NEJKRÁSNĚJŠÍ VZPOMÍNKY NA SVĚTĚ JSOU TY, PŘI KTERÝCH ZJISTÍŠ, ŽE SE USMÍVÁŠ.

úterý 30. srpna 2016

Na sklonku léta

Končící léto si uvědomím hned prvního září, kdy si již v autobuse cestou do práce nebudu moci vybrat místo k sezení a na přechodu pro chodce budu čekat v davu studentů.
Se zkracujícími se dny mi čím dál častěji budou chybět snídaně na verandě chaty, při kterých pozoruji probouzející se zahradu. 
Veverku, která seskočí z olše za plotem na hranici dříví, proběhne zahradou a zmizí u sousedů. Špačka, který snídá moje kanadské borůvky.  
Žabku, stěhující se z našeho malého jezírka do strouhy za zahradou. 
Uvědomuji si, že budu postrádat tu bujnou zahradu plnou květů a šťavnatých plodů a budu se muset smířit s tím, že se pomalu začne měnit do podzimu. 
Chybět mi budou voňavá letní rána, kdy mohu vyběhnout ven jen v tričku a pantoflích a tiché teplé večery s knihou v ruce a oknem dokořán.



Abych nezapomněla…,
že léto je krátké, a proto je potřeba užít si naplno každý letní den.

pátek 26. srpna 2016

Mobil



Někdy mi připadá, že mám mobilní telefon jenom proto, abych:

- opakovaně odmítala nabídky mého poskytovatele na změnu tarifu

- pořád dokola opakovala, že nechci tablet zdarma, protože zdarma fakticky není

- neustále zavrhovala nabídky na aktivaci kreditní karty nejmenované společnosti

- četla esemesky od bank a finančních společností, nabízejících výhodný úvěr nebo hypotéku

- si vyslechla, že moje úrazová pojistka již není aktuální a nutně potřebuji novou

- se dozvěděla, že pojištění naší domácnosti již v případě plnění neodpovídá současným
   cenám a tudíž potřebuji sjednat nové

- byla přesvědčována, že právě ,,TATO“ společnost má nejlevnější elektřinu a plyn

- vedla monitorované rozhovory s člověkem, kterého neznám o věcech, které mě nezajímají


Abych nezapomněla...ŘÍKAT NE!

čtvrtek 25. srpna 2016

Kolo a já

Kolikrát jsem v životě jela na kole, by se dalo spočítat na prstech jedné ruky. Je pravda, že jsem několikrát uvažovala o tom, že bych cyklistiku provozovala, ale pak jsem si uvědomila, že jediné, co mě na tom láká je rozhled po krajině. A ten můžu mít i z auta nebo pěšky.
Přesto jsem se párkrát nechala na cyklistický výlet zlákat. Dopadlo to ale pokaždé stejně.
S nadšením hodným otrlého cyklisty jsem sedla na vypůjčené kolo, vybavená lahví vody, půjčenými cyklistickými rukavicemi a helmou. Jak jsme vyjeli za město a naskytl se mi výhled do krajiny, nadšení se stupňovalo. Pokládala jsem si otázku proč na tom kole nechci jezdit. Vždyť je to nádhera! Ještě několik dalších kilometrů, kdy jsme jeli po rovince jsem začala uvažovat o tom, že bych takhle mohla jezdit pravidelně. Vždyť na tom nic není a je to úžasné, poznat okolní krajinu tímhle způsobem.
Jak se však čas sezení na sedle prodlužoval, začala jsem si uvědomovat, že mě tlačí zadek. Začala jsem mít i problémy s fyzičkou, protože já se kochala a můj spolucyklista, ať už to byl manžel nebo dcera, prostě jeli. A já jim nestačila. Manžel to jednou dokonce řešil tak, že jel napřed a pak se zase ke mně vracel. Najezdil tak během stejně dlouhé trasy asi dvakrát tolik co já. Nejhorší na tom bylo, že to takhle praktikoval i do kopce. A to bylo ponižující, protože já do kopce většinou tlačila. Postupně jsem cítila, že kromě bolavého zadku, namožených lýtek a stehen se mi valí horkost do tváří. Potila jsem se i očima a funěla jsem jak lokomotiva. 
Ta úchvatná krajina, kvůli které jsem to všechno podstoupila tu najednou nebyla. 
Zajímalo mě jediné. 
Když už tam budem!
A tak dnes již nabídky na cyklistické výlety s úsměvem odmítám. 
Také jsem pochopila, že investice do vlastního kola by byla v mém případě zcela neefektivní.

Abych nezapomněla...,
že Tour de France se pojede vždycky beze mě.

středa 24. srpna 2016

Znám křišťálovou studánku

Babička s dědou bydleli v obecním domě na okraji města.
Jako malá jsem u nich pobývala moc ráda a tak jsem často využila příležitosti, a přemluvila rodiče, aby mě tam nechali přes noc.
Babička uvařila krupicovou kaši, omastila ji máslem a posypala kakaem a cukrem. Talíř mi položila na štokrdle a mě posadila na malou dřevěnou židličku. Po večeři postavila dvě dřevěné židle proti sobě a na ně děda položil plechovou vaničku. Mezitím se v obrovském hrnci na kamnech ohřála voda. Byl čas na koupání. V pyžamu jsem ještě pobývala s dědou v kuchyni, protože babička v ložnici přikládala do kamen, aby mi nebyla v noci zima. Když si myslela, že pokoj je již dostatečně vyhřátý, odhodila obrovskou péřovou duchnu s pruhovaným modrobílým povlečením a uložila mě do své prochladlé postele, která voněla mýdlem a škrobem. Polštář studil a peřina, kterou mě přikryla byla ledová. Kamna byla rozpálená, ale takové teplo, na jaké jsem byla zvyklá z paneláku prostě nevydala. Moje tělíčko si tak muselo postel samo přes noc zahřát.
Přesto jsou pro mne večery a noci u babičky a dědy nezapomenutelným zážitkem.
Babička si sedla vedle postele a vyprávěla:

Znám křišťálovou studánku,
kde nejhlubší je les,
tam roste tmavé kapradí
a vůkol rudý vřes.

Tam ptáci, laně chodí pít
pod javorový kmen,
ti ptáci za dne bílého,
ty laně v noci jen.

Když usnou lesy hluboké
a kolem ticho jest,
a nebesa i studánka
jsou plny zlatých hvězd.

A tak se malá žena s šedivými vlasy, laskavým srdcem a hebkou svraštělou kůží, stala mojí křišťálovou studánkou na celý život.

Abych nezapomněla...,
že i když se klepu zimou, u srdce mne může hřát.

pondělí 22. srpna 2016

Expedice Tatry 2016, den osmý

Návrat

A je to tady. Čeká nás poslední snídaně a pofrčíme na Čechy. Zbývá nanosit zbylé věci do auta, poděkovat majitelům penzionu za pohostinnost a naposledy se pomazlit s kočkou Whirpoolí.
Slibuji, že pokud nám zdraví dovolí a auto pojede, určitě se v Tatrách  ještě někdy objevíme. 
Vyrážíme v 8.00 hod. Když vyjedeme na hlavní silnici na Poprad, celou cestu se ohlížím, abych se podívala na to, co jsem díky mlze neviděla při příjezdu. Všechny vrcholy Tater jsou teď vidět od východu na západ. Je jasno. Manžel mi cestou dělá průvodce a ukazuje mi, kudy jsme jeli vlakem na Štrbské pleso, že tohle je ten most, který jsme viděli ze shora, tamto je Štrba…
Když přijedeme v Popradu na křižovatku k továrně Whirpool, hned si vzpomenu na kámošku kočku z Lesné. Byla na tomto místě nalezena a tedy logicky pojmenována po něm. 
Na slovenské dálnici je sice provoz větší než minulou sobotu, ale jedeme plynule a cesta odsýpá. 
Je 9.30, když zastavujeme v Kraĺovanech, abychom domů nakoupili ovčí sýry a klobásky.
Ružomberok, Žilina, Trenčín a rázem jsme na Starém Hrozenkově. Začíná být úmorné horko a tak celkem trpíme. Klimatizace není funkční. Nenechali jsme ji naplnit, protože jsem se bála, že z ní budu nemocná. Potím se tak, že by mi to asi v tu chvíli bylo i jedno. Možná, že to příští rok ještě přehodnotím. 
V 11.10 překračujeme hranice do Čech. Potřebuji si odskočit, tak zastavujeme kousek za hranicemi na čerpací stanici. Nejen že nemají v automatu víčka na kelímky na kávu,
ale záchod tady stojí 15,- Kč. Na Štrbském plese jsem platila 30 centů.
Kdyby se nestála fronta na žetony, a další fronta na záchody, možná bych to zaplatila. Takhle to budu muset vydržet ještě o kus dál, do hotelu Buchlov, kde obědváme.
A teď nás čeká nejhorší úsek cesty, dálnice D1. Jsem unavená, chvílemi pospávám, toleruji Denisovi kouření v autě při otevřeném okně, hlavně ať už jsme doma. Poslední zastávku máme na kávu na dálnici u Velkého Meziříčí. Jediná dopravní komplikace je na sjezdu z dálnice v Humpolci, kde jsou kolony. Trocha zdržení, sjíždíme a hurá domů, kam dorazíme ve tři čtvrtě na čtyři.
Dáme rychlou sprchu a jedeme za dětmi. Jsem tak ráda, že je všechny vidím!
Naše malá Ema za ten týden určitě vyrostla. A naučila se říkat volevole. Zajímalo by mě, co tady ten týden bez nás s tou holkou její rodiče dělali.
Dovolená končí.
Zbyly nám jen vzpomínky, zápisky a  fotografie. 
A ještě jedna věc mi bude Vysoké Tatry připomínat. Kámen, který jsem si odtud přivezla.


Abych nezapomněla...,
že smutný návrat z dovolené je zároveň šťastným návratem k rodině. 

neděle 21. srpna 2016

Expedice Tatry 2016, den sedmý

Poslední den v Tatrách

Probouzíme se do posledního dne, který strávíme v Tatrách. Vstávám v půl šesté, abych měla tento den co nejdelší. Plán je jasný. Po včerejší túře chceme relaxovat v termálních vodách. 
Snídani si jako vždy v klídku vychutnáme, vždyť už je předposlední.
Sbalíme ručníky, plavky a pozor, tentokrát i krémy na opalování! Vypadá to na slunečný den.
Do Vrbova sice přijíždíme o půl hodiny déle než posledně, ale stejně se nám prostor zdá nějak mnoho zalidněn. Nacházíme poslední dvě volná lehátka vedle sebe. Naštěstí ve stínu pod borovicemi. Nehodlám svůj rajčatový obličej opět vystavovat přímému slunci. Naše nálada odpovídá tomu, jak si uvědomujeme, že toto je poslední den naší dovolené. Několikrát procházíme celý areál, jen tak proplouváme bazény a moc nemluvíme. Navzájem se mažeme krémy na opalování!
Thermal park je neúměrně přeplněný a to nám náladu nevylepší. O Čecha za celý den snad nezavadíme.
I když jdeme na jídlo až kolem jedné hodiny, frontě se nevyhneme.
Když máme pocit, že jsme dostatečně zrelaxovaní, balíme a jedeme do Tatranské Lomnice ještě pro pár posledních suvenýrů. Před sedmou hodinou už večeříme Čiernohorský rezeň v našem penzionu, objednáváme si poslední pivo a poslední dvě kávy se šlehačkou.
Pak dojde na placení účtů. Jsem spokojena s cenou, i ubytováním. Penzion Pažický je klidné místo naprosto stvořené pro mě, přesto ho zítra opouštíme. Těšíme se na děti a musíme do práce. 
Chvíli mi asi bude chybět hučení Studeného potoka a připravené snídaně. I kočka Whirpool, která se přijde každé ráno pomazlit a kvákání kachen pokaždé, když je majitelka penzionu ráno pouští a večer zavírá. Za pár dní se ale vrátím do své reality. Když se mi zasteskne, přečtu si tyhle řádky. 
Jdu balit.



Abych nezapomněla...,
že všechno jednou skončí.


čtvrtek 18. srpna 2016

Expedice Tatry 2016, den šestý

Chata pri Zelenom plese

Nevím, kdo nám bude dělat ty zdejší snídaně, až se vrátíme domů. Ty nám opravdu budou chybět.
Dneska u snídaně ještě nevíme, co podnikneme. Chtěli jsme do termálů, ale naše spálené pokožky, můj obličej a Denisovo břicho, trochu protestují. Také nás to láká na nějakou kratší túru. Takže kompromis…balíme na túru i do termálů, stihneme obojí. 
Autem dojedeme na parkoviště k Bielej vode, odkud se nechá jít na Chatu pri Zelenom plese nebo třeba na Skalnaté pleso. Turistická trasa vede kolem potoka mírně do kopce, nemáme daný cíl, kam dojdeme, tam dojdeme. Cestou dvakrát přejdeme přes potok.


Jdeme vždy k dalšímu rozcestníku a pořád nejsme unaveni. Chata pri Zelenom plese je na rozcestníku v půli cesty, vzdálená hodinu a padesát minut chůze. Denis rozhoduje, že půjdeme až tam. Já pochybuji o svém koleni, které ještě pobolívá, ale nakonec souhlasím. Jak máme cíl, přidáváme na tempu. Vcházíme stále hlouběji do lůna přírody a nabízejí se nám neuvěřitelné výhledy na tatranské masivy hor nad námi. 



To nejkrásnější nás však teprve čeká. Za zatáčkou se otevře údolí se Zeleným plesem. 
Už vím, kvůli čemu jsem devět hodin trpěla v autě na cestě z Čech. Už vím, kvůli čemu jsem v Tatrách. Neuvěřitelné místo, údolí mezi tyčícími se masivy hor v divoké přírodě. Konečně vidím Vysoké Tatry v celé své kráse. Mám pocit, že víc vidět nepotřebuji.





Kam se hrabe Štrbské pleso. Tohle je místo v čisté přírodě se stylovou chatou s občerstvením.
Když se vracíme zpět na parkoviště, dozvíme se od obsluhy, že jsme ušli 16 kilometrů a spálili 1900 kalorií. Denis se chlubí, že cesta zpátky nám trvala jenom dvě hodiny a deset minut. Trochu mu chlapík srazí sebevědomí, když mu říká, že rekord je 37 minut nahoru a 28 minut dolů. 
Cestou do penzionu zastavujeme  v Tatranské Lomnici nakoupit nějaké suvenýry. Je jasné, že termály už nestihneme. Po příjezdu k penzionu zakotvíme na zahradě, tam i povečeříme. Konečně nám počasí umožňuje využít toto příjemné posezení venku. Přisednou si sousedé, majitel penzionu a později i dva motorkáři, kteří zrovna dorazili ze Stříbra. Od majitele penzionu se například dozvídáme, proč tady ráno nezpívají ptáci. Protože mají kočku Whirpool, která je loví. Proč nejsou ve Studeném potoku ryby? Protože jsou přemnožené vydry, které jsou chráněné. Dozvídáme se, že nosiči, které jsme potkali, jak nesou na zádech na Reinerovu chatu tři basy piva, mají za kilo nákladu 20 centů a vyhazovači v popradském baru 2 Eura na hodinu. A mnoho dalších zajímavých věcí. Od rána se dostáváme na pokoj až v devět hodin večer. A ještě musím psát…

Abych nezapomněla...,
že na TOHLE místo se musím vrátit!

úterý 16. srpna 2016

Expedice Tatry 2016, den pátý

Rajče

Včera večer jsme hledali na internetu, co dneska podnikneme. Lákal nás výstup na Skalnaté pleso, ale vzhledem k naší zdravotní indispozici a náročnosti trasy jsme to raději zavrhli.
Neuvěřitelné se stalo skutkem. Nad Tatrami svítí slunce! 
Předpověď hlásí 19°C. Děkuji Ti, přírodo!  
Jedeme do termálů.
Cestou se mě manžel ptá, jestli jsem vzala krémy na opalování.
,,Na co?“, povídám.,, Vždyť bude jen devatenáct stupňů.“ 
,,No jak myslíš…“, odpoví a víc se tím nezabýváme.
Vrbov, kde se thermal park nachází je z penzionu asi šestnáct kilometrů.  V penzionu jsme dostali kartičku se slevou na vstup, takže platíme za celý den pro dvě osoby 25,5 Eura. Po příjezdu nacházíme místa u teplého bazénu, kde je jen pár obsazených lehátek. Klídek nám ovšem brzy naruší příjezd ruských a polských turistů, kteří se nahrnou do objektu jako velká voda. Jedna polka to má evidentně na povel, protože okamžitě začíná svým pisklavým hlasem organizovat přesouvání lehátek. Vyzkoušíme postupně všechny bazény a nakonec zůstáváme u třech, které po celý den střídáme. Jeden teplý sedací, druhý chladnější plavací a třetí proplouvací s masážními tryskami. 
Pozoruji, jak jeden stařeček starostlivě odhrnuje babičce z čela ofinu a láskyplně jí maže obličej krémem na opalování. Jiná starší dáma zase maže svému protějšku pleš.
My se nemažeme. Nemáme čím. Krémy na opalování zůstali na pokoji v kufru.
Slunce chvílemi svítí, chvílemi zalézá za mraky a foukne celkem studený vítr. Docela zrádné počasí. Denisovu narážku, že vypadám jako rajče, pochopím až večer, když se podívám do zrcadla. 
Ty krémy jsem s sebou fakt měla vzít!




Abych nezapomněla...,
že někdy je dobré se nad názory toho druhého alespoň zamyslet.

pondělí 15. srpna 2016

Expedice Tatry 2016, den čtvrtý

Štrbské pleso

Ráno jsme vstali pozdě. Procházku ke Studenému potoku za penzion jsem před snídaní ale stihla.  Potřebovala jsem vědět, jak je na tom moje koleno. Musím říct, že je to dnes o 50 – 60% lepší. Problém mi dělají jenom schody. Mozek mi ale přesto říká, že bych měla mít klidový režim. Možná bychom ho měli mít oba, protože Denise příšerně bolí záda.  Nechápu, co zrovna my dva děláme v Tatrách…
I přes naše bolístky se na poslední chvíli rozhodneme, že pojedeme na Štrbské pleso. Přece jsme do Tater nepřijeli ležet! Vlak jede až tam, takže nás čeká nenáročná procházka po rovině kolem plesa. Denis si bere Ibalgin, já si mažu koleno a stahuji ho elastickým obvazem v naději, že to prostě nějak půjde. Jelikož máme zpoždění, musíme přidat do kroku, abychom stihli vlak v 9.37. Pro naše bolavá místa je to zatěžkávací zkouška, ale na nádraží přicházíme včas. Poprvé od našeho příjezdu svítí slunce.
Vlak je opět narvaný k prasknutí. Mysleli jsme, že se tentokrát nevejdeme. Hned u dveří jedna paní začala ječet: ,,Pozor, mám tam psa, šlapete mi po něm“. Podívám se dolů a tam leží tlustý baset. Jako zašlápnutý nevypadá, tak se tlačím dál do vozu. Ve Starém Smokovci přestupujeme na vlak na Štrbské pleso. Ten je alespoň klimatizovaný, ale narvaný asi tak stejně. Díky tomu, že si jedna rodina bere své děti na klín, si můžu sednout. Právě se rozhodnu, že zpáteční jízda ze Štrbského plesa bude tou poslední, kterou vlakem v Tatrách absolvujeme.


Měla jsem mylnou představu o tom, že Štrbské pleso je jezero uprostřed divoké přírody. Štrbské pleso je jezero uprostřed divoké komerce. Hotely a restaurace přímo na břehu jezera, další restaurace a stánky s občerstvením a suvenýry nedaleko. A všude plno lidí a luxusních aut.
Okolo jezera je to pěkná procházka 2,25 kilometru dlouhá. Děkuji homeopatii. Můžu jít, koleno drží. Manžel děkuje Ibalginu, záda nebolí.
Zajímá nás naučná stezka. Informační panely jsou umístěné kolem celého plesa. Denis čte o medvědech, samec prý dosahuje váhy až čtyři sta kilogramů, medvědice bývají dvěstěkilové. Přemýšlím, co z toho vyplývá pro nás. Snad jedině to, že  manžel je téměř poloviční medvědice.
Ze Štrbského plesa odjíždíme ve 14.13, do vlaku nastupujeme mezi prvními, takže tentokrát pohodlně sedíme. Už dlouho jsem nepoužila slovo prší. Takže prší! A to až do večera.
Večer říkáme majitelce penzionu, že se snad to počasí do soboty vybere. Ona se, ne zrovna povzbudivě ptá:  ,,A ktorú sobotu, že odchádzate domov?“

Výhled ze Štrbského plesa na Nízké Tatry
Abych nezapomněla...,
že zpoždění vlaku cestou z práce je zanedbatelnou dopravní komplikací.

středa 10. srpna 2016

Expedice Tatry 2016, den třetí

Koleno

Dneska už mluvím zase česky.  Manžel mi slovenštinu zakázal. Asi mu vadilo, že mu říkám ,,chrobáčik môj“.
Od příjezdu do Staré Lesné přemýšlím, co tady bez ustání hučí. Myslela jsem, že je to vítr v lesích, ale dneska už vítr nefouká a hučení neustalo. Tak se před snídaní vypravíme příčinu toho hluku najít. Zvuk nás přivádí ke Studenému potoku, který teče z vrcholků Tater. Nevěděli jsme, že protéká Starou Lesnou a je to opravdu nářez. Na vlastní oči vidíme sílu divoké vody kousek od místa, kde bydlíme.
Když jdu na snídani, je mi jasné, že dnešní túry pro mne nebudou jednoduché. Od včerejška mě bolí levé koleno z vnější strany. Denis říká, že mám natažené vazy z té jeskyně, bylo tam totiž 860 schodů. Já nevím, nemám s takovou bolestí žádné zkušenosti.
I přes mé problémy s kolenem se vypravujeme na Hrebienok, 1285m n.m. Odtud máme v plánu jít k vodopádům Studeného potoka, na Reinerovu chatu a k Obrovskému vodopádu.
Ze Staré Lesné vyrážíme pěšky, dva kilometry na vlakovou zastávku, odkud chceme jet do Starého Smokovca. Jízdenky jsme dostali už v penzionu. Cestou začíná zase pršet, ale… ,,není nejhůř“, takže Denisova nepromokavá bunda zůstává v batohu.
Vlak přijíždí šíleně natřískaný. Máme co dělat, abychom se tam vešli. Na příští zastávce se už do něj lidi nedostali a další jede až za hodinu.
Věděli jsme, že jedeme do Starého Smokovca, ale z nějakého nepochopitelného důvodu vystupujeme o stanici dříve, na Pekné Vyhliadke. Trasu si tak asi o kilometr prodloužíme, takže přidáváme do kroku. Teda...,co mi koleno dovolí. Prší už docela dost, teplota deset stupňů celsia.
Ze Smokovca na Hrebienok jedeme pozemní lanovou dráhou. Kupujeme zpáteční jízdenky za 9 Euro pro jednoho, i když máme v plánu, jít zpátky pěšky podél Studeného potoka až do Staré Lesné. Koupí zpátečních lístků si tak pojišťujeme mé koleno.
Na Hrebienku je mlha, takže dolů do údolí není vůbec vidět.  

,,Nádherný" výhled z Hrebienku do údolí
Vydáváme se po kamenité trase k vodopádům Studeného potoka, Dĺhému vodopádu, na Reinerovu chatu a k Obrovskému vodopádu. Koleno mě bolí čím dál víc a jsou chvíle, kdy si myslím, že dál už neudělám ani krok. Pak to zase chvíli jde. Když přijdeme k vodopádům, jsem uchvácena burácením vody, nádherou a silou přírody. Pod námi se valí ledová voda a nad námi se tyčí tatranské hory. Mlha odchází, konečně je můžu vidět! Jsme mokří od hlavy až k patě, částečně od deště, částečně od vodopádů. Jsme jim tak blízko, jak jen to jde.



Celou zpáteční cestu ulevuji levé noze, přestávám jí ohýbat, a když dorazíme zpátky na Hrebienok, chce se mi brečet. V životě jsem neměla žádný úraz, nikdy mě vazy nebolely. Tak proboha proč teď, když tu nohu potřebuji více než kdy jindy? Tak moc chci jít dolů pěšky, sil mám dost. Ale lanovkou to nebolí.
Ve Starém Smokovci nacházíme lékárnu, kde kupujeme elastický obvaz a mast. Zkusím to vyléčit, ale tentokrát si moc nevěřím. V lékárně jsme utratili 7,5 Eura. Dneska jsem bez večeře.
Večer navrhuji manželovi, aby mě zítra nechal doma a vyjel si lanovkou na Lomnický štít. Já bych stejně do lanovky nesedla, i kdybych byla v pohodě. Bojím se výšek. Večer se v penzionu dozvídáme, že zpáteční jízdenka na Lomničák pro jednoho stojí 47 Euro. Myslím, že Denis nikam nepojede.
Zase prší.
Žiju.
Co bude zítra…nevím.

Abych nezapomněla...,
že moje tělo není stroj a když nemůže, dá mi to vědět.

úterý 9. srpna 2016

Expedice Tatry 2016, deň druhý

Prší a zase prší

Celý deň sa snažím hovoriť po slovensky. Však je to jediný cudzí jazyk, ktorý ovládam. V čechách bysom vypadala ako blázon, keby som tak hovorila, musím toho tedy využiť, keď som v tejto krajine.
Moje prvá slová, keď som sa ráno zobudila, boli:,,A do riti, stále leje“!
Jana mi říkala jeď, v Tatrách je krásně. Dobře, budu čekat. Ale je dost pravděpodobné, že dneska opět velehory neuvidím. Náladu mi trochu spraví snídaně formou bufetu, která je opravdu pestrá. Ode dneška se na ni budu těšit každý den.
Včera jsem se zkoušela připojit na internet, ale obě dostupné sítě byli zaheslované.
Dneska ovšem překvapil IT technologiemi, absolutně nepolíbený, můj manžel. Podíval se na dveře zevnitř pokoje a říká: ,,Támhle máš heslo na wifi.“
Dívám se na dveře a čumím na ty znaky, na které jsem koukala už včera a přemýšlela jsem, co je to za blbý číslo pokoje.
Wow, jsem na internetu!
Majiteli penzionu nám byla doporučena návštěva Belianské  jaskyne, takže oblékáme zimní bundy, a vyrážíme. Jeskyně je asi patnáct kilometrů ze Staré Lesné, takže jedeme autem. Platíme 3,5 Euro za parkoviště a začínáme šplhat do kopce k jeskyni. Dorážíme tam asi v půl jedenácté, vstup 8 Euro za jednoho, 10 Euro za focení. Sorry, ale fotky z jeskyně nebudou!
I přes to, že celou cestu vydatně prší, já jsem docela v pohodě. Mám nepromokavou funkční bundu s kapucí přes hlavu a ještě to jistím deštníkem. Denis si vzal obyčejnou bundu, tu nepromokavou má v autě, prý až bude nejhůř. Nevím proč, ale mám pocit, že nejhůř už je. Nemá totiž ani čepici, ani kapuci, takže z něj voda doslova kape.
Do jeskyně se chodí po patnácti minutách, ve skupinkách šedesáti lidí, takže to docela odsýpá. Prohlídka trvá sedmdesát minut. Vlhkost vzduchu v jeskyni je 94%, takže vlastně to samé, co venku.
Já ty jeskyně prostě můžu! Už jsem jich viděla několik a vždycky mě to baví. A tahle byla fakt úchvatná. 
Déšť neustává, ale nám se na penzion nechce. Najdeme v Tatranské Lomnici jedno parkoviště, kde se neplatí, takže parkujeme a toto podhorské městečko celé procházíme. Dojdeme až k lanovce na Lomnický štít, která z pochopitelných důvodů není v provozu.
Asi začíná být nejhůř, protože Denis vytahuje svou nepromokavou bundu.
Co je v Tatranské Lomnici? Suvenýry, obchody se sportovním oblečením, muzeum lyžování, penziony, restaurace, suvenýry, obchody se sportovním oblečením, suvenýry.
Přestává pršet, tak se rozhodujeme, že ještě projdeme Starý Smokovec. Mysleli jsme, že tam bude něco víc než v Tatranské Lomnici. Tady ale není žádné parkoviště zadarmo, takže platíme 1,8 Eura na hodinu, abychom se podívali na suvenýry, obchody se sportovním oblečením, suvenýry a…
Opět začíná pršet a docela dost. Tak už to vzdáváme a v půl páté se vracíme do penzionu.
Rozvěsíme mokré oblečení na sušák, který zabírá asi čtvrtinu našeho pokoje, uvaříme si kávu a čaj a pak už jenom večeře, telka a odpočinek.
Už se těším na zítra, že uvidím Tatry.


Abych nezapomněla...,
že mne kdykoliv může překvapit inteligence druhého člověka a zklamat moje vlastní ve chvíli, kdy to nečekám.



pondělí 8. srpna 2016

Expedice Tatry 2016, den první

Do Vysokých Tater mě manžel lákal několik let. Od roku 2005 do roku 2010 tam jezdil pomáhat likvidovat škody způsobené orkánem Kyril a měl pocit, že Tatry prostě musím zažít. Pořád ale bylo něco důležitějšího než jet na dovolenou. Až letos byl ten správný rok, a tak jsme se do Tater vypravili. Musím připustit, že na letošní dovolenou ve Vysokých Tatrách budu vzpomínat určitě víc, než na tu loňskou, kdy jsme štukovali obývák a pokládali podlahu.

Jedeme na Slovensko

Nervozita je znát už od rána. Balíme posledních pár věcí a nosíme je do auta. Ještě nakrmit Kima, zalít kytky a můžeme vyrazit.
Po deseti kilometrech od domova přijíždíme ke značené objížďce. Je to manželovo již třetí ,,Já se z toho zblázním“ od rána. Poprvé, když o sebe vrzaly dvě balení Dobré vody v kufru, podruhé, když mu ostřikovače neostříkly přední okno hned napoprvé a potřetí, když jsme přijeli k objížďce. Věřili byste, že profesionální řidič vjede do slepé ulice jenom proto, aby se přesvědčil, že je opravdu slepá?
Cestou po Čechách se těším ze slunečného počasí, které se ale na Moravě změní na chladné a deštivé. U Velkého Meziříčí je na dálnici několikakilometrová kolona. Konečně nejsme na dálnici nejrychlejší.
Na 151. kilometru přijíždíme k nehodě, která byla příčinou kolony. Konečně jedeme a zanedlouho sjíždíme z dálnice u Slavkova. Na oběd zastavujeme v Motorestu Samota před Buchlovicemi.

Zahrada u Motorestu Samota
Na hranicích se Slovenskem jsme ve 13:20. Na první benzince za hranicemi kupujeme elektronickou dálniční známku, a teď už hurá k Tatrám! Překvapuje mě, jak je slovenská dálnice celou cestu prázdná. Žádné kolony, žádná omezení.  Krajina na Slovensku je úžasná. Kolem dálnice samé kopce a hodně přírody.
Ze Žiliny do Popradu pro mě už začíná být cesta úmorná. Záda bolí a nevím, jak si sednout. A těším se na Tatry! Jelikož ale celou cestu prší, začíná mě Denis připravovat na to, že dnes je možná ještě neuvidím. Když přijíždíme k Liptovské Mare, odkud již bývají vrcholky velehor vidět, je jasné, že dneska bohužel uvidím jen mraky. Ani v Popradu to není lepší. Tyhle kopce pod mlhou mají být ty pověstné Vysoké Tatry?

Kde by mohl ten Lomnický štít být?

Penzion Pažický ve Staré Lesné, kde máme rezervované ubytování je zastrčený uprostřed čisté přírody. Jsem nadšená. To je přesně to, co jsem chtěla. Přijíždíme sem v 16.45. Právě jsme absolvovali devítihodinovou cestu!
Ubytujeme se a vybalíme věci, dáme si večeři a podnikáme krátkou procházku. Záměr byl původně na delší prohlídku okolí, ale majitel penzionu nám dává přečíst vyhlášku o nebezpečnosti vycházení večer, kvůli napadení medvědem. Promiň, Mončo, Ty jsi mě varovala a já si z toho dělala srandu. Takže jako fakt, jsou tu medvědi a chodí až k penzionům. Takže procházka krátká( ne že bychom se báli), sprcha, káva a v osm hodin už jsme v posteli. Denis usíná téměř okamžitě(ta objížďka mu dala zabrat) a já píšu…
Těším se, že zítra uvidím Tatry!

Abych nezapomněla...,
že někdy je potřeba nechat toho druhého vjet do slepé ulice, aby se sám přesvědčil, že touhle cestou to prostě nepůjde.
 









pátek 5. srpna 2016

Čas odejít

Jodi Picoultová, Čas odejít

Tato kniha je příkladem toho, že i podle obalu a názvu lze vybrat skvělé čtení. Autorka byla pro mne do této chvíle neznámá a tak jsem si po přečtení několika kapitol říkala:,,Kde jsi byla  přede mnou tolik let schovaná, Jodi Picoultová?“
Nový pro mne byl i styl psaní, kdy příběh je vyprávěný několika postavami. Skvělý nápad!
Jde o příběh třináctileté Jenny, která za pomoci vědmy a vysloužilého policisty hledá svou před lety zmizelou matku Alici. Matku, která se celý život věnovala studiu chování slonů v africké buši a později v americké rezervaci svého manžela. Alicino vyprávění o životě slonů bylo skvělým oživením celého příběhu. Bylo velice zajímavé sledovat chování rodinného klanu i jednotlivých kusů těchto majestátních zvířat s výbornou pamětí. Slony jsem vždycky obdivovala, ale teď se mi doslova vryli pod kůži.
Jennina matka zmizela za dramatických okolností, kdy její kolegyni udupal slon. Během vyprávění ale vyvstávají otázky, jak to všechno celé bylo doopravdy. Lámala jsem si hlavu, pouštěla uzdu své fantazii, ale takový zvrat bych nikdy nevymyslela. Věřili byste, že je všechno úplně jinak?

Abych nezapomněla...,
že slon, na rozdíl od lidí, nikdy nezapomene.



zdroj: databazeknih.cz
















čtvrtek 4. srpna 2016

O chlebu

Naše babičky říkaly, že chléb je boží dar. Zadělávaly ho pouze z mouky, žitného kvasu a vody.
Pro mouku chodily k mlynáři, pro vodu do vlastní studny a kvásek si vypiplaly z téhož – z mouky a vody. Chléb kynul v ošatce a do pece ho sázely dřevěnou lopatou.
Po upečení chladl na děrované podložce, aby pod ním mohl proudit vzduch.
Zabalen do bavlněné utěrky vydržel několik dní jako čerstvý.
Cítíte tu vůni?

Já chléb dnes peču v poněkud odlišných podmínkách, ale je celý můj.
Mouku mám z mlýna ve Veselí nad Lužnicí a žitný kvásek si vychovávám už hezky dlouho.
Mám ráda jeho vůni a chléb se z něj vždycky povede. Co na tom, že voda na zadělání je z kohoutku, místo sázení dřevěnou lopatou do pece používám kulatou zapékací mísu a chléb se peče v elektrické troubě? Domácí je každý coulem a pokaždé originál. Někdy jenom s kmínem, a jindy se slunečnicovým, dýňovým nebo lněným semínkem.



Abych nezapomněla...,
že návraty ke kořenům mohou vyvolat pocit uspokojení i v dnešní době.

Jak jsem šla do Prčic

Turistiku mám celkem ráda. Vždyť je to jediný sport (Wikipedie říká, že to je sport), který nepravidelně provozuji. Moje oblíbené trasy se obvykle pohybují v délce od sedmi do patnácti kilometrů. Jít Prčice, jsem proto vzala jako výzvu a nepochybovala o tom, že těch třicet kilometrů prostě dám.

Je ráno, 21.5.2016 a na to, abych s elánem a dobrou náladou ušla třicet kilometrů, se rozhodně necítím. Vstávám celá rozlámaná a je mi jasné, že to nebude tak jednoduché, jak jsem očekávala. Už mi taky není třicet!
Sraz máme s kamarádkou na autobusovém nádraží v sedm hodin. Startuje se v 7.30, ale Prčicemi protřelá Jana má zkušenost, že čím dříve budeme na startu, tím kratší budeme stát frontu.
Tak co je dneska jinak?
Když dorazím, Jana stojí na konci dlouhatánské fronty a z dálky na mě mává: ,,Tak to jsem ještě nezažila“, volá. Takový nápor turistů hned po ránu prý nepamatuje .
Odstartované jsme v 7.20 a vyrážíme. Už po několika kilometrech mě začíná bolet levá kyčel a bolest mi střílí do celé nohy. Tak to bude ještě zajímavé...
Zkušenosti říkají, že co nenaženeme na začátku, tak později už ne. Volíme tedy svižné tempo, předcházíme několik skupinek a s elánem se dereme do popředí. Po deseti kilometrech mě začíná pálit levá pata. Kyčle už mě bolí obě.
Čeká nás výstup na hrad Borotín, kde je první oficiální kontrola. Jednu tajnou už máme za sebou. Na hradě máme v nohách patnáct kilometrů, tedy vzdálenost, kterou běžně chodím bez větších problémů. Dnes mám ale pocit, že už bychom mohly být v cíli. Jsme ale teprve v polovině. Bolest z kyčlí stále silněji střílí do nohou a paty pálí. Určitě mám puchýře. Vzdát to ale nehodlám!
Cesta z Borotína do Střezimíře je nekonečná. Kamarádka je pár kroků přede mnou, ale evidentně ji brzdím. Ztrácím sice tempo, ale humor a odhodlání ne. V Červeném Újezdu máme pauzu na svačinu. Párkrát kousnu do chleba, sním kostičku čokolády a napiji se vody. Pochopila jsem, proč s sebou Jana nemá nic k jídlu. Není hlad, není chuť, jenom trochu žízně. A navíc, všechno se nechá koupit cestou. Sundávám boty a ponožky a přesvědčuji se, že mám puchýře přes celé paty. Do cíle ještě zbývá skoro osm kilometrů. Vyměnila jsem si ponožky v domnění, že paty nebudou tolik bolet. Záhy je mi však jasné, že jiné ponožky můj problém nevyřeší. 
U Říkova je další kontrola a pak trasa z kopce dolů, což je pro mé rozbolavělé paty něco strašného. Zbývá ještě šest kilometrů do cíle. Jana mi cestou vypráví, kudy povede cesta, jak to bylo vloni nebo jak se změnily trasy. Drží mě při náladě a díky ní nemyslím na bolest. Lepšího parťáka jsem si nemohla přát.
Dokázala jsem to! Jsem v cíli! Odměnou mi je zelená botička, vanilková zmrzlina a pocit vítězství.




Abych nezapomněla...,
že s trochou sebezapření a dobrým člověkem po boku, se nechá dojít dál, než si myslíme.

středa 3. srpna 2016

Kouzlo starého dvora

Ten dvůr mám pořád před očima. Jeho kouzlo nezmizelo ani po tolika letech, po desetiletích… Navzdory tomu, že byl v centru města, jsem se v něm i jako malá holka cítila bezpečně. 
Dokola byl uzavřený ostatními domy, uvnitř s polorozpadlou zdí s výklenkem, kde jsme si s kamarádkami hrály na prodavačky nebo jsme vařily.  
Z kopečku dolů jsme běhaly do jeho druhé části. Kdo tam bude první? 
Tajemná zahrada, opředená různými strašidelnými historkami o zlé bábě nám však byla zapovězena. Vůni šeříku, která nás každé jaro lákala blíže a blíže k zahradě, ale cítím stále. 
Když si na ten dvůr vzpomenu, vybaví se mi písnička, kterou mi tam maminka zpívala: 
,,Ztratila Lucinka bačkorku, když na dvorku si hrála, naboso s děvčaty běžela a zvesela se smála“. Tahle písnička a kouzlo starého dvora už navždycky budou patřit k sobě. 
Díky za tuhle vzpomínku, mami!

Abych nezapomněla...,
že kouzla z dětství můžeme prožívat i v dospělosti.

zdroj: pixabay.com

pondělí 1. srpna 2016

Vítejte na mém blogu

Literární ambice jsem měla už jako malá. Myslela jsem, že když se mi povedlo pár slohových prací, bude ze mě spisovatelka. Nejspíš ovlivněná četbou romantických dívčích románů, jsem se v pubertě pustila do psaní příběhu o lásce. Ona i on měli rádi koně a tak nechyběly věty typu ,,Nejkrásnější pohled na svět je pohled z koňského hřbetu“ a podobně. Mám ale takový pocit, že než se love story začala pořádně rozjíždět, psát jsem přestala. Následně jsem v záchvatu puberťácké náladovosti se slovy: ,,Stejně je to blbost“, celé dílko vyhodila. Škoda, dneska bychom se mohli zasmát. O psaní jsem se pokoušela ještě jednou, ale to už jsem byla vdaná a měla děti. Můj ,,román“ z vesnického prostředí ovšem skončil záhy stejně jako ten první. Od té doby jsem, co se literatury týče, zůstala pouze u čtení knih.
A nyní, dnes již jako babička se ocitám zde, na svém blogu. Chtěla bych se zastavit a vzpomínat na chvíle již prožité a třeba i prožít chvíle nové. Doufám, že tento blog nedopadne stejně jako má předchozí díla a bude to ke čtení.

Abych nezapomněla…Vítejte!