NEJKRÁSNĚJŠÍ VZPOMÍNKY NA SVĚTĚ JSOU TY, PŘI KTERÝCH ZJISTÍŠ, ŽE SE USMÍVÁŠ.

úterý 29. listopadu 2016

Polední klid


Sedím na dřevěné židličce, jejíž bílá barva už léty oprýskala. Na babiččině štokrleti před sebou mám vystřihovánky s oblékací panenkou. Právě se snažím vystřižené panence nasadit šaty, když mě babička volá k obědu.
Děda už má před sebou nudlovou polévku s velkým kusem hovězího masa. Krájí ho, a rozděluje do talířů. Sním maso, vyberu polévku, a nudle si jako vždy, nechávám až na konec.
Po obědě se děda přesouvá na starý gauč, kde pomalu skládá své rozložité tělo.
,,A co tady bude?“, naoko přísně položí otázku směrem ke mně.
,,Ticho“, špitnu, a vím, že to dodržím.
Vystřihovánky si beru k jídelnímu stolu, kam usedne i babička a rukou si podepře hlavu. Než začne klimbat, ještě několikrát zamlaská na již chrápajícího dědečka. Když se později kočka Líza snaží vetřít na gauč a ustlat si v jeho nohách, babička potichu vstane a skoro neslyšně ji odežene. Líza tedy uléhá na podlahu, na vyhřáté místo, kam skrz okno dopadá polední slunce. Babička se vrací ke stolu a pohladí mě po vlasech. Sednu si k ní na klín, levou rukou mě přidržuje a pravou si podepře hlavu. Než opět začne klimbat, dotýkám se její ruky. Přesto, že kůži na rukou má svraštělou jako slupku přezrálého jablka, její ruce jsou nadýchané a hebké. Pozoruji její kůži, jak se krabatí, když ji beru mezi prsty a za chvíli už slyším babiččin uvolněný dech.
I když hodiny na zdi odměřují každou vteřinu, čas se zastavil.

Abych nezapomněla…,
proč mám tak ráda ticho.

neděle 27. listopadu 2016

Předvánoční


Každý rok toužím po tom, Vánoce si jenom užít.
Každý rok běhám po obchodech, sháním dárky, peču cukroví a uklízím.
Po obchodech běhám proto, aby moji nejdražší prožili na Štědrý den radost z nepřeberného množství dárků.
Peču cukroví, abych od čerstvě upečeného odháněla manžela, na štědrovečerním stole leželo netknuté a na Nový rok nakonec skončilo v mrazáku.
Uklízím proto, abych měla pocit, že jsem pro vánoční pohodu udělala vše.

Letos pracuji na tom, abych si uvědomila, že vánoční pohoda je o něčem jiném.
Vánoce, jaké jsem prožívala v dětství, už asi nezažiji, ale při troše uvědomění si jejich opravdového smyslu, by mohly být těm z dětství alespoň podobné.
Díky manželovu zranění, které nám výrazně zpomalilo tempo života, jsem na dobré cestě splnit si své vánoční touhy:

- Každého člena rodiny obdarovat pouze jedním dárkem
- Na vánočním trhu nasát atmosféru a svařák
- Čas strávený předvánočním úklidem celoročně uklizené domácnosti, vyměnit za relaxaci při tvoření vánočních dekorací
- Na Štědrý den si z kostela přinést betlémské světlo a rozsvítit jím celý byt
- Štědrý večer prožít s radostí a úžasem naší vnučky

Abych nezapomněla…,
že všechny moje touhy, včetně těch vánočních, jsou pouze v mých rukách.

středa 23. listopadu 2016

Tisíce planoucích sluncí

Tisíce planoucích sluncí
Khaled Hosseini

zdroj: Databáze knih
Když si knihu Tisíce planoucích sluncí nesu z knihovny domů, nepředpokládám, že bude lepší, než autorova první kniha, Lovec draků. 
V té chvíli ještě netuším, jak velký je to omyl! Netuším, že se mi tak vryje pod kůži, že mi bude líto ji vracet a že ji dokonce před vhozením do biblioboxu knihovny, mimoděk pohladím.
Je to neuvěřitelné, ale tento příběh je ještě o trochu vyšší level.
A Hosseinovo vyprávění je opět nezapomenutelné.
Příběh dvou afghánských žen, vyrůstajících na různých místech a v různých životních podmínkách, které dohromady svede osud. 
Žen, které jsou si nejprve cizí, později se nenávidí, a přesto spolu musí sdílet společný život.  Obě se stanou obětí týrání a ponižování společným mužem a jsou utlačováni a degradováni afghánským systémem. Jenom při vzájemném pochopení a obětování se jedné pro druhou, mohou čelit krutému osudu.
Je to příběh celoživotní lásky, nenávisti, krutého ponížení, neskutečného utrpení a obětování se pro druhého člověka. 
To vše na pozadí válečného Kábulu.
V knize není zbytečný jediný odstavec, jediná věta, jediné slovo. Autorovi věřím naprosto všechno.
A možná proto také nemůžu unést ty emoce.
Knihu musím několikrát odložit, abych je vstřebala, teprve pak můžu pokračovat ve čtení.
Přesto si nedovedu představit, že bych kdy ještě četla lepší knihu.
Nezapomenutelný zážitek!

Děkuji, pane Hosseini!

Abych nezapomněla...,
že Tisíce planoucích sluncí ve mě probudilo tisíce planoucích emocí.

pondělí 21. listopadu 2016

Moje krční mandle

zdroj: Google
Rodiče s dětskou lékařkou rozhodli o tom, že část mě bude chirurgicky odstraněna. Je jedno, jestli je to prst, ucho nebo krční mandle. Je to kousek mého těla, které mi už vždycky bude chybět. 
Když mamka říká, že po odstranění mandlí už nikdy nebudu nemocná, věřím jí. 
V nemocnici mám postel u okna, kousek od dveří.
Na pokoji jsou cizí děti a chodí tam cizí lidi.
Když si pro mě sestřička přijde, nevím, co mě čeká.
Přivádí mě do obrovské místnosti s vysokými stropy plnými světel. Všude jsou nějaké přístroje a nástroje a já netuším, k čemu jsou dobré. Také je tu velká postel, vedle které stojí židle. Na židli sedí cizí pán v zeleném. Posadí si mě na klín a svýma rukama mě obejme tak, že mi moje ruce tiskne k tělu, abych s nimi nemohla hýbat.
Druhý cizí pán, v bílém, stojí proti mně a drží v ruce jeden z těch nástrojů. 
Jediné, co mi řekne, je:,,Otevři pusu“. 
Píchne mi do krku injekci. Sestra, která mě sem přivedla mi drží hlavu, abych s ní neškubala. Oči mi těkají ze strany na stranu a snažím se zachytit z dění okolo, co nejvíce. Doktor bere do ruky kleště, a dvakrát mi s nimi sáhne do krku. Postupně vyndává dvě červené kuličky a pokládá je na bílý tácek, který leží na stolečku přede mnou. Dělá se mi špatně a brečím. Další…!
Když mě odvedou zpátky na pokoj, s dětskou naivitou si myslím, že už je po všem. Ale druhý den opět přijde sestra a odvede mě na vyšetřovnu.
 ,,Otevři pusu"! Podruhé...
Do hrdla mi stříknou nechutnou pěnu, které mám plnou pusu.
Zase mě někdo drží. 
Brečím, škubu sebou, a doktor ještě loví zbytky mandlí z mého krku...

Abych nezapomněla…,
že na tenhle zážitek z dětství, mám už konečně zapomenout!

neděle 20. listopadu 2016

Snídaně pro lepší den

Cukru, se vyhýbám jak Vilík práci. Najde se ale pár sladkých pokrmů, které prostě z jídelníčku vyřadit nemůžu. A vlastně ani nechci. A tak si je připravuji alespoň tak, aby sladkosti bylo jenom tolik, aby pouze podtrhla pokrmu chuť.

Můj mlsný jazyk se ozval už v pátek večer. O sobotní snídani je tedy rozhodnuto. 
Palačinky.
Pro děti to může být vytoužený oběd, pro táty sladký dezert, a pro všechny jako snídaně pro lepší den.
Těsto na palačinky jsem vlastně vychytávala celý život. Až poslední dobou mám pocit, že toto je ono:

½ litru plnotučného mléka
špetka soli
2 domácí vejce
215g hladké mouky

V osoleném mléce rozšlehám vejce a postupně přidávám hladkou mouku. Těstíčko je sametové
a krásně tekuté, takže se na pořádně rozpálené, palačinkové pánvi, samo lehce rozlije. 
A teď už jenom dát každému to, co má rád:

- jen tak pokapat javorovým sirupem
- pomazat oblíbenou domácí marmeládou
- potřít zakysanou smetanou a ovocem
- zalít horkým ovocem a posypat skořicovým cukrem.

Moje mamka palačinky pomazala rybízovým džemem, zabalila, navrch ozdobila pořádnou porcí šlehačky a posypala strouhanou čokoládou.
Manželova maminka je zase pomazala meruňkovým džemem, potřela rozšlehaným tvarohem a zabalila do ruličky.
Obě varianty byli luxusní záležitost.
Možností  je tolik, kolik mám fantazie.



Abych nezapomněla…,
že palačinky dělají lepší den.

čtvrtek 17. listopadu 2016

Hromadnou dopravou

Když se stane řidiči z povolání úraz, který mu znemožňuje řídit, je odkázán buď na pomoc některého řidiče z rodiny, nebo na cestování hromadnou dopravou. O mého muže je v tomto směru postaráno ze strany dětí. Když si chce ale v době vycházek, jen tak vyjet sám do města, sedne na autobus nebo na vlak. Potom, co jsem s ním dvakrát jela zpátky domů, jsem došla k závěru, že řidič z povolání, by měl vlakem a autobusem cestovat co nejméně.

Ve vlaku:
- sedí celou dobu křečovitě
- cesta se mu zdá nepřiměřeně dlouhá
- každý zvuk motoru je mu podezřelý

V autobusu:
- vyhledává místo vpředu, aby měl vozovku přímo před očima
- křečovitě se drží madla sedadla před sebou
- celou cestu poslouchá motor a kritizuje řidičovo řazení rychlostí
- i zde, je mu každý zvuk podezřelý
- před každou zastávkou je přesvědčen, že řidič začal brzdit příliš pozdě
- když vystoupí, doufá, že to byla jeho poslední jízda

Abych nezapomněla…,
že řidič z povolání se o své zdraví a život bojí pouze jako spolujezdec.

úterý 15. listopadu 2016

Utekl jsem z Osvětimi

Utekl jsem z Osvětimi, Rudolf Vrba

zdroj: Databáze knih

Po této knize jsem sáhla proto, že jsem si přečetla Vypravěčku od Jodi Picoultové. Téma mě díky Vypravěčce zaujalo natolik, že jsem lačná po dalších informacích, týkajících se holocaustu.
Zjistila jsem totiž, že i přes můj velmi dospělý věk jsem o tomto nejhorším zločinu všech dob dost mizerně informovaná.

,, Není pochyb o tom, že toto je pravděpodobně největší a nejstrašlivější zločin, jaký kdy byl spáchán v celé historii“. Winston Churchil.






Anotace knihy:
Knihu Rudolfa Vrby je možno číst různým způsobem.
Jako strhující příběh, plný nečekaných zvratů a setkání.
Jako zprávu o vzniku a osudu jednoho nejzávažnějších dokumentů druhé světové války.
Jako svědectví o vyhlazovacích táborech.
Jako zpověď člověka, který má sílu mluvit otevřeně o věcech, o nichž se téměř hovořit nedá.
Jako dobrodružnou zprávu o jednom z velkých útěků historie. 
Jako vyprávění o mladém muži, který vzdoroval nespravedlivému osudu za jakýchkoliv, i zcela nelidských okolností a přitom si dokázal zachovat lidskou tvář.

Pocity z této knihy bych si s dovolením, tentokrát nechala pro sebe.
Nedokážu je totiž slovy vyjádřit.

Zastavil jsem se u dveří bloku čtrnáct a ohlédl se zpátky.
Zapisovatel, kterého jsem znal, mi řekl:,,Jsi zatracený pitomec! Chybělo málo a skončil jsi v peci!“ Neodpověděl jsem mu.
Sotva jsem ho slyšel. Náklaďáky začaly vztekle vrčet a pohnuly se směrem k bráně jako tanková divize. Zvuk motorů naplnil celý tábor a rval mi uši.
Potom jsem skrze tu nelítostnou hudbu zaslechl nový, sladký tón.
Zpěv tisíce žen.
A tou písní byla československá hymna Kde domov můj.
Slábla, jak náklaďáky mizely.
Nastoupily nové hlasy s novou písní, inspirované stejnou myšlenkou.
Tentokrát to byla židovská hymna Hatikva, Naděje.

Abych nezapomněla…,
že TOHLE, je skutečnost!


pondělí 14. listopadu 2016

Nad starými fotkami

Když jsem v sobotu odpoledne zavřela svůj notebook, samozřejmě jsem nemohla tušit, že večer se mi ho již nepodaří spustit. Půl hodiny jsem se ho snažila přivést k rozumu opakovaným restartováním, ale marně.  Ani jsem netušila, jak jsem na tom svém placatém příteli závislá.
Sobotní večer tedy trávím s knihou od Daryndy Jonesové, První hrob napravo.
Manžel si neodpustil poznámku, že jsem morbidní, když on je po těžkém úrazu a já čtu knížku s takovým názvem. A poněkud nepatřičné mu přijde i to, že poslouchám audioknihu Pytel kostí. Naštěstí už patrně zapomněl, že jsem před pár dny dočetla Přítelkyni smrti…

Ani druhý den ráno noťas nenaskočí, což mě dostatečně rozladí. Situaci zachrání můj taťka, který přijíždí jako každou neděli na oběd, a přiváží s sebou velkou tašku starých rodinných alb a fotografií. Na to, že mi nefunguje notebook, tedy postupně zapomínám.
Probírám se starými fotkami mých babiček a dědečků a vzpomínám na chvíle s nimi prožité. Nacházím svatební fotky mých rodičů, obrázky z jejich výletů na motorce, stanování, oslavy Silvestra, z dovolené v Maďarsku i na Šumavě.  
Směji nad mými fotografiemi z dětství, mládí a puberty.


Opravdový poklad ale leží až na samotném dně staré krabice. 
Dědův Památník z vojny, z let 1935 až 1937. 
Dosud jsem o jeho existenci nic nevěděla. 
A najednou otevírám něčí vzpomínky. 
Dva roky života mého dědy, ve starém památníku s hnědými deskami.



Fotografie a jména v památníku mi samozřejmě nic neříkají. Čím jsem ale uchvácena, jsou kromě obrázků, vzkazy a básničky psané nádherným, starým českým písmem. Několik jich pročítám a najednou cítím, jak se zastavuje čas. Představuji si ty vojáčky, jak si krátí čas vojny vzájemným psaním a malováním do svých památníků.



Zatoužím umět takhle krásně psát, pomalu a pečlivě malovat písmo, a na chvíli se zastydím za to, že mne tak rozhodil můj nefunkční notebook.
Ach ta dnešní, uspěchaná doba!

Abych nezapomněla...,
občas zastavit čas.

neděle 13. listopadu 2016

Jak jsem měla hole v ruce

Trekingové hole jsem dostala od taťky asi před tři čtvrtě rokem. 
Měla jsem z nich radost, ale přesto od té doby stály holky v komoře a čekaly, až je vyvětrám. 
Jenže já o jejich společnost moc nestála.
Nedovedla jsem si představit, že při chůzi nebudu mít volné ruce a bála jsem se, že mi budou překážet.
Když se mě taťka zeptal, jestli je používám, lhala jsem, že ano. Nechtěla jsem, aby měl špatný pocit z toho, že mi ze svého důchodu koupil věc, kterou nepoužívám a nezhodnotil to jako zbytečnou investici.
Tento týden se můj muž vrátil z vycházky s tím, že potkal sousedku s trekovými holemi.
Od té doby, co s nimi každý den patnáct minut chodí, ji prý nebolí záda.
A moje krční páteř zrovna trpí.
Dobře, řeknu si, zkusím to.
Vzápětí ale vyvstala otázka...Kdy? Kdy budu s holemi chodit?
Večer to nedám, o tom jsem přesvědčená. Bývám už tak unavená, že se k této aktivitě určitě nepřesvědčím. Jediná možnost je ráno před snídaní. V mém případě to znamená v pět hodin ráno.
A začnu hned zítra, řekla jsem si asi  před týdnem.
Moje hole se tetelily štěstím po každé, když jsem prošla kolem komory, kde byly uložené a čekaly, kdy je konečně vezmu ven.
Důvod, proč se  za celý týden nedočkaly slíbené aktivity, je prostý - moje slabá vůle.
To správné ráno nastalo teprve včera...

Je sobota, takže nemusím vyrážet tak brzy, jako ve všední den. V sedm hodin ráno jsem již oblečená a hole se mohou zbláznit radostí, když pro ně konečně jdu do komory. Jejich výšku mám nastavenou tak, jak jsem to vyčetla před časem na internetu. Když vyrážím po asfaltce od domu, uvědomím si, že hůlky neskutečně cvakají. Nechci tím rušit spáče v naší klidné čtvrti a rychle se přesouvám na trávník a vyrážím přes železniční přejezd, na louku za město. Nasadím své obvyklé tempo svižné chůze.
Moje ruce si ale vůbec nerozumí s tempem nohou. Nestačím přendavat ruce s hůlkami tak rychle, jak jdu, a chvíli mi trvá, než je sesynchronizuji. Ani potom to ale není ideální.
Začíná mě bolet horní polovina těla a než si uvědomím, že hůlky nemůžu dávat až dopředu před tělo, protože pak je nestačím během jednoho kroku vrátit zpět, mám již dobrou polovinu trasy za sebou.
Čeká mě ještě poslední kopeček v terénu a pak zpět k domovu.
Dvacet minut bude pro začátek stačit. 
Domů se vracím naprosto vyčerpaná, a to je teprve půl osmé ráno. Ruce bolí víc, než kdybych umyla okna v celém bytě, a krční páteř mám místo očekávaného uvolnění, pěkně zatuhlou.

Možná jsem si to video s návodem na chůzi s trekingovými holemi, na které se dívám po návratu, měla pustit před tím, než jsem ráno vyrazila.



Abych nezapomněla...,
že návody se čtou před použitím.

pátek 11. listopadu 2016

O vaření potřetí


Teprve ve své kuchyni jsem si uvědomila, jakými změnami člověk dokáže během svého života projít. Ještě před pár lety jsem si nedokázala představit, že bych vařila, a s chutí jedla, například dýňovou polévku, pohankovou cmundu nebo celerové karbanátky.
U nás doma, co si pamatuji z dětství, se vařila pouze dvě zeleninová jídla. 
Bramborová polévka a smažený květák.
A proč jsem se tedy vrhla na zeleninu? Důvod je prostý. Léčba jídlem. Ekzém, od kterého mi lékaři nebyli schopni pomoci.
Nadšeně tedy navštěvuji farmářské trhy, odkud každý týden, za pomoci mé dcery vozím kilogramy čerstvé zeleniny. 
Často proto od manžela, když otevře lednici, slyším:
,,Můžeš mi říct, co dělá Tvoje dýně u mých salámů?“
Zeleninová jídla mají neuvěřitelnou pestrost a mám pocit, že nikdy nemohou dojít nápady na jejich přípravu. Vždyť jenom paní Francová, napsala již tři Kuchařky ze Svatojánu, plné vynikajících zdravých, zeleninových pokrmů.
Moje sbírka receptů z minulých let ale nezahálí. Často ji beru do ruky, když vařím rodině, někdy dokonce najdeme společný kompromis. 
Největší inspirací v kuchyni je mi ale stále můj mlsný jazyk a neodolatelná chuť k jídlu!
                                                                                       
Abych nezapomněla…,
že až já přestanu jíst, tak je se mnou amen.

čtvrtek 10. listopadu 2016

O vaření podruhé


Jako manželka a matka dvou dětí jsem se vaření a pečení věnovala jak bylo potřeba.
Ale koníčkem to pro mě v té době rozhodně nebylo. Brala jsem to pouze jako způsob nasycení své rodiny.
Období oblíbených rajských omáček, špaget, buchtiček se šodó a kuřete na paprice, postupně pominulo s dospíváním dětí.


,,Neměla by Ti ta holka pomoct v kuchyni?“, řekl jednoho dne můj muž.
Protočila jsem panenky, jako tenkrát, když jsem byla taťkou povolána já, do mamčiny kuchyně.
A tohle je teď moje území!
V zápětí jsem si ale uvědomila povinnost matky, která má svou dceru připravit na vstup do života. A jak je všeobecně známo, láska prochází žaludkem a nerada bych, aby kvůli mně zůstala ta naše holka na ocet. Historie se tedy zopakovala..
V té době se také začaly v televizi objevovat pořady o vaření a nové recepty moderní kuchyně se na mě z obrazovky jen hrnuly. Tenkrát jsem vaření přestala vnímat pouze jako zdroj umlčení hladu. 
Můj mlsný jazyk o sobě dával vědět. Začala jsem se zajímat o nové recepty, a nebála jsem se i trochu experimentovat. Vaření mě začalo opravdu bavit. Každý nový recept, který jsem vyzkoušela, a měl úspěch, jsem si zapsala a postupně si tak vytvořila vlastní ,, praktickou kuchařku“. 
Každý list s receptem jsem založila do folie, abych při vaření zabránila ulpívání nechtěných vzorků na listech kuchařky a zacvakla ho do kroužkového bloku.
Že by mohlo mé vaření projít ještě nějakou zásadní změnou, mě tehdy ale vůbec nenapadlo.

Abych nezapomněla…,
že v kuchyni nemá fantazie hranice.

úterý 8. listopadu 2016

O vaření poprvé

zdroj: Databáze knih
Jako puberťačka, kterou má matka za úkol naučit vařit, jsem se do kuchyně moc nehrnula.
,,Pojď mámě pomoct s vařením!“, zavelel taťka každou neděli.
Znechuceně jsem odložila knížku, nebo vstala od televize a protočila panenky.
Škrábala jsem brambory, strouhala okurku na okurkový salát, nebo jsem mamce podávala suroviny ze špajzu. Prostě práce pomocného kuchtíka, které mě absolutně nebavily. V malé panelákové kuchyni jsme si s mamkou navíc překážely a neustále jsme se sobě musely vyhýbat. Prostě ,,vopruz“, jak bych tenkrát řekla…
Moje první jídlo, které jsem uvařila úplně sama, byly špagety s kečupem, po čase jsem ještě zvládala ,,smažák" s hranolkama a francouzské brambory. Moučník, který jsem sama upekla, byl perník.
A s tímto kuchařským uměním jsem ve svých dvaceti letech odešla z domova do vlastní kuchyně. První den v novém bytě jsme měli s manželem k večeři ,,smažák", jako ještě mnohokrát potom.
Nicméně jsem do své domácnosti byla od mamky vybavena tlustou Praktickou kuchařkou od Libuše Vlachové. Tato kniha českých receptů, mě naučila více, než nucená přítomnost v mamčiný kuchyni v době puberty.
Moje první houskové knedlíky, lívance, palačinky, vepřovou kýtu na smetaně, rajskou i svíčkovou omáčku, jsem vytvořila právě podle této kuchařky. Mám ji dodnes. Pravda, po sedmadvaceti letech je již v dost zuboženém stavu. Na několika stránkách se nacházejí zaschlé vzorky některých pokrmů a možná i kvůli nim, se do ní před lety pustil i náš pes. Proto některé listy chybí a některých je třeba jen polovina. Otisky pudlích zubů jsou na zachovaných stránkách patrné dodnes. Každopádně tento zvadlý, ohmataný a pomačkaný salát v podobě Praktické kuchařky mám dodnes po ruce, i když moje vaření se poslední dobou ubírá poněkud jiným směrem.

Abych nezapomněla…,
že nejlepší kurzy vaření se odehrávají ve vlastní kuchyni.

neděle 6. listopadu 2016

Slib mlčení

Slib mlčení, Linda Castillo


zdroj: Databáze knih
Dobrý thriller si vždycky ráda přečtu. Vytrhne mě to z reality a znamená to pro mě dokonalé odreagování. Mám ráda to napětí, zvraty, nečekané situace. Slib mlčení mne v tomto ohledu dokonale uspokojil. Vyšetřování brutálních vražd, propojené s krutou minulostí hlavní hrdinky. Popis obětí je tak podrobný, až se ptám, jak tohle mohla napsat žena. Kdo na to nemá žaludek, ať nečte.
Budete znechuceni brutalitou, budete hledat vraha, budete dychtiví ho dostat!
Od strhujícího závěru se nebudete moci odtrhnout!
K nejnapínavější fázi knihy, se dostávám jednoho rána, před odchodem do práce.
Co teď?
Čtu v autě, (samozřejmě jako spolujezdecJ) a čtu i v práci.
O svačině, při obědě, v každé volné chvíli.
Nevzpomínám si, že by mě jiná kniha k tomuto přiměla.
Musím připustit, že co se týče vyvrcholení příběhu i milostného vzplanutí mezi kolegy, byl závěr poněkud ,,americký“.
Ale mě to nevadilo.
Já se dobře bavila, takže účel knihy byl naplněn.

Abych nezapomněla...,
že thrillery nemám číst ráno, před odchodem do práce.

čtvrtek 3. listopadu 2016

Kabát

S kabáty to mám podobně jako s košilemi.
Nesnáším je.
Nevím proč já, se svými padesáti čtyřmi kilogramy, bych na sobě měla vláčet další tři kila něčeho.
Můj první kabát mi pořídila mamka, krátce potom, co jsem se stala matkou. Asi měla pocit, že je na čase, abych odložila pohodlné sportovní bundy a konečně se začala oblékat ,,jako ženská“.
Když už jsem tedy tou matkou…
Promiň mami, ale byl příšerný. Vzpomínáš? Šusťákový materiál, starorůžová barva(tenkrát prý frčela) a délka až pod kolena.
Vím, že jsi měla stejný v jiné barvě, ale na Tobě mi tak hrozný nepřipadal. Ale když jsem si ho se svými sto šedesáti centimetry oblékla já, připadala jsem si v něm jako kosmonaut křížený s tučňákem. Nafouknutá ramena, ruce od těla a díky opasku nepřiměřené boky a zadek. Při chůzi mi to mezi koleny šustilo jako v seníku, jak se mi šusťákové cípy pletly mezi nohy.
Měla jsem ho na sobě asi dvakrát. Poprvé s nadšením z nového kousku oblečení a v dobré víře, že podtrhne mou ženskost. Podruhé, abych se přesvědčila o tom, že je to pro mě opravdu nenositelný kus oblečení.

Mám nový kabát.
Koupila jsem si ho vloni na jaře ve výprodeji. Dnes jsem ho měla poprvé na sobě. Je docela možný, že kvůli němu, vezmu kabáty na milost. Cítím se v něm totiž docela dobře. Je na něm asi tak polovina materiálu než bylo na tom prvním, přiléhá k tělu a je jenom do půli stehen. Možná jsem k nošení kabátů musela teprve dospět.

Ale přesto stále platí, že k(K)abáty raději poslouchám, než nosím.


Abych nezapomněla…,
že není kabát jako k(K)abát.

úterý 1. listopadu 2016

Na Dušičky


,,Babi…?“, ptám se babičky, když sedím v obýváku u tety a popíjím čaj, ve kterém si máčím piškoty.
,,Copak?“, řekne babička, i přesto že ví, na co se chci zeptat.
,,Kdy už půjdeme na hřbitov?“, dokončím otázku.
Babička se usměje, zvedne se k odchodu a já ji následuji. Jdeme na hřbitov!
Jako po každé, když jsme na návštěvě u tety, jako po každé na Dušičky.
Babička nese věnečky z chvojí, které sama vyrobila a já hřbitovní svíčky. Před vchodem na hřbitov stojí kontejner, naplněný hřbitovním odpadem. Trčí z něj stonky uschlých kytic a přes okraj visí černá stuha s nápisem Nezapomeneme. Když babička otevírá železná vrátka, zavrzají. Vždycky zavrzají.  Teď můžu vstoupit do světa mrtvých, do světa ticha.
,,Na hřbitově se nekřičí“, říkává babička.
A tak raději mlčím a nasávám tu atmosféru klidu. Počítám zapálené svíčky, které se mezi náhrobky mihotají jako bludičky a čtu nápisy na náhrobních deskách.
,,Náš“ hrob pod lípou, kde odpočívá babiččin první muž, už najdu po paměti.  Je zapadaný lipovým listím, které moje babička pečlivě z hrobu uklízí. Položí věneček a mě dovolí zapálit svíčku.

Tenkrát mě to v té dětské duši ani nenapadlo.
Nemohla jsem domyslet, že jednou budu tento hrob uklízet od spadaného listí já.
A budu vzpomínat na moji babičku, dědu...a letos na Dušičky už podruhé, i na svoji maminku.
Koloběh života nezastavíš.
Ani na Dušičky.

Abych nikdy nezapomněla!