Jako v Ráji

Sen o Ráji

Prodloužený zářijový víkend v Českém Ráji jsem pečlivě plánovala dlouho dopředu. Manžel měl v létě jen jeden týden dovolené, a tak jsem chtěla, abychom spolu ještě na pár dní někam vyrazili.

Týden před cestou, to však vypadalo, že nakonec neodjedeme. Zamluvené ubytování selhalo.  V penzionu, kde jsme měli bydlet, se konala velmi hlučná akce do tří hodin do rána. Majitel neopomněl zdůraznit,  ,,velmi hlučná“. Každopádně jsem mu za tuto informaci opravdu vděčná, protože představa, že bychom o tom nevěděli a pak bychom do rána místo spánku poslouchali opilecký hlahol, je pro mne děsivá. A tak několik dní před odjezdem žhavím internet a kamarádky, a sháním, kde složíme hlavu.

Hledám ubytování:

1.       na úrovni

2.       mimo město

3.       s kvalitním jídlem

4.       za rozumnou cenu

Napasovat všechny tyto požadavky do jednoho penzionu a ještě na poslední chvíli, je opravdu téměř nemožné. Náhoda ale napomohla tomu, že se v Českém ráji nakonec dvě volné postele našly.  Ze svých požadavků jsem ale přece jen musela něco slevit. A bohužel to bylo zrovna jídlo. Takže žádná snídaně na vidličku až pod nos, milá zlatá. Pěkně si ráno sama uvaříš kafe nebo čaj, namažeš chleba a ještě po sobě uklidíš!

Cesta do Ráje

Páteční ráno je kupodivu poklidné a bez nervozity. Ale přece - po zkušenostech z cesty do Vysokých Tater, kdy nám o sebe vrzaly dvě balení Dobré Vody v kufru a manžela to značně znervózňovalo, tomu při balení věcí dnes raději hned předcházím. Nic tedy nebrání tomu, aby cesta do Českého Ráje byla pohodová od startu až do cíle.

Když přijíždíme před Voticemi k objížďce, kde je značená slepá ulice, manžel dokonce respektuje dopravní značení. Restauraci na oběd, 4 kameny vybírá on a musím uznat, že je to trefa do černého. Žádné levné denní menu, ale kvalitní kuchyně.

S plným žaludkem tak lépe zvládáme nekonečnou kolonu před Mladou Boleslaví. 

Do penzionu v Dobšíně přijíždíme v půl třetí odpoledne. Jsme mile překvapeni přátelským přijetím majitelky a velikostí a vybavením pokoje.

Rychle vybalíme, batohy na záda a vyrážíme údolím k hradu Kost. Údolí je lemováno pískovcovými skalami a tak jsem nadšená hned první den. Na hradu Kost ještě stíháme poslední prohlídku toho dne, první okruh – paláce. Prohlídka hradu je jedna z nejhezčích, co jsme kdy viděli. Výklad slečny průvodkyně je profesionální, poučný a zábavný.  Mé turistické touhy, vzhledem k délce trasy pěti kilometrů dnes uspokojeny nejsou, ale věřím, že to zítra napravíme.

Po stopách filmu Jak dostat tatínka do polepšovny.

Nic jsem nenechala náhodě a trasu po stopách filmu Jak dostat tatínka do polepšovny jsem si vytiskla z internetu. Tahák, na kterém je přesně a srozumitelně popsána celá trasa, mám s sebou v batohu. V devět hodin ráno vyrážíme autem na parkoviště k Věžickému rybníku, nebo-li Věžáku. Počasí jsme si nemohli přát lepší. Slunce svítí a je nádherně. Na protějším břehu Věžáku vystupují přímo z vody nádherné pískovcové skály. Po chvíli přicházíme i k té, na níž ve filmu Anna načapá Luboše a malého Vaška.  Pokračujeme dále až k rybníku Vidlák, do kterého Petr Nárožný sjel s babetou, když potkal Vaškova dědu v přestrojení za vodníka.

Pokud chceme zažít více, musíme se vydat do mírného kopce na Hrubou skálu. Projdeme exteriéry zámku a z hradeb koukáme na skalní město pod sebou. Tedy…manžel kouká na skalní město pod sebou. Já ho pozoruji z bezpečné vzdálenosti. Pokračujeme předem připravenou trasou, která vede na Mariánskou vyhlídku, nejznámější a nejkrásnější vyhlídku Českého Ráje. Tam poprvé zjistíme, že informační a turistické značení této lokality není dokonalé. Že bychom mohli zabloudit, když máme tak propracovaný plán, nás v tuto chvíli však ještě nenapadá. Z Mariánské vyhlídky pokračujeme k symbolickému hřbitovu horolezců a konečně do nitra skalního města, kde nacházíme skálu Skaut, která se ve filmu jmenovala Dračí zub, na který Luboš s Vaškem vylezou až nahoru. A tady vyvstává problém! U Dračího zubu je křižovatka. Z mého itineráře je patrné, že máme jít dál po žluté turistické značce, tedy vlevo, kde se po dvou stech metrech napojíme na modrou. Manželův orientační smysl  ale říká, že se u Dračího zubu máme dát vpravo. Místo toho, abych věřila jeho instinktu, raději věřím černému na bílém a trvám na svém. Vlevo! Modrá ale není ani po tři sta metrech, ani po čtyři sta metrech…. A když přijdeme na rozcestník, zjišťujeme, že jsme se vydali na opačnou stranu.  A tak se vracíme zpět k Dračímu zubu. S obavami tedy přistupuji na manželovu původní variantu a vydáváme se vpravo, směrem, o kterém jsem přesvědčená, že nás k Věžickému rybníku na parkoviště prostě nedovede. Tento víkend ale jednoznačně boduje on! Takže se po chvíli úspěšně napojujeme na naši modrou turistickou značku a po červené se lesem vracíme k rybníku Věžák. Řádně unavení, s patnácti kilometry v nohách jedeme do penzionu. Mé turistické potřeby jsou rozhodně uspokojeny, nohy bolí a těším se na sprchu.

Losos bez kostí a na Kosti lámání kostí

V devět hodin ráno odcházíme na poslední výpravu našeho pobytu. Dnes je v plánu krátká trasa údolím Plakánek, která vede od hradu Kost směrem k Sobotce. Vede tudy naučná stezka a po obou stranách se tyčí vysoké pískovcové skály. Je to příjemná ranní procházka. Přicházíme až nakonec údolí, k rybníku, kde stojí roubená chalupa herce Josefa Dvořáka. Zpátky na Kost se vydáváme stejnou cestou. V podhradí obědváme u otevřených grilů. Uzeného lososa s domácím chlebem a zelným salátem a uzený bůček s bramborákem. Je to jednoznačně nejlepší jídlo za celý víkend. Losos nemá jedinou kůstku a je to opravdová delikatesa. Dokonalý oběd z podhradí nás nakopne k absolvování další prohlídky hradu, druhý okruh – mučírna. Při pohledu na naší skupinu ani není divu, že si vybíráme morbidní variantu výkladu. Extravagantní tmavovláska s černými děrovanými leginami, dva páry vyholených tlouštíků, dva motorkáři. Blondýna s vystříhanými vlasy, řetězy, piercingy a tetováním po celém těle a její postarší holohlavý partner v černé ocvočkované kůži. A my dva, nadšení turisté, zoceleni seriálem Dexter. Výklad je chvílemi opravdu morbidní, možná o to víc, že se nejedná o žádnou pohádku, ale o skutečnou historii. Mučicí nástroje drtící kosti v prstech, španělské boty, gilotinu i pranýř můžeme v mučírně vidět na vlastní oči. Odlehčení trýznivé skutečnosti humorem a vtipem slečny průvodkyně je příjemným osvěžením celé prohlídky. Přesto jsem ráda, že jsme z podzemí venku. Zvláštnost, kterou hrad Kost má, si ale ujít nenecháme. Z jediného místa v podhradí jsou vidět všechny čtyři hrany hradní věže. Věřte, nevěřte, je to tak. Přesvědčujeme se na vlastní oči. Pak už se vydáváme zpět do penzionu, kde nás čeká balení věcí a odjezd domů. Dnes máme v nohách jen osm kilometrů, což mě úplně neuspokojuje, ale nedá se nic dělat. Cesta domů je dlouhá. Každopádně už teď víme, že se do Českého Ráje rozhodně vrátíme.

Abych nezapomněla..., 

že v Čechách je prostě krásně!