NEJKRÁSNĚJŠÍ VZPOMÍNKY NA SVĚTĚ JSOU TY, PŘI KTERÝCH ZJISTÍŠ, ŽE SE USMÍVÁŠ.

sobota 31. prosince 2016

Silvestrovský

Loučím se s Tebou roku 2016, s radostí i pokorou.

Když mi rok před Tebou, rok 2015, vzal maminku, byla jsem přesvědčena o tom, že Ty už budeš šťastný, veselý, bezstarostný a plný zdraví a spokojenosti.
Místo toho jsi byl plný starostí a nejistoty, zoufalství a bezmoci, strachu a bolesti.

Dříve, než se Tvá vláda naplno projevila, manžel přišel o práci a synovi se zhroutil svět, když ho opustila manželka. Asi abych si uvědomila, že jsou horší věci, než nevydařené manželství, stal se v létě synovi těžký úraz páteře a v září si manžel vážně poranil levou ruku, což ho na dlouhou dobu vyřadilo z práce i plnohodnotného života. Ještě před koncem Tvé vlády, jsi mne vystavil, roku 2016, dalšímu stresu, obavám a nejistotě ohledně našeho zatím nenarozeného vnoučete.
Opravdu mi takových zkoušek bylo po celý rok zapotřebí?

Snad proto, aby se zlé, vyvážilo dobrým a já se z toho úplně nezbláznila, připravil jsi mi i několik krásných chvil. Třeba, když jsem šla podruhé v životě do Prčic! Byla to zkouška odhodlání, bolesti, sebezapření a vytrvalosti, přesto nezapomenutelný zážitek. Dovolená ve Vysokých Tatrách byla pro mě úplně nejvíc z celého roku. Viděla jsem nádherná místa, o kterých jsem dosud neměla tušení, že existují. A uvědomila jsem si, že není nic krásnějšího, než příroda. Podobně fascinující byl pro mě i turistický víkend v Českém Ráji, který jsme si s manželem dopřáli jen několik týdnů před jeho úrazem. Nezapomenutelné a šťastné byly pro mne i chvíle strávené s naší vnučkou.

Byl jsi v dobrém i špatném tak silný a intenzivní. 
Proto na Tebe nejspíš nikdy nezapomenu, roku 2016. 
Sbohem a DĚKUJI!



Abych nezapomněla…,
že ďábelská šestka končí a šťastná sedmička začíná.

čtvrtek 29. prosince 2016

Vánoční svátky všemi smysly

Můj plán na letošní Vánoční svátky byl jasný. Užít si je v pohodě a klidu v rodinném kruhu a v přírodě. Těšila jsem se, jak vyrazím do lesa nebo na nějakou menší pěší tůru, uvařím si něco dobrého z nové kuchařské knihy, kterou jsem dostala pod stromeček a budu vychutnávat chutě Vánoc všemi smysly.
Ucítím vůni lesa a čerstvého vzduchu i vůni zrovna uvařeného jídla. Užiji si pohled na krajinu,
i společnost přátel a rodiny.

Když mě v noci z dvacátého druhého na dvacátého třetího prosince začalo pálit v krku, myslela jsem, že to bude jen obyčejná rýma. Proto jsem ještě den před Štědrým dnem upekla dvě vánočky a dva jablečné štrůdly, uvařila rybí polévku a večer s manželem připravila bramborový salát.
24. prosince jsem však pravidelnou návštěvu hřbitovů, našich dědečků, přátel a kostela, absolvovala již s teplotou. Štědrý večer pak byl plný kýchání a posmrkaných kapesníků. O tom, že bych si vychutnala smaženého kapříka a bramborový salát, nemůže být ani řeč. Můj čich a chuť otupěly nemocí. Na Štěpána jsem sice ještě rodinný oběd pro jedenáct lidí uvařila, ale pak jsem definitivně ulehla.
Nos ucpaný rýmou nic necítí, a tím pádem ani chutě není, uši jsou zalehlé. Vánoční svátky si tak vychutnávám pouze smysly, které mi zbyly. Hmatem po klávesnici notebooku nebo po stránkách knihy, zrakem po monitoru, knize či televizní obrazovce. Často během dne i tyto smysly utlumím spánkem.
Místo plánovaného pobytu v přírodě se ven dívám oknem z postele, kde vidím pouze zataženou oblohu a sousední dům.
Místo vaření podle nové kuchařky, vařím čaj.
Místo společnosti rodiny a přátel si vychutnávám společnost teplé postele.
Přemýšlet o tom, jestli jsem virus chytla v obchodě, kde jeden chlápek opakovaně kýchal nebo od naší vnučky, která byla nemocná týden před tím, už asi nemá smysl.
Asi to tak prostě mělo být.



Abych nezapomněla…,
že veškeré plány… jsou na nic!

středa 28. prosince 2016

Štědrovečerní

Ještě než ráno otevřu oči, uvědomím si to rozprostírající se bílé světlo a nezvyklé ticho.
Už jsem zapomněla, že večer padal sníh. Uvidím ho až při pohledu z okna čtvrtého patra.
Je na střechách aut, na zemi, na stromech, všude.
Z kuchyně nejsou slyšet obvyklé zvuky rachotícího nádobí, puštěného rádia, ani hovor rodičů.
Zničeho nic mě zašimrá v žaludku a já si uvědomím, proč je dnešní ráno jiné, než všechny ostatní.
Je Štědrý den!
Rychle si nazuji bačkory a ještě v pyžamu vyběhnu z dětského pokoje. Taťka sedí u kuchyňského stolu, dojídá snídani a čte noviny. Proběhnu kolem něj do obývacího pokoje, kde mě hned mezi dveřmi ovane vůně čerstvého jehličí. Vůně vánočního stromečku. Stojí tam nazdobený a rozsvícený, jako každý rok, na stejném místě, vedle dveří do ložnice rodičů. Přicházím blíž a nechávám se unést tím zvláštním pocitem, který mám jen jedinkrát v roce. Pocitem neobvyklého vzrušení a neurčitého očekávání. Na stromečku opět vidím ty staré známé ozdoby. Sněhuláka s černým kloboukem, červený, zelený a stříbrný rampouch, panenku sedící v zasněžené polokouli, červeného panáčka se špičatou čepicí, obrovské barevné koule a stříbrný zvoneček, nejdůležitější ozdobu Štědrého dne.
Na tenhle zvoneček večer zazvoní Ježíšek…
Ponořená do vánoční euforie si ani si nevšimnu, že mamka v obýváku připravuje cukroví na sváteční stůl a malý bráška sedí vedle mě na koberci a kouká na stromeček se mnou.
Dopoledne se ponořím do pohádkového světa s Pyšnou princeznou, Princeznou se zlatou hvězdou na čele a Popelkou. Mé oči neustále těkají od televize ke stromečku. Mamka s taťkou v kuchyni připravují bramborový salát na štědrovečerní večeři.
Čas se neuvěřitelně vleče a tak si odpoledne s bráškou krátíme tím, že ležíme pod stromečkem a hledáme ozdoby.
,,Sněhulák“, tiše řeknu a bráška usilovně hledá.
Pak vstane a ukáže na ozdobu sněhuláka.
,,Teď já“, řekne a přemýšlí.
,,Zelený rampouch“, zvolá a hledám zase já.
A tak to jde, dokud nás to neomrzí.
Konečně se začne stmívat a všichni se svátečně oblékneme. Šimrání v žaludku se opět vrací. 
Přichází i babička s dědou. Před večeří taťka otevírá v obýváku okno, aby mohl Ježíšek vletět dovnitř. Večeříme bramborový salát a řízky z kapra. Žaludek mám sevřený a tak nemohu sníst všechno, co mám na talíři. Čekání na Ježíška je taak dlouhé… 
Konečně se tatínek jde podívat do obýváku, jestli už u nás byl. 
Zvoneček zvoní a já s bráškou, jeden přes druhého, běžíme ke stromečku, pod kterým je hromada dárků. Nervozita z očekávání se mění v obyčejné dětské štěstí!



Abych nezapomněla…,
že čekání na Ježíška, je nejvzrušující zážitek z dětství.


pátek 23. prosince 2016

Šťastné a veselé


Přeji Vám abyste cestu domů našli nejen o Vánocích...,



Přeji Vám, aby Vaše rodiny držely spolu po celý rok...,


Přeji Vám, aby láska byla v akci každý den...,


Přeji Vám, aby Vánoce byly ve všech srdcích.


Vypadá to, že pro nás budou vánoční koledy letošní rok trochu netradiční...



Abych nezapomněla...,
ŠŤASTNÉ A VESELÉ!
💗

pondělí 19. prosince 2016

Oranžový zahřívací zázrak

Polévka z dýně Hokaido

Dýně Hokaido dozrávají koncem léta, takže na podzim mám vždycky slušnou zásobu. Dokud je teplo, chodím pro dýně na farmářský trh a přes zimu si je nechám posílat z Moravy ve farmářské bedýnce, spolu s další zeleninou.
Dýně Hokaido je skutečný vitaminový zázrak přírody. Obsahuje vitamin B1, B2, B3, vápník, železo, draslík, lutein a zeaxantin. Má silné antioxidační účinky, prohřívá organismus, váže na sebe toxiny, léčí žaludek, slezinu a slinivku břišní.
Nejraději z této dýně vařím polévku, která krásně zahřeje, je lahodná, voní zázvorem a česnekem a její oranžová barva umocní požitek z jídla.

Dýně Hokaido má tu výhodu, že se nemusí loupat. Tvrdá oranžová slupka totiž vařením změkne. Dýni si tedy nejprve omyji vlažnou vodou, rozříznu na poloviny a polévkovou lžící z nich vydlabu semínka. Pak si dýni nakrájím na kostky. Na trošce oleje osmahnu jednu velkou cibuli, přidám asi třícentimetrový kousek nastrouhaného čerstvého zázvoru a tři stroužky česneku. Česnek a zázvor nesmí zhnědnout. Vložím pokrájenou dýni a orestuji. Část dýně si ponechám stranou. Zaliji asi litrem a půl zeleninového vývaru, osolím, opepřím a vařím do měkka. Tyčovým mixerem rozmixuji do hladka a přidám zbytek nakrájené dýně a chvíli povařím, dokud kousky dýně nezměknou. Polévku na talíři zjemním lžící zakysané smetany a na sucho opraženými slunečnicovými semínky.



Abych nezapomněla...,
že dýňová polévka zahřeje tělo i pohladí na duši.

sobota 17. prosince 2016

Vlk samotář

Vlk samotář, Jodi Picoultová

zdroj: Databáze knih
,,Máme-li ochránit svoji rodinu, neexistují omezení, kam až zajít. Přejdeme oceány, spolkneme hrdost.“

Vlk samotář není román, u kterého bych dychtivě hltala každou stránku. Vlk samotář je román, který vybízí k zamyšlení. 
K zamyšlení nad rodinou jako společenským uspořádáním i rodinou vlastní. Autorka vystihla spoustu myšlenek, které se v hlavě honí nejedné matce. Možná proto jsem si z této knihy vypsala zatím nejvíce úryvků. Paralelně s vyprávěním příběhu se odvíjí příběh hlavního hrdiny, žijícího s vlčí smečkou, která je úžasným příkladem rodinného soužití. Příběh chytře zapadá do hlavního děje knihy a je skvělé, alespoň na chvíli být součástí vlčí smečky. Čtenáře navíc kniha nutí k zamyšlení nad otázkou eutanazie. Jak dopadne rodina, jejíž členové mají na tento problém odlišný názor, a přesto musí o dalším osudu jednoho z nich rozhodnout? Semkne ji to, nebo zničí? 
Zvrat, který jsem od autorky čekala na konci knihy, byl tentokrát předvídatelný již na začátku, což trochu ubralo příběhu na napětí. 


,,Miluju všechny své děti. Každé z nich je mým oblíbencem, ale každé trochu jinak. Zeptejte se ale kteréhokoli rodiče, který si prošel nějakou krizí související s dítětem - strach o zdraví, potíže ve škole, citové problémy-, a řekneme Vám pravdu. Když něco vychýlí rovnovážný stav – když vás některé dítě potřebuje víc než ostatní - , z té nevyváženosti se stane černá díra. Možná to nikdy nepřipustíte nahlas, ale nejvíc milujete to z dětí, které Vás potřebuje víc než jeho sourozenci. Vlastně doufáme v to, že na každé z dětí dojde. Že máme dostatečné rezervy, abychom tu byli pro každé z nich, i když pro každé jindy. 
Tohle všechno jde ale do pekel, když se dvě z Vašich dětí postaví proti sobě a obě očekávají, že budete na jejich straně.“


Abych nezapomněla...,
že vlk je tak silný, jak silná je jeho smečka.

úterý 13. prosince 2016

Nedorozumění


Nikdy bych nevěřila, jak jedno nedorozumění může člověka vyčerpat.
Doslova z něj vycucnout veškerou energii a chuť do práce.
Někdy je prostě lepší nechat věci tak, jak jsou a nesnažit se předcházet případným nedorozuměním, která ani nakonec nemusí nastat. Jedna taková snaha se mi dnes vymstila. Snažila jsem se pomoci člověku v řešení situace tak, aby mu nenastaly případné komplikace. Bohužel jsem se trefila do špatné nálady. 
Možná jsem si před tím měla přečíst horoskop, kde by stoprocentně stálo:
,,Dnes se vyhněte řešení problémů druhých lidí. Nesnažte se pomáhat, otočí se to proti Vám“.
A to přesně se stalo. Když jsem si všimla, že člověk, se kterým mluvím, není dobře naladěn, a já si toho všimla, měla jsem tu konverzaci utnout, nebo ji vůbec nezačínat. Čas na to byl. Ale instinkt mě dostatečně nevaroval a tak se stalo to, co bylo nevyhnutelné. Slova, která mi vycházela z úst, se nějakým záhadným způsobem v uších té osoby převtělila ve slova docela jiná. Slyšela jsem se, jak mluvím v její prospěch, ona však slyšela, že jí chci zkomplikovat život. Slyšela jsem se, jak jsem na její straně, ona však slyšela, že jsem proti ní. Nedalo se s tím nic dělat. Cítila jsem marnost, která se v průběhu večera změnila v lítost. V lítost nad tím, jak si dva lidé, kteří mluví stejnou řečí, vlastně vůbec nerozumí. Abych se vůbec mohla po zbytek večera věnovat něčemu smysluplnému a neužírat se lítostí, napsala jsem omluvu. Vlastně ale pořádně ani nevím za co. Měla bych se ale především omluvit sama sobě. Za to, že jsem se nechala ovládnout špatnou náladou druhého člověka a za to, že jsem sama sebe  dostatečně nepřesvědčila o tom, že ten, kdo má problém, nejsem já.

Abych nezapomněla…,
že k porozumění, jen slova kolikrát nestačí.

Na vánočním trhu

Vánoční trhy prostě k adventu patří. Můžeme tam nasát tu správnou, předvánoční atmosféru, ale i svařák, punč nebo grog. A jelikož si letos dělám adventní čas pohodový, vánoční trh jsem si naplánovala jako jednu z relaxačních akcí. Nejspíš jsem ale z minulých let zapomněla, jak to na takovém trhu v sobotu dopoledne vypadá. Uvědomila jsem si to už při cestě na náměstí, kdy jsem byla s celou rodinou pohlcena davem, který nás plynule posouval. Zaplať bůh tím správným směrem, k  Žižkovu náměstí.

Moje první zastávka je u stánku před náměstím, u vyhlášené cukrárny. Na svařák. V kelímku za 45,- Kč dostávám opravdové, červené, svařené víno s měsíčkem citronu a pomeranče. Další kelímek, který později dostávám na náměstí zdarma, v rámci propagace Festivalu vína, ovšem nemá s vínem nic společného. Pouze přeslazené, ochucené cosi. Jak chtějí tento festival zviditelnit takovým patokem, to opravdu nechápu…Díky, příště si raději zaplatím za kvalitní.
Vůni bramboráku registruji hned při příchodu na náměstí a tak nos směruje mé nohy rovnou ke stánku, kde ho pečou. Nedůvěřivě pověřuji manžela ochutnávkou. Jsem přece na bramborák expert, vzpomínáte? Když zjistím, že bramborák je chutný, vystojím si na něj frontu. Domácí klobásky, uzené ryby, trdelníky, koláče a cukroví mě nechávají chladnou. Co chci ještě ochutnat, je grilovaný oštiepok. U jednoho stánku ho grilují na plynovém grilu, což ve mně moc důvěry nebudí, ale chuti neodolám a kupuji ho. Uprostřed je ale nepropečený a studený. Měla jsem si přece jen počkat na druhý konec náměstí, kde ho grilují na kameni, a má krásnou kůrčičku. Někdy se vyplatí projít trhem víckrát a potom nakupovat.
Vánoční trhy jsou velkou příležitostí pro prodejce, jelikož lidé v tomto čase utrácí své peníze téměř za cokoliv. K mé velké radosti jsem ale neobjevila žádný výrazný kýč a mám pocit, že zboží na trhu bylo z velké části rukodělné a s vánoční tématikou. Adventní věnce, chvojí, jmelí, cesmíny, svíčky, svícny, keramika, dřevěné hračky i moji oblíbení andělíčci.
Naší vnučce učaroval vánoční strom, takže se vydáváme směrem k němu. Emičku nese tatínek za krkem, protože v tom davu bychom ji asi ztratili. Pod stromečkem je dřevěná ohrada, ve které asi na pěti metrech čtverečních, přešlapuje oslík. Trpělivě snáší drbání kolemjdoucích dětí a občas se sehne pro trochu sena, které má pohozené pod nohama. Pro děti nevšední zážitek, pro mne pouze nešťastné zvíře.
Celým náměstím zaznívají veselé písně skupiny Péro za kloboukem. Kdo si chce společně zazpívat, může se přidat k hloučku před pódiem.

Když nabýváme dojmu, že jsme si trhu užili dosyta, nasedneme na dav, který nás posouvá z náměstí zase ven. Tak třeba zase za rok…

zdroj: Google

Abych nezapomněla...,
že příští rok půjdu na vánoční trh opět s davem.

neděle 11. prosince 2016

Bramborák

Bramborák je jedno z mých nejoblíbenějších jídel. Je to také jedno z tradičních jídel, které nijak neupravuji do zdravější varianty. Někdo tento pokrm může také znát pod názvem cmunda, sejkory nebo vošouch.
Jednou, když jsem měla opravdu hnusnou chřipku a několik dnů jsem nic nejedla, udělal mi bramborák můj muž. Stálo mě to sice škrabku na brambory, kterou omylem vyhodil se slupkami z brambor, ale bylo to po několika dnech jídlo, které jsem s chutí snědla.

Nejlepší bramborák dělala moje mamka a já jsem si ho ještě trochu vypiplala. Pokud někdo čeká, že zde najde přesný poměr surovin, které mají být použity, bude zklamán. Pokaždé použiji jiné množství brambor, které nikdy nemají stejný obsah škrobu a vody. Takže ostatní suroviny přidávám, jak se říká od oka. Dodržuji ale pár zásad, které dělají můj bramborák takový, jaký je.

Čerstvé brambory nastrouhám na jemném struhadle a nechám je ,,vypotit“. Vodu poté sliji. Osolím, opepřím, přidám drcený kmín, majoránku a česnek. Vyklepnu tolik vajec, aby mi vzniklo těstíčko, které zahustím několika lžícemi hladké mouky. Díky převaze brambor a malého množství mouky se těsto hůře na pánvi roztírá, ale výsledek stojí za to. Nejlepší je bramborák smažený na oleji, pěkně do křupava.

Asi takto:


Dobrou chuť!

Abych nezapomněla…,
cmunda, vošouch, sejkory nebo bramborák?

čtvrtek 8. prosince 2016

Andělíčku, můj strážníčku

,,Babičko, jak je ta básnička o andělíčkovi?“, ptám se jednoho večera babičky.
,,To není básnička, Henrietko, to je modliba. Když si jí budeš říkat každý den před spaním, andělíček Tě bude ochraňovat“, odpoví babička a začne odříkávat modlitbičku:

,,Andělíčku, můj strážníčku,
opatruj mi mou dušičku.
Opatruj ji ve dne v noci,
od škody a od zlé moci.
Duši, tělo opatruj,
andělíčku, strážce můj.

Netušila jsem, že můj andělíček strážníček dostane fyzickou podobu po více jak čtyřiceti letech. Objevila jsem ho včera na adventním tržišti v jednom stánku, a hned jsem věděla, že patříme k sobě.
A zjistila jsem, že je to vlastně andělka 😍.


Abych nezapomněla…,
hýčkat své anděly.

úterý 6. prosince 2016

Zimní vzpomínka na zahradu

Zahrada je místo, kde ráda trávím svůj čas. 
Nabíjí mě energií. 
Není velká, ale je moje. 
Je to dar. 
Dostala jsem ji od rodičů a nikdy jim za to nepřestanu být vděčná.






Nejkrásnější je samozřejmě na jaře, když se probouzí ze zimního spánku. Voní čerstvými pupeny, sluncem a vlhkostí, kterou zem vstřebává z tajícího sněhu. Na stromech a keřích se nesměle objevují první zelené lístečky, ze země se pozvolna klubou jarní kvítka, zahrada je stále plná světla.  Pozoruji tu zdrženlivost přírody, která připomíná malé děcko, které se zrovna poprvé postavilo na nohy a zkouší první krůčky. S přibývající silou slunce, získává jistotu a nechává se strhnout euforií jara.




Je to jako když vystřelíte do vzduchu konfety. Najednou je všechno zelené a barevné. Je léto. V zahradě již není tolik světla, protože keře a stromy vyhnaly nové větvičky, rozrůstají se do výšky i do šířky. Květy se ukazují v celé své kráse a plnosti. Zdrženlivost je pryč. Teď je čas života! V létě zahrada voní hlavně zemí a sluncem. Nenechám si ujít vůni zahrady po dešti. Voda prostupuje rostlinami a kmeny stromů do každé větvičky, do každého lístku a květu. 
Víte, že zahrada po dešti zpívá?


Barevné proměny zahrady a její plody jsou znamením podzimu. I ten má své kouzlo a vůni. Světlo opět prostupuje více mezi stromy a keři, protože žlutočervenohnědé lístky postupně opadávají. Síla z větví stromů se ukládá do kořenů, aby mohla být na jaře opět využita. Podzimní zahrada voní především po plodech a spadaném listí.



Zimní zahrada je tichá a klidná. Všechno co měla udělat, již udělala a nyní se nechává ovanout studeným větrem, zasypat sněhem a trpělivě vyčkává na jaro, až zase přijde její čas.

I já čekám. Až přijde čas, být zase s ní.

Abych nezapomněla…,
že zahrada je dar.

sobota 3. prosince 2016

Kváskový chléb

Kváskový chléb je dar. Dávám do něj svou energii a on mě odměňuje svou neodolatelnou vůní,
a nezaměnitelnou, křupavou chutí. Kvásek na chléb mám darovaný, a když je potřeba, daruji ho dál. Pokud mě někdo požádá o recept, s radostí ho též daruji a stejně tak na ochutnání i upečený chléb.
Chleba ze žitného kvasu peču dvakrát až třikrát do týdne a většinou z něj nezbude ani ta poslední prdelka. Ten nejlepší, jednoduchý recept jsem si piplala poměrně dlouho. Několikrát jsem to dokonce chtěla vzdát, většinou tehdy, když příprava byla moc zdlouhavá nebo upečený chleba nakyslý.
Nyní je ale už takový, jaký ho máme rádi.
Nikdy bych nevěřila tomu, že se tolik budu těšit na ráno, až si namažu chleba s máslem.

Příprava kvásku na pečení
Žitný kvásek uchovávám v lednici, v uzavřené skleničce. Na jeden bochník chleba jsou ho asi dvě lžičky. Takto lze kvásek uchovat asi týden. Potom umírá a chleba z něj rozhodně neupečete. Kdo peče méně, musí ho do týdne oživit žitnou moukou a vodou.
Dvě lžičky žitného kvásku ráno přendám do mísy a smíchám ho s 250g žitné mouky a 300ml vlažné vody, čímž vznikne těstíčko. Mísu zakryji mikrotenovým sáčkem a kolem upevním gumičkou, aby ke kvásku nemohl vzduch. Mísu dám do tepla (cca 23°C) na přibližně 10 hodin. Když přijdu z práce, kvásek je nádherně nakynutý a krásně voní. Odeberu z něj dvě lžičky a dám je do skleničky a do lednice. Pokud chci někoho kváskem obdarovat, odeberu i pro něj.



Zadělávání chleba
Zjistila jsem, že čím jednodušší je příprava těsta, tím je výsledek lepší. Zkoušela jsem dle různých návodů deset minut hnětat těsto, nechat kynout, přendat na vál, znovu rukama zpracovat a opět dát kynout. Nadřela jsem se jako blázen a zničila dva roboty, abych nakonec zjistila, že je to naprosto zbytečné a jde to jednoduše a rychle.
Do mísy si dám 400g hladké pšeničné mouky, 100g celozrnné pšeničné mouky, dvě lžičky soli, dvě lžičky drceného kmínu a semínka dle chuti. Slunečnicová, lněná, dýňová nebo klidně od každého hrst. Vše nasypu do druhé mísy na kvásek a zaliji 400 ml vlažné vody. Vařečkou vše promíchám na středně husté těsto. Povrch lehce posypu hladkou moukou, překryji utěrkou a dám na 2 hodiny kynout.



Pečení chleba

Předehřeji si elektrickou troubu na 220°C a vložím do ní skleněnou zapékací mísu s poklopem. Asi po dvaceti minutách vykynuté těsto přendám do vyhřáté mísy a přiklopím ji. Mísa není potřeba ničím vymazat, těsto se nepřilepí. Takto peču na stejnou teplotu 12 minut. Sundám poklop, stupně ponechám. Peču dalších 12 minut. Potom stáhnu teplotu na 180°C a dopeču posledních 12 minut. Upečený chléb vyklopím na děrovanou podložku, aby pod ním při chladnutí mohl proudit vzduch. A pak ho celý večer, pokaždé když jdu do kuchyně, očichávám. Těším se na snídani, až zakrojím a namažu máslem.



Abych nezapomněla…,
že nejlepší chléb je ten domácí.


čtvrtek 1. prosince 2016

Přítelkyně smrti

zdroj: Databáze knih

Čerstvě dočteno. 
Měla bych být plná dojmů. 
Tak proč je tedy nemám?
Příběh sám o sobě není špatný, i když poněkud jednoduchý. Majitelka pohřebního ústavu na mstivém tažení proti padouchům, kteří jsou jí naservírováni na zlatém podnosu. Každý, byť je to cizí člověk, s kým se setká, jí ochotně řekne vše, co ví a dovede ji tak k dalšímu násilníkovi. Nic se nekomplikuje, všechno je předem dané. Hlavní hrdinka, má být, nejspíš prvoplánově, podobná Dexterovi. Tato postava je dokonce v knize zmíněna. Jenže já postavu Dextera miluju, takže sorry, pokud tady s ním měla být nějaká podoba, tak z toho Blumová vyšla dost neohrabaně. Na styl psaní jsem si za celou knihu nezvykla. Holé věty, které jinde obvykle přidají na napětí, mi tady vůbec nesedly. Bylo jich prostě víc, než je zdrávo. A nepřirozeně na mě působily i úsečné rozhovory:


-      Pivo, prosím
-      Velké?
-      Rozhodně.
-      Jedete daleko?
-      Dělám jen malý okruh.
-      Je tu hezky, že?
-      Připadá Vám to tak?
-      Vám ne?
-      Ne.
-      Proč jste potom tady?


Tři hvězdičky z pěti dávám jenom proto, že příběh měl spád a díky pár postavám jsem nemusela přemýšlet o tom, kdo je kdo.

Abych nezapomněla...,
že někdy atraktivní název a bestsellerová medaile nestačí.