk dokáže velké věci.
Překvapil jsi, a moc Ti v Tvé práci fandím!

P.
Víš, že bez brýlí už tolik nevypadáš jako předseda?

I.
Neměla bys už taky začít stárnout?
Energie z Tebe sálá na všechny strany a Tvoje schopnost komunikace s lidmi,
je prostě neuvěřitelná.

P.
Ty jsi se mnou také chodil na střední?
Třicet let jsem Tě neviděla a dneska jsem Tě nepoznala.

P.
S tebou je to po každé stejné.
Přijdeš pozdě, abys ostatním vzal vítr z plachet 
a po své exhibici se zničehonic zvedneš a zmizíš.

R.
Nechci Ti do toho kecat, ale fakt bys měl zvolnit.

I.
Vždycky musíš být středem pozornosti?

P.
Lichotka od Tebe vždycky potěší.
Ale…nemáš s nimi pár desetiletí zpoždění?

J.
Milá J.
Seděli jsme spolu v jedné lavici.
Dávala jsi mi opisovat matematiku i technické výkresy.
Měla jsi technické nadání jako málokterá holka ze třídy.
Ty jsi byla ta chytrá, já se vezla.
Strašně moc jsem se Tě dneska chtěla zeptat, jak se Ti daří.
Místo Tebe mi ale musel dát odpověď někdo jiný.
Je mi to moc líto.

Abych nezapomněla…,
mám Vás ráda, lidi!

pondělí 22. května 2017

Ach ty počty, on žekl prdel a dvakrát třicet

Pondělí, 15.5.2017
Protože faktura nesedí s příjemkou, zas a znovu ručně přepočítávám po účetním systému položku po položce v naivní naději, že nesrovnalost bude tam.
Než si po půlhodině uvědomím, že chybu dělám já.
Stejnou a pořád dokola.
Ráda bych to svedla na to, že je pondělí, ale obávám se, že ve skutečnosti to bude daleko horší.

Úterý, 16.5.2017
,,Babičko, děda žekl splrostý slovo. Musí si vypláchnout pusu“, žaluje Emička na mého muže.
,,No to teda musí“, souhlasím.
,,Babi“, pokračuje Ema, ,,on nežekl zadeček. Ani zadek. On žekl prdel!“

Středa, 17.5.2017
Začala sezóna farmářských trhů.
Začalo moje pravidelné středeční brzké vstávání, abych ještě před prací naplnila svůj košík čerstvou zeleninou.

Čtvrtek, 18.5.2017
Když na zahradě nasadím rukavice, Emička se jich dožaduje také.
Marně jí vysvětluji, že dětské rukavice se nevyrábí a dospělácké jí budou velké.
,,To nevadí babi, tak mi je zastlrkáš pod mikinu.“
Už to nebude potřeba.
Hned jak mi dětské rukavice dcera dnes ukazuje v zahradnictví u pultu, musím je koupit
i přesto, že mě prodavačka upozorňuje na jejich vyšší cenu.
Vždyť to dítě je potřebuje!

Pátek, 19.5.2017
Celý rok se připravuji na vrchol mého turistického snažení.
Celý rok se těším, že si sáhnu na dno fyzických sil a pokořím trasu třiceti kilometrů z Tábora do Prčic.
Už zítra!
Tak proč se zrovna dnes cítím fyzicky úplně na dně?

Sobota, 20.5.2017
Někdo říká, že jsem blázen, jiný mi fandí, a další nevěří, že dojdu do cíle.
Je pravda, že posledních pět kilometrů jdou moje nohy na doraz.
Ale…mám botičku! Důkaz, že jsem to dokázala i letos!
Místo, abych po pochodu dala svým nohám jako obvykle klid a tělu odpočinek, sundávám turistické boty a nazouvám lodičky.
Vstříc dlouhému večeru na třídním srazu po třiceti letech.

Neděle, 21.5.2017
Den poté...



Abych nezapomněla…,
že ten pocit uspokojení z dosaženého cíle stojí za to prožít.
I kdyby to mělo být jen jednou za rok.

čtvrtek 18. května 2017

Rekordní

Že mě moje fobie z výšek dožene i v muzeu, jsem opravdu nečekala.
Když můj muž jako cíl našeho nedělního výletu vybral Muzeum rekordů a kuriozit v Pelhřimově, netušila jsem, a zřejmě ani on, že cesta za rekordy povede do městské věže, po velmi úzkých, točitých schodech. A pak ještě o tři patra výše, tentokrát po schodech dřevěných. 
V každém patře jiná expozice, do každého patra s mojí fobií. 
Ale jsme tu za rekordy, tak proč k nim nepřidat i jeden svůj osobní.
Jsem nahoře!
Jsem pod střechou městské věže, výš už to vede jenom do nebe.
A tam, se ještě nechystám.


Čokoládová města a hrady, drátkovaná vejce i nejdelší pomlázky.
Největší péřová bunda, čepice i boty a miniatury, viditelné pouze pod lupou.
Nejstarší jorkšírský teriér a baset s nejdelšíma ušima.
Rekordní sbírka čtyřlístků a vícelístků.
Pražský hrad, vytvořený ze špejlí.
Outdoorová bota vyřezaná z pařezu motorovou pilou i obraz z těstovin.
Šála století, k jejíž rekordní délce přispěji upletením čtyř řad.



Zjišťuji, že rekord jde vlastně udělat úplně ze všeho. Člověk musí být pro vytvoření toho svého hlavně dostatečně zapálený a jestli zubama ohýbá padesáti korunové mince, nebo jimi rozepíná podprsenky na čas, je vlastně úplně jedno.

Abych nezapomněla…,
k rekordům výtah neexistuje, musíš to vzít po schodech.

pondělí 15. května 2017

Příběh ze skříně, recept na toasty a těžká role matky

Pondělí, 8.5.2017
Netušila jsem, jak může být žehlení prádla inspirativní.
Sotva ráno beru do ruky žehličku, napadá mě spousta myšlenek, které nechci nechat jen tak uniknout.
Když můj muž přijde do šatny, kde mám rozložené žehlicí prkno a uvidí v polici své otevřené skříně můj notebook s rozepsaným článkem, jenom kroutí hlavou.
Blatná podle Henriety prostě vznikla ve skříni.

Úterý, 9.5.2017
,,Babi, ale můj tatínek to dělá jinak“, oznamuje mi Ema, pozorujíc mě, když připravuji toasty k večeři.
,,Tatínek je namaže máslem, dá na ně kečup a potom šunku…“
S pochopením pohladím Emičku po vlasech: ,,Tvůj tatínek má asi jiný recept…“

Středa, 10.5.2017
,,Kdybych měl mít pořád z něčeho obavy, tak do smrti nebudu mít nic“, říká mi dneska můj syn, když mu zkazím radost z nového auta. Místo nadšení z jeho sdílené radosti, které jsem měla jako správná, přející matka projevit, stojím před jeho ,,novým“ vozem jako opařená a v očích se mi míhá částka, kterou za něj zaplatil.

Čtvrtek, 11.5.2017
Když jsem se dneska během dne dozvěděla, že dvacátého května máme třídní sraz po třiceti letech, málem to se mnou švihlo.
Jednak z té číslice a jednak proto, že v tento den mám v plánu jít do Prčic.
Sraz po třiceti letech a třicet kilometrů pochodu.
Kdo by odolal dvěma třicítkám.
Buď se budu muset naklonovat, nebo zvládnu obojí.

Pátek, 12.5.2017
Odpoledne musím upéct chleba, dát prádlo do pračky, nakoupit na víkend, uvařit večeři.
Nebo si můžeme s dcerou a vnučkou udělat holčičí odpoledne…
Navštívíme hračkářství, kde koupíme dárek jedné malé slečně k třetím narozeninám.
Zajdeme do rodinné kavárny s vlastní výrobou té nejlepší, opravdové zmrzliny.
Projdeme město a užíváme si klidné páteční odpoledne.
Nakonec stihneme i ty nákupy na víkend.
A to ostatní?
Prostě jindy!

Sobota, 13.5.2017
Je čas!
Vyndat truhlíky na balkon a na noc je již neuklízet.
Navštívit prodejní výstavu květin.
Osázet poslední volné nádoby a zaplnit jimi poslední volná místa na balkoně.
Překátrovat kompost, smíchat ho se zemí a zasadit rajčata do nádob.
Jen tu cuketu se ještě bojím pustit na záhon.

Neděle, 14.5.2017
Uvařila bych Ti oběd, jak jsi to měla ráda.
Vzala bych Tě do cukrárny na dort, na kterém sis vždycky pochutnala.
Koupila bych Ti lilie, které jsi tak milovala.
Kdybys tady byla…
Mami!


Abych nezapomněla…,
,,Být matkou znamená chránit své děti před každou myslitelnou bolestí, ale současně jim věřit, že si pro sebe v životě vyberou to nejlepší.“
Rowan Coleman

čtvrtek 11. května 2017

Blatná podle Henriety

O návštěvě v Blatné jsem původně psát ani nechtěla. Když se ale probírám fotografiemi z tohoto místa, přijde mi škoda založit je do složky Blatná 2017 a nenapsat k nim ani řádek.
I když jsem fotky z Blatné na některém z blogů už viděla, domnívám se, že můj pohled může být zase trochu jiný.
Takže tady je Blatná podle Henriety…

Co jsem o Blatné věděla.
Že tam na střední školu chodil můj muž, vystudovala tam i moje kamarádka a že je tam obora s Daňky.
A Co jsem o Blatné nevěděla?
Že se na zámku točila pohádka Šíleně smutná princezna. 
Hrubý nedostatek!
Nicméně prohlídka zámku není dnes prioritní.
Do Blatné jedu nakrmit daňky, a to pěkně z ruky do huby.
A manžel si při té příležitosti může s nostalgií připomenout místo svého nespoutaného studentského života.
Pro daňky mám plný batoh tvrdého chleba a pro manžela otázky.
Daňci jsou šťastní, můj muž nikoliv.
Že jsou zvířata kontaktní, jsem věděla, ale že se budu muset těm nenažraným čumákům dokonce bránit, to jsem netušila. Sotva vyndávám z batohu první kousky tvrdého chleba, sesype se na mě snad celé stádo. 
Není čas zjišťovat kdo je kdo, a tak vyhrávají ti, kteří jsou drzejší.
Jsem ve svém živlu, a když už je všechno snědeno a odcházíme k ohradě s pávy, ohlížím se a pozoruji, jak další oběť podlehla těm obrovským hnědým očím, něžným čumákům a sametovým růžkům po právě shozeném paroží.










Abych nezapomněla…,
otázky na manželův studentský život v Blatné to odpoledne samozřejmě padly.
Odpovědi jsou ovšem nepublikovatelné 😊.

pondělí 8. května 2017

Prvomájové Vánoce, zabedněný mozek a za rekordy do nebe

Pondělí, 1.5.2017
Proč si neudělat Vánoce třeba na prvního máje?
Proč si ten dárek, který jsme našli pod stromečkem, nerozbalit zrovna dnes?
Dvě a půl kila pravé svíčkové!
Stačí ji jen vyndat z mrazáku, upéct, udělat svíčkovou omáčku s houskovým knedlíkem a pozvat celou rodinu na oběd.
Tak Šťastné a veselé!

Úterý, 2.5.2017
Přesvědčit mozek, že dnes už je opravdu úterý mi trvá…vlastně celý den.
,,Vzpomeň si přece, pondělí bylo včera, ne dnes.
Volný den, kdy jsme se sešli celá rodina a odpoledne ses v přírodě krásně vyčistil od zbytečných a negativních myšlenek.
Jenomže jak tak na to koukám, vítr odfouknul i to, co neměl…“

Středa, 3.5.2017
Jako by nestačilo, že mám několik týdnů na víčku pravého oka tik.
Zánět spojivek, který mě dnes ráno překvapil, může mít dvě příčiny:
Fyziologickou, kdy se mi očima přehnal průvan, případně prach a pyly, když jsem na prvního máje prohrávala svůj boj s větrem.
Nebo psychosomatickou, která by se dala určit podle rčení:
,,Už se na to nedá dívat“
,,Člověk by zaplakal“
,,Nevěřím vlastním očím“
,,Vidím z toho rudě“
A tak přemýšlím, co by asi ve mně tyto pocity mohlo v posledních dnech vyvolat…

Čtvrtek, 4.5.2017
Manželův zlozvyk, kdy během večera neustále přepíná televizi z programu na program, bytostně nesnáším.
To je také jeden ze dvou důvodů, proč na televizi téměř nekoukám.
Druhý důvod je ten, že z ,,televizní zábavy“ se pomalu ale jistě stává stoka, ve které se nechci utopit.

Pátek, 5.5.2017
Na rozdíl od mého muže nepřepínám! 
I když nabídka ,,programů“ je opravdu široká, každý pěkně dokoukám až do konce.
V přírodovědném okénku navštívím přírodní zahradu, nechám se poučit o prospěšnosti některých bylin, pokochám se krásou šeříku a jsem svědkem psí výpomoci. V design bloku se rozplývám nad kombinací barev kabelkové sady a plechovým květníkem osázeným letničkami.
Turistický průvodce mě seznámí s krásami i úskalími trampování v přírodě a zprostředkuje mi nádhernou prohlídku ČeskéhoKrumlova.
V cyklu ,,Ze života“, jsem svědkem štěstí v přímém přenosu a prožívám příběh dvou lidí, který mohl skončit happyendem, ale neskončil.

Sobota, 6.5.2017
Nastává jedno z nejkrásnějších období v roce.
Nastává období květinových výstav a trhů, období osazování truhlíků, květináčů a misek.
Období radosti.
A období přesouvání.
Kdy choulostivé druhy květin musí ráno ven a večer zase dovnitř.

Neděle, 7.5.2017
Muzeum rekordů a kuriozit v Pelhřimově je od nás, co by kamenem dohodil.
Přesto jsme ho poprvé navštívili až dnes.
S velkým sebezapření stoupám po úzkých točitých schodech do městské věže a pak dál nahoru, do dalších tří půdních pater expozice. 
Až půjdu do nebe, musím počítat s tím, že budu mít závrať.


Abych nezapomněla…,
na Vánoce v květnu a proč nepřepínám.

sobota 6. května 2017

Jako páv

Tenhle pán, či šlechtic snad,
denně rozkládá svůj šat.
Rozloží ho, pootočí,
nespočítáš jeho oči.









Do zahrady z rána vlétl černý páv a jeho stav zdál se vážný.
Ke mně vlétl asi náhodou.
Zrána host nerozvážný.
Bůh ví proč, já zašeptala,
se mnou zůstaň,
ztracený jako já.

Hana Zagorová, 1983

Abych nezapomněla…,
zámek Blatná, 30.4.2017