NEJKRÁSNĚJŠÍ VZPOMÍNKY NA SVĚTĚ JSOU TY, PŘI KTERÝCH ZJISTÍŠ, ŽE SE USMÍVÁŠ.

sobota 31. prosince 2016

Silvestrovský

Loučím se s Tebou roku 2016, s radostí i pokorou.

Když mi rok před Tebou, rok 2015, vzal maminku, byla jsem přesvědčena o tom, že Ty už budeš šťastný, veselý, bezstarostný a plný zdraví a spokojenosti.
Místo toho jsi byl plný starostí a nejistoty, zoufalství a bezmoci, strachu a bolesti.

Dříve, než se Tvá vláda naplno projevila, manžel přišel o práci a synovi se zhroutil svět, když ho opustila manželka. Asi abych si uvědomila, že jsou horší věci, než nevydařené manželství, stal se v létě synovi těžký úraz páteře a v září si manžel vážně poranil levou ruku, což ho na dlouhou dobu vyřadilo z práce i plnohodnotného života. Ještě před koncem Tvé vlády, jsi mne vystavil, roku 2016, dalšímu stresu, obavám a nejistotě ohledně našeho zatím nenarozeného vnoučete.
Opravdu mi takových zkoušek bylo po celý rok zapotřebí?

Snad proto, aby se zlé, vyvážilo dobrým a já se z toho úplně nezbláznila, připravil jsi mi i několik krásných chvil. Třeba, když jsem šla podruhé v životě do Prčic! Byla to zkouška odhodlání, bolesti, sebezapření a vytrvalosti, přesto nezapomenutelný zážitek. Dovolená ve Vysokých Tatrách byla pro mě úplně nejvíc z celého roku. Viděla jsem nádherná místa, o kterých jsem dosud neměla tušení, že existují. A uvědomila jsem si, že není nic krásnějšího, než příroda. Podobně fascinující byl pro mě i turistický víkend v Českém Ráji, který jsme si s manželem dopřáli jen několik týdnů před jeho úrazem. Nezapomenutelné a šťastné byly pro mne i chvíle strávené s naší vnučkou.

Byl jsi v dobrém i špatném tak silný a intenzivní. 
Proto na Tebe nejspíš nikdy nezapomenu, roku 2016. 
Sbohem a DĚKUJI!



Abych nezapomněla…,
že ďábelská šestka končí a šťastná sedmička začíná.

čtvrtek 29. prosince 2016

Vánoční svátky všemi smysly

Můj plán na letošní Vánoční svátky byl jasný. Užít si je v pohodě a klidu v rodinném kruhu a v přírodě. Těšila jsem se, jak vyrazím do lesa nebo na nějakou menší pěší tůru, uvařím si něco dobrého z nové kuchařské knihy, kterou jsem dostala pod stromeček a budu vychutnávat chutě Vánoc všemi smysly.
Ucítím vůni lesa a čerstvého vzduchu i vůni zrovna uvařeného jídla. Užiji si pohled na krajinu,
i společnost přátel a rodiny.

Když mě v noci z dvacátého druhého na dvacátého třetího prosince začalo pálit v krku, myslela jsem, že to bude jen obyčejná rýma. Proto jsem ještě den před Štědrým dnem upekla dvě vánočky a dva jablečné štrůdly, uvařila rybí polévku a večer s manželem připravila bramborový salát.
24. prosince jsem však pravidelnou návštěvu hřbitovů, našich dědečků, přátel a kostela, absolvovala již s teplotou. Štědrý večer pak byl plný kýchání a posmrkaných kapesníků. O tom, že bych si vychutnala smaženého kapříka a bramborový salát, nemůže být ani řeč. Můj čich a chuť otupěly nemocí. Na Štěpána jsem sice ještě rodinný oběd pro jedenáct lidí uvařila, ale pak jsem definitivně ulehla.
Nos ucpaný rýmou nic necítí, a tím pádem ani chutě není, uši jsou zalehlé. Vánoční svátky si tak vychutnávám pouze smysly, které mi zbyly. Hmatem po klávesnici notebooku nebo po stránkách knihy, zrakem po monitoru, knize či televizní obrazovce. Často během dne i tyto smysly utlumím spánkem.
Místo plánovaného pobytu v přírodě se ven dívám oknem z postele, kde vidím pouze zataženou oblohu a sousední dům.
Místo vaření podle nové kuchařky, vařím čaj.
Místo společnosti rodiny a přátel si vychutnávám společnost teplé postele.
Přemýšlet o tom, jestli jsem virus chytla v obchodě, kde jeden chlápek opakovaně kýchal nebo od naší vnučky, která byla nemocná týden před tím, už asi nemá smysl.
Asi to tak prostě mělo být.



Abych nezapomněla…,
že veškeré plány… jsou na nic!

středa 28. prosince 2016

Štědrovečerní

Ještě než ráno otevřu oči, uvědomím si to rozprostírající se bílé světlo a nezvyklé ticho.
Už jsem zapomněla, že večer padal sníh. Uvidím ho až při pohledu z okna čtvrtého patra.
Je na střechách aut, na zemi, na stromech, všude.
Z kuchyně nejsou slyšet obvyklé zvuky rachotícího nádobí, puštěného rádia, ani hovor rodičů.
Zničeho nic mě zašimrá v žaludku a já si uvědomím, proč je dnešní ráno jiné, než všechny ostatní.
Je Štědrý den!
Rychle si nazuji bačkory a ještě v pyžamu vyběhnu z dětského pokoje. Taťka sedí u kuchyňského stolu, dojídá snídani a čte noviny. Proběhnu kolem něj do obývacího pokoje, kde mě hned mezi dveřmi ovane vůně čerstvého jehličí. Vůně vánočního stromečku. Stojí tam nazdobený a rozsvícený, jako každý rok, na stejném místě, vedle dveří do ložnice rodičů. Přicházím blíž a nechávám se unést tím zvláštním pocitem, který mám jen jedinkrát v roce. Pocitem neobvyklého vzrušení a neurčitého očekávání. Na stromečku opět vidím ty staré známé ozdoby. Sněhuláka s černým kloboukem, červený, zelený a stříbrný rampouch, panenku sedící v zasněžené polokouli, červeného panáčka se špičatou čepicí, obrovské barevné koule a stříbrný zvoneček, nejdůležitější ozdobu Štědrého dne.
Na tenhle zvoneček večer zazvoní Ježíšek…
Ponořená do vánoční euforie si ani si nevšimnu, že mamka v obýváku připravuje cukroví na sváteční stůl a malý bráška sedí vedle mě na koberci a kouká na stromeček se mnou.
Dopoledne se ponořím do pohádkového světa s Pyšnou princeznou, Princeznou se zlatou hvězdou na čele a Popelkou. Mé oči neustále těkají od televize ke stromečku. Mamka s taťkou v kuchyni připravují bramborový salát na štědrovečerní večeři.
Čas se neuvěřitelně vleče a tak si odpoledne s bráškou krátíme tím, že ležíme pod stromečkem a hledáme ozdoby.
,,Sněhulák“, tiše řeknu a bráška usilovně hledá.
Pak vstane a ukáže na ozdobu sněhuláka.
,,Teď já“, řekne a přemýšlí.
,,Zelený rampouch“, zvolá a hledám zase já.
A tak to jde, dokud nás to neomrzí.
Konečně se začne stmívat a všichni se svátečně oblékneme. Šimrání v žaludku se opět vrací. 
Přichází i babička s dědou. Před večeří taťka otevírá v obýváku okno, aby mohl Ježíšek vletět dovnitř. Večeříme bramborový salát a řízky z kapra. Žaludek mám sevřený a tak nemohu sníst všechno, co mám na talíři. Čekání na Ježíška je taak dlouhé… 
Konečně se tatínek jde podívat do obýváku, jestli už u nás byl. 
Zvoneček zvoní a já s bráškou, jeden přes druhého, běžíme ke stromečku, pod kterým je hromada dárků. Nervozita z očekávání se mění v obyčejné dětské štěstí!



Abych nezapomněla…,
že čekání na Ježíška, je nejvzrušující zážitek z dětství.


pátek 23. prosince 2016

Šťastné a veselé


Přeji Vám abyste cestu domů našli nejen o Vánocích...,



Přeji Vám, aby Vaše rodiny držely spolu po celý rok...,


Přeji Vám, aby láska byla v akci každý den...,


Přeji Vám, aby Vánoce byly ve všech srdcích.


Vypadá to, že pro nás budou vánoční koledy letošní rok trochu netradiční...



Abych nezapomněla...,
ŠŤASTNÉ A VESELÉ!
💗

pondělí 19. prosince 2016

Oranžový zahřívací zázrak

Polévka z dýně Hokaido

Dýně Hokaido dozrávají koncem léta, takže na podzim mám vždycky slušnou zásobu. Dokud je teplo, chodím pro dýně na farmářský trh a přes zimu si je nechám posílat z Moravy ve farmářské bedýnce, spolu s další zeleninou.
Dýně Hokaido je skutečný vitaminový zázrak přírody. Obsahuje vitamin B1, B2, B3, vápník, železo, draslík, lutein a zeaxantin. Má silné antioxidační účinky, prohřívá organismus, váže na sebe toxiny, léčí žaludek, slezinu a slinivku břišní.
Nejraději z této dýně vařím polévku, která krásně zahřeje, je lahodná, voní zázvorem a česnekem a její oranžová barva umocní požitek z jídla.

Dýně Hokaido má tu výhodu, že se nemusí loupat. Tvrdá oranžová slupka totiž vařením změkne. Dýni si tedy nejprve omyji vlažnou vodou, rozříznu na poloviny a polévkovou lžící z nich vydlabu semínka. Pak si dýni nakrájím na kostky. Na trošce oleje osmahnu jednu velkou cibuli, přidám asi třícentimetrový kousek nastrouhaného čerstvého zázvoru a tři stroužky česneku. Česnek a zázvor nesmí zhnědnout. Vložím pokrájenou dýni a orestuji. Část dýně si ponechám stranou. Zaliji asi litrem a půl zeleninového vývaru, osolím, opepřím a vařím do měkka. Tyčovým mixerem rozmixuji do hladka a přidám zbytek nakrájené dýně a chvíli povařím, dokud kousky dýně nezměknou. Polévku na talíři zjemním lžící zakysané smetany a na sucho opraženými slunečnicovými semínky.



Abych nezapomněla...,
že dýňová polévka zahřeje tělo i pohladí na duši.

sobota 17. prosince 2016

Vlk samotář

Vlk samotář, Jodi Picoultová

zdroj: Databáze knih
,,Máme-li ochránit svoji rodinu, neexistují omezení, kam až zajít. Přejdeme oceány, spolkneme hrdost.“

Vlk samotář není román, u kterého bych dychtivě hltala každou stránku. Vlk samotář je román, který vybízí k zamyšlení. 
K zamyšlení nad rodinou jako společenským uspořádáním i rodinou vlastní. Autorka vystihla spoustu myšlenek, které se v hlavě honí nejedné matce. Možná proto jsem si z této knihy vypsala zatím nejvíce úryvků. Paralelně s vyprávěním příběhu se odvíjí příběh hlavního hrdiny, žijícího s vlčí smečkou, která je úžasným příkladem rodinného soužití. Příběh chytře zapadá do hlavního děje knihy a je skvělé, alespoň na chvíli být součástí vlčí smečky. Čtenáře navíc kniha nutí k zamyšlení nad otázkou eutanazie. Jak dopadne rodina, jejíž členové mají na tento problém odlišný názor, a přesto musí o dalším osudu jednoho z nich rozhodnout? Semkne ji to, nebo zničí? 
Zvrat, který jsem od autorky čekala na konci knihy, byl tentokrát předvídatelný již na začátku, což trochu ubralo příběhu na napětí. 


,,Miluju všechny své děti. Každé z nich je mým oblíbencem, ale každé trochu jinak. Zeptejte se ale kteréhokoli rodiče, který si prošel nějakou krizí související s dítětem - strach o zdraví, potíže ve škole, citové problémy-, a řekneme Vám pravdu. Když něco vychýlí rovnovážný stav – když vás některé dítě potřebuje víc než ostatní - , z té nevyváženosti se stane černá díra. Možná to nikdy nepřipustíte nahlas, ale nejvíc milujete to z dětí, které Vás potřebuje víc než jeho sourozenci. Vlastně doufáme v to, že na každé z dětí dojde. Že máme dostatečné rezervy, abychom tu byli pro každé z nich, i když pro každé jindy. 
Tohle všechno jde ale do pekel, když se dvě z Vašich dětí postaví proti sobě a obě očekávají, že budete na jejich straně.“


Abych nezapomněla...,
že vlk je tak silný, jak silná je jeho smečka.

úterý 13. prosince 2016

Nedorozumění


Nikdy bych nevěřila, jak jedno nedorozumění může člověka vyčerpat.
Doslova z něj vycucnout veškerou energii a chuť do práce.
Někdy je prostě lepší nechat věci tak, jak jsou a nesnažit se předcházet případným nedorozuměním, která ani nakonec nemusí nastat. Jedna taková snaha se mi dnes vymstila. Snažila jsem se pomoci člověku v řešení situace tak, aby mu nenastaly případné komplikace. Bohužel jsem se trefila do špatné nálady. 
Možná jsem si před tím měla přečíst horoskop, kde by stoprocentně stálo:
,,Dnes se vyhněte řešení problémů druhých lidí. Nesnažte se pomáhat, otočí se to proti Vám“.
A to přesně se stalo. Když jsem si všimla, že člověk, se kterým mluvím, není dobře naladěn, a já si toho všimla, měla jsem tu konverzaci utnout, nebo ji vůbec nezačínat. Čas na to byl. Ale instinkt mě dostatečně nevaroval a tak se stalo to, co bylo nevyhnutelné. Slova, která mi vycházela z úst, se nějakým záhadným způsobem v uších té osoby převtělila ve slova docela jiná. Slyšela jsem se, jak mluvím v její prospěch, ona však slyšela, že jí chci zkomplikovat život. Slyšela jsem se, jak jsem na její straně, ona však slyšela, že jsem proti ní. Nedalo se s tím nic dělat. Cítila jsem marnost, která se v průběhu večera změnila v lítost. V lítost nad tím, jak si dva lidé, kteří mluví stejnou řečí, vlastně vůbec nerozumí. Abych se vůbec mohla po zbytek večera věnovat něčemu smysluplnému a neužírat se lítostí, napsala jsem omluvu. Vlastně ale pořádně ani nevím za co. Měla bych se ale především omluvit sama sobě. Za to, že jsem se nechala ovládnout špatnou náladou druhého člověka a za to, že jsem sama sebe  dostatečně nepřesvědčila o tom, že ten, kdo má problém, nejsem já.

Abych nezapomněla…,
že k porozumění, jen slova kolikrát nestačí.

Na vánočním trhu

Vánoční trhy prostě k adventu patří. Můžeme tam nasát tu správnou, předvánoční atmosféru, ale i svařák, punč nebo grog. A jelikož si letos dělám adventní čas pohodový, vánoční trh jsem si naplánovala jako jednu z relaxačních akcí. Nejspíš jsem ale z minulých let zapomněla, jak to na takovém trhu v sobotu dopoledne vypadá. Uvědomila jsem si to už při cestě na náměstí, kdy jsem byla s celou rodinou pohlcena davem, který nás plynule posouval. Zaplať bůh tím správným směrem, k  Žižkovu náměstí.

Moje první zastávka je u stánku před náměstím, u vyhlášené cukrárny. Na svařák. V kelímku za 45,- Kč dostávám opravdové, červené, svařené víno s měsíčkem citronu a pomeranče. Další kelímek, který později dostávám na náměstí zdarma, v rámci propagace Festivalu vína, ovšem nemá s vínem nic společného. Pouze přeslazené, ochucené cosi. Jak chtějí tento festival zviditelnit takovým patokem, to opravdu nechápu…Díky, příště si raději zaplatím za kvalitní.
Vůni bramboráku registruji hned při příchodu na náměstí a tak nos směruje mé nohy rovnou ke stánku, kde ho pečou. Nedůvěřivě pověřuji manžela ochutnávkou. Jsem přece na bramborák expert, vzpomínáte? Když zjistím, že bramborák je chutný, vystojím si na něj frontu. Domácí klobásky, uzené ryby, trdelníky, koláče a cukroví mě nechávají chladnou. Co chci ještě ochutnat, je grilovaný oštiepok. U jednoho stánku ho grilují na plynovém grilu, což ve mně moc důvěry nebudí, ale chuti neodolám a kupuji ho. Uprostřed je ale nepropečený a studený. Měla jsem si přece jen počkat na druhý konec náměstí, kde ho grilují na kameni, a má krásnou kůrčičku. Někdy se vyplatí projít trhem víckrát a potom nakupovat.
Vánoční trhy jsou velkou příležitostí pro prodejce, jelikož lidé v tomto čase utrácí své peníze téměř za cokoliv. K mé velké radosti jsem ale neobjevila žádný výrazný kýč a mám pocit, že zboží na trhu bylo z velké části rukodělné a s vánoční tématikou. Adventní věnce, chvojí, jmelí, cesmíny, svíčky, svícny, keramika, dřevěné hračky i moji oblíbení andělíčci.
Naší vnučce učaroval vánoční strom, takže se vydáváme směrem k němu. Emičku nese tatínek za krkem, protože v tom davu bychom ji asi ztratili. Pod stromečkem je dřevěná ohrada, ve které asi na pěti metrech čtverečních, přešlapuje oslík. Trpělivě snáší drbání kolemjdoucích dětí a občas se sehne pro trochu sena, které má pohozené pod nohama. Pro děti nevšední zážitek, pro mne pouze nešťastné zvíře.
Celým náměstím zaznívají veselé písně skupiny Péro za kloboukem. Kdo si chce společně zazpívat, může se přidat k hloučku před pódiem.

Když nabýváme dojmu, že jsme si trhu užili dosyta, nasedneme na dav, který nás posouvá z náměstí zase ven. Tak třeba zase za rok…

zdroj: Google

Abych nezapomněla...,
že příští rok půjdu na vánoční trh opět s davem.

neděle 11. prosince 2016

Bramborák

Bramborák je jedno z mých nejoblíbenějších jídel. Je to také jedno z tradičních jídel, které nijak neupravuji do zdravější varianty. Někdo tento pokrm může také znát pod názvem cmunda, sejkory nebo vošouch.
Jednou, když jsem měla opravdu hnusnou chřipku a několik dnů jsem nic nejedla, udělal mi bramborák můj muž. Stálo mě to sice škrabku na brambory, kterou omylem vyhodil se slupkami z brambor, ale bylo to po několika dnech jídlo, které jsem s chutí snědla.

Nejlepší bramborák dělala moje mamka a já jsem si ho ještě trochu vypiplala. Pokud někdo čeká, že zde najde přesný poměr surovin, které mají být použity, bude zklamán. Pokaždé použiji jiné množství brambor, které nikdy nemají stejný obsah škrobu a vody. Takže ostatní suroviny přidávám, jak se říká od oka. Dodržuji ale pár zásad, které dělají můj bramborák takový, jaký je.

Čerstvé brambory nastrouhám na jemném struhadle a nechám je ,,vypotit“. Vodu poté sliji. Osolím, opepřím, přidám drcený kmín, majoránku a česnek. Vyklepnu tolik vajec, aby mi vzniklo těstíčko, které zahustím několika lžícemi hladké mouky. Díky převaze brambor a malého množství mouky se těsto hůře na pánvi roztírá, ale výsledek stojí za to. Nejlepší je bramborák smažený na oleji, pěkně do křupava.

Asi takto:


Dobrou chuť!

Abych nezapomněla…,
cmunda, vošouch, sejkory nebo bramborák?

čtvrtek 8. prosince 2016

Andělíčku, můj strážníčku

,,Babičko, jak je ta básnička o andělíčkovi?“, ptám se jednoho večera babičky.
,,To není básnička, Henrietko, to je modliba. Když si jí budeš říkat každý den před spaním, andělíček Tě bude ochraňovat“, odpoví babička a začne odříkávat modlitbičku:

,,Andělíčku, můj strážníčku,
opatruj mi mou dušičku.
Opatruj ji ve dne v noci,
od škody a od zlé moci.
Duši, tělo opatruj,
andělíčku, strážce můj.

Netušila jsem, že můj andělíček strážníček dostane fyzickou podobu po více jak čtyřiceti letech. Objevila jsem ho včera na adventním tržišti v jednom stánku, a hned jsem věděla, že patříme k sobě.
A zjistila jsem, že je to vlastně andělka 😍.


Abych nezapomněla…,
hýčkat své anděly.

úterý 6. prosince 2016

Zimní vzpomínka na zahradu

Zahrada je místo, kde ráda trávím svůj čas. 
Nabíjí mě energií. 
Není velká, ale je moje. 
Je to dar. 
Dostala jsem ji od rodičů a nikdy jim za to nepřestanu být vděčná.






Nejkrásnější je samozřejmě na jaře, když se probouzí ze zimního spánku. Voní čerstvými pupeny, sluncem a vlhkostí, kterou zem vstřebává z tajícího sněhu. Na stromech a keřích se nesměle objevují první zelené lístečky, ze země se pozvolna klubou jarní kvítka, zahrada je stále plná světla.  Pozoruji tu zdrženlivost přírody, která připomíná malé děcko, které se zrovna poprvé postavilo na nohy a zkouší první krůčky. S přibývající silou slunce, získává jistotu a nechává se strhnout euforií jara.




Je to jako když vystřelíte do vzduchu konfety. Najednou je všechno zelené a barevné. Je léto. V zahradě již není tolik světla, protože keře a stromy vyhnaly nové větvičky, rozrůstají se do výšky i do šířky. Květy se ukazují v celé své kráse a plnosti. Zdrženlivost je pryč. Teď je čas života! V létě zahrada voní hlavně zemí a sluncem. Nenechám si ujít vůni zahrady po dešti. Voda prostupuje rostlinami a kmeny stromů do každé větvičky, do každého lístku a květu. 
Víte, že zahrada po dešti zpívá?


Barevné proměny zahrady a její plody jsou znamením podzimu. I ten má své kouzlo a vůni. Světlo opět prostupuje více mezi stromy a keři, protože žlutočervenohnědé lístky postupně opadávají. Síla z větví stromů se ukládá do kořenů, aby mohla být na jaře opět využita. Podzimní zahrada voní především po plodech a spadaném listí.



Zimní zahrada je tichá a klidná. Všechno co měla udělat, již udělala a nyní se nechává ovanout studeným větrem, zasypat sněhem a trpělivě vyčkává na jaro, až zase přijde její čas.

I já čekám. Až přijde čas, být zase s ní.

Abych nezapomněla…,
že zahrada je dar.

sobota 3. prosince 2016

Kváskový chléb

Kváskový chléb je dar. Dávám do něj svou energii a on mě odměňuje svou neodolatelnou vůní,
a nezaměnitelnou, křupavou chutí. Kvásek na chléb mám darovaný, a když je potřeba, daruji ho dál. Pokud mě někdo požádá o recept, s radostí ho též daruji a stejně tak na ochutnání i upečený chléb.
Chleba ze žitného kvasu peču dvakrát až třikrát do týdne a většinou z něj nezbude ani ta poslední prdelka. Ten nejlepší, jednoduchý recept jsem si piplala poměrně dlouho. Několikrát jsem to dokonce chtěla vzdát, většinou tehdy, když příprava byla moc zdlouhavá nebo upečený chleba nakyslý.
Nyní je ale už takový, jaký ho máme rádi.
Nikdy bych nevěřila tomu, že se tolik budu těšit na ráno, až si namažu chleba s máslem.

Příprava kvásku na pečení
Žitný kvásek uchovávám v lednici, v uzavřené skleničce. Na jeden bochník chleba jsou ho asi dvě lžičky. Takto lze kvásek uchovat asi týden. Potom umírá a chleba z něj rozhodně neupečete. Kdo peče méně, musí ho do týdne oživit žitnou moukou a vodou.
Dvě lžičky žitného kvásku ráno přendám do mísy a smíchám ho s 250g žitné mouky a 300ml vlažné vody, čímž vznikne těstíčko. Mísu zakryji mikrotenovým sáčkem a kolem upevním gumičkou, aby ke kvásku nemohl vzduch. Mísu dám do tepla (cca 23°C) na přibližně 10 hodin. Když přijdu z práce, kvásek je nádherně nakynutý a krásně voní. Odeberu z něj dvě lžičky a dám je do skleničky a do lednice. Pokud chci někoho kváskem obdarovat, odeberu i pro něj.



Zadělávání chleba
Zjistila jsem, že čím jednodušší je příprava těsta, tím je výsledek lepší. Zkoušela jsem dle různých návodů deset minut hnětat těsto, nechat kynout, přendat na vál, znovu rukama zpracovat a opět dát kynout. Nadřela jsem se jako blázen a zničila dva roboty, abych nakonec zjistila, že je to naprosto zbytečné a jde to jednoduše a rychle.
Do mísy si dám 400g hladké pšeničné mouky, 100g celozrnné pšeničné mouky, dvě lžičky soli, dvě lžičky drceného kmínu a semínka dle chuti. Slunečnicová, lněná, dýňová nebo klidně od každého hrst. Vše nasypu do druhé mísy na kvásek a zaliji 400 ml vlažné vody. Vařečkou vše promíchám na středně husté těsto. Povrch lehce posypu hladkou moukou, překryji utěrkou a dám na 2 hodiny kynout.



Pečení chleba

Předehřeji si elektrickou troubu na 220°C a vložím do ní skleněnou zapékací mísu s poklopem. Asi po dvaceti minutách vykynuté těsto přendám do vyhřáté mísy a přiklopím ji. Mísa není potřeba ničím vymazat, těsto se nepřilepí. Takto peču na stejnou teplotu 12 minut. Sundám poklop, stupně ponechám. Peču dalších 12 minut. Potom stáhnu teplotu na 180°C a dopeču posledních 12 minut. Upečený chléb vyklopím na děrovanou podložku, aby pod ním při chladnutí mohl proudit vzduch. A pak ho celý večer, pokaždé když jdu do kuchyně, očichávám. Těším se na snídani, až zakrojím a namažu máslem.



Abych nezapomněla…,
že nejlepší chléb je ten domácí.


čtvrtek 1. prosince 2016

Přítelkyně smrti

zdroj: Databáze knih

Čerstvě dočteno. 
Měla bych být plná dojmů. 
Tak proč je tedy nemám?
Příběh sám o sobě není špatný, i když poněkud jednoduchý. Majitelka pohřebního ústavu na mstivém tažení proti padouchům, kteří jsou jí naservírováni na zlatém podnosu. Každý, byť je to cizí člověk, s kým se setká, jí ochotně řekne vše, co ví a dovede ji tak k dalšímu násilníkovi. Nic se nekomplikuje, všechno je předem dané. Hlavní hrdinka, má být, nejspíš prvoplánově, podobná Dexterovi. Tato postava je dokonce v knize zmíněna. Jenže já postavu Dextera miluju, takže sorry, pokud tady s ním měla být nějaká podoba, tak z toho Blumová vyšla dost neohrabaně. Na styl psaní jsem si za celou knihu nezvykla. Holé věty, které jinde obvykle přidají na napětí, mi tady vůbec nesedly. Bylo jich prostě víc, než je zdrávo. A nepřirozeně na mě působily i úsečné rozhovory:


-      Pivo, prosím
-      Velké?
-      Rozhodně.
-      Jedete daleko?
-      Dělám jen malý okruh.
-      Je tu hezky, že?
-      Připadá Vám to tak?
-      Vám ne?
-      Ne.
-      Proč jste potom tady?


Tři hvězdičky z pěti dávám jenom proto, že příběh měl spád a díky pár postavám jsem nemusela přemýšlet o tom, kdo je kdo.

Abych nezapomněla...,
že někdy atraktivní název a bestsellerová medaile nestačí.

úterý 29. listopadu 2016

Polední klid


Sedím na dřevěné židličce, jejíž bílá barva už léty oprýskala. Na babiččině štokrleti před sebou mám vystřihovánky s oblékací panenkou. Právě se snažím vystřižené panence nasadit šaty, když mě babička volá k obědu.
Děda už má před sebou nudlovou polévku s velkým kusem hovězího masa. Krájí ho, a rozděluje do talířů. Sním maso, vyberu polévku, a nudle si jako vždy, nechávám až na konec.
Po obědě se děda přesouvá na starý gauč, kde pomalu skládá své rozložité tělo.
,,A co tady bude?“, naoko přísně položí otázku směrem ke mně.
,,Ticho“, špitnu, a vím, že to dodržím.
Vystřihovánky si beru k jídelnímu stolu, kam usedne i babička a rukou si podepře hlavu. Než začne klimbat, ještě několikrát zamlaská na již chrápajícího dědečka. Když se později kočka Líza snaží vetřít na gauč a ustlat si v jeho nohách, babička potichu vstane a skoro neslyšně ji odežene. Líza tedy uléhá na podlahu, na vyhřáté místo, kam skrz okno dopadá polední slunce. Babička se vrací ke stolu a pohladí mě po vlasech. Sednu si k ní na klín, levou rukou mě přidržuje a pravou si podepře hlavu. Než opět začne klimbat, dotýkám se její ruky. Přesto, že kůži na rukou má svraštělou jako slupku přezrálého jablka, její ruce jsou nadýchané a hebké. Pozoruji její kůži, jak se krabatí, když ji beru mezi prsty a za chvíli už slyším babiččin uvolněný dech.
I když hodiny na zdi odměřují každou vteřinu, čas se zastavil.

Abych nezapomněla…,
proč mám tak ráda ticho.

neděle 27. listopadu 2016

Předvánoční


Každý rok toužím po tom, Vánoce si jenom užít.
Každý rok běhám po obchodech, sháním dárky, peču cukroví a uklízím.
Po obchodech běhám proto, aby moji nejdražší prožili na Štědrý den radost z nepřeberného množství dárků.
Peču cukroví, abych od čerstvě upečeného odháněla manžela, na štědrovečerním stole leželo netknuté a na Nový rok nakonec skončilo v mrazáku.
Uklízím proto, abych měla pocit, že jsem pro vánoční pohodu udělala vše.

Letos pracuji na tom, abych si uvědomila, že vánoční pohoda je o něčem jiném.
Vánoce, jaké jsem prožívala v dětství, už asi nezažiji, ale při troše uvědomění si jejich opravdového smyslu, by mohly být těm z dětství alespoň podobné.
Díky manželovu zranění, které nám výrazně zpomalilo tempo života, jsem na dobré cestě splnit si své vánoční touhy:

- Každého člena rodiny obdarovat pouze jedním dárkem
- Na vánočním trhu nasát atmosféru a svařák
- Čas strávený předvánočním úklidem celoročně uklizené domácnosti, vyměnit za relaxaci při tvoření vánočních dekorací
- Na Štědrý den si z kostela přinést betlémské světlo a rozsvítit jím celý byt
- Štědrý večer prožít s radostí a úžasem naší vnučky

Abych nezapomněla…,
že všechny moje touhy, včetně těch vánočních, jsou pouze v mých rukách.

středa 23. listopadu 2016

Tisíce planoucích sluncí

Tisíce planoucích sluncí
Khaled Hosseini

zdroj: Databáze knih
Když si knihu Tisíce planoucích sluncí nesu z knihovny domů, nepředpokládám, že bude lepší, než autorova první kniha, Lovec draků. 
V té chvíli ještě netuším, jak velký je to omyl! Netuším, že se mi tak vryje pod kůži, že mi bude líto ji vracet a že ji dokonce před vhozením do biblioboxu knihovny, mimoděk pohladím.
Je to neuvěřitelné, ale tento příběh je ještě o trochu vyšší level.
A Hosseinovo vyprávění je opět nezapomenutelné.
Příběh dvou afghánských žen, vyrůstajících na různých místech a v různých životních podmínkách, které dohromady svede osud. 
Žen, které jsou si nejprve cizí, později se nenávidí, a přesto spolu musí sdílet společný život.  Obě se stanou obětí týrání a ponižování společným mužem a jsou utlačováni a degradováni afghánským systémem. Jenom při vzájemném pochopení a obětování se jedné pro druhou, mohou čelit krutému osudu.
Je to příběh celoživotní lásky, nenávisti, krutého ponížení, neskutečného utrpení a obětování se pro druhého člověka. 
To vše na pozadí válečného Kábulu.
V knize není zbytečný jediný odstavec, jediná věta, jediné slovo. Autorovi věřím naprosto všechno.
A možná proto také nemůžu unést ty emoce.
Knihu musím několikrát odložit, abych je vstřebala, teprve pak můžu pokračovat ve čtení.
Přesto si nedovedu představit, že bych kdy ještě četla lepší knihu.
Nezapomenutelný zážitek!

Děkuji, pane Hosseini!

Abych nezapomněla...,
že Tisíce planoucích sluncí ve mě probudilo tisíce planoucích emocí.

pondělí 21. listopadu 2016

Moje krční mandle

zdroj: Google
Rodiče s dětskou lékařkou rozhodli o tom, že část mě bude chirurgicky odstraněna. Je jedno, jestli je to prst, ucho nebo krční mandle. Je to kousek mého těla, které mi už vždycky bude chybět. 
Když mamka říká, že po odstranění mandlí už nikdy nebudu nemocná, věřím jí. 
V nemocnici mám postel u okna, kousek od dveří.
Na pokoji jsou cizí děti a chodí tam cizí lidi.
Když si pro mě sestřička přijde, nevím, co mě čeká.
Přivádí mě do obrovské místnosti s vysokými stropy plnými světel. Všude jsou nějaké přístroje a nástroje a já netuším, k čemu jsou dobré. Také je tu velká postel, vedle které stojí židle. Na židli sedí cizí pán v zeleném. Posadí si mě na klín a svýma rukama mě obejme tak, že mi moje ruce tiskne k tělu, abych s nimi nemohla hýbat.
Druhý cizí pán, v bílém, stojí proti mně a drží v ruce jeden z těch nástrojů. 
Jediné, co mi řekne, je:,,Otevři pusu“. 
Píchne mi do krku injekci. Sestra, která mě sem přivedla mi drží hlavu, abych s ní neškubala. Oči mi těkají ze strany na stranu a snažím se zachytit z dění okolo, co nejvíce. Doktor bere do ruky kleště, a dvakrát mi s nimi sáhne do krku. Postupně vyndává dvě červené kuličky a pokládá je na bílý tácek, který leží na stolečku přede mnou. Dělá se mi špatně a brečím. Další…!
Když mě odvedou zpátky na pokoj, s dětskou naivitou si myslím, že už je po všem. Ale druhý den opět přijde sestra a odvede mě na vyšetřovnu.
 ,,Otevři pusu"! Podruhé...
Do hrdla mi stříknou nechutnou pěnu, které mám plnou pusu.
Zase mě někdo drží. 
Brečím, škubu sebou, a doktor ještě loví zbytky mandlí z mého krku...

Abych nezapomněla…,
že na tenhle zážitek z dětství, mám už konečně zapomenout!

neděle 20. listopadu 2016

Snídaně pro lepší den

Cukru, se vyhýbám jak Vilík práci. Najde se ale pár sladkých pokrmů, které prostě z jídelníčku vyřadit nemůžu. A vlastně ani nechci. A tak si je připravuji alespoň tak, aby sladkosti bylo jenom tolik, aby pouze podtrhla pokrmu chuť.

Můj mlsný jazyk se ozval už v pátek večer. O sobotní snídani je tedy rozhodnuto. 
Palačinky.
Pro děti to může být vytoužený oběd, pro táty sladký dezert, a pro všechny jako snídaně pro lepší den.
Těsto na palačinky jsem vlastně vychytávala celý život. Až poslední dobou mám pocit, že toto je ono:

½ litru plnotučného mléka
špetka soli
2 domácí vejce
215g hladké mouky

V osoleném mléce rozšlehám vejce a postupně přidávám hladkou mouku. Těstíčko je sametové
a krásně tekuté, takže se na pořádně rozpálené, palačinkové pánvi, samo lehce rozlije. 
A teď už jenom dát každému to, co má rád:

- jen tak pokapat javorovým sirupem
- pomazat oblíbenou domácí marmeládou
- potřít zakysanou smetanou a ovocem
- zalít horkým ovocem a posypat skořicovým cukrem.

Moje mamka palačinky pomazala rybízovým džemem, zabalila, navrch ozdobila pořádnou porcí šlehačky a posypala strouhanou čokoládou.
Manželova maminka je zase pomazala meruňkovým džemem, potřela rozšlehaným tvarohem a zabalila do ruličky.
Obě varianty byli luxusní záležitost.
Možností  je tolik, kolik mám fantazie.



Abych nezapomněla…,
že palačinky dělají lepší den.

čtvrtek 17. listopadu 2016

Hromadnou dopravou

Když se stane řidiči z povolání úraz, který mu znemožňuje řídit, je odkázán buď na pomoc některého řidiče z rodiny, nebo na cestování hromadnou dopravou. O mého muže je v tomto směru postaráno ze strany dětí. Když si chce ale v době vycházek, jen tak vyjet sám do města, sedne na autobus nebo na vlak. Potom, co jsem s ním dvakrát jela zpátky domů, jsem došla k závěru, že řidič z povolání, by měl vlakem a autobusem cestovat co nejméně.

Ve vlaku:
- sedí celou dobu křečovitě
- cesta se mu zdá nepřiměřeně dlouhá
- každý zvuk motoru je mu podezřelý

V autobusu:
- vyhledává místo vpředu, aby měl vozovku přímo před očima
- křečovitě se drží madla sedadla před sebou
- celou cestu poslouchá motor a kritizuje řidičovo řazení rychlostí
- i zde, je mu každý zvuk podezřelý
- před každou zastávkou je přesvědčen, že řidič začal brzdit příliš pozdě
- když vystoupí, doufá, že to byla jeho poslední jízda

Abych nezapomněla…,
že řidič z povolání se o své zdraví a život bojí pouze jako spolujezdec.

úterý 15. listopadu 2016

Utekl jsem z Osvětimi

Utekl jsem z Osvětimi, Rudolf Vrba

zdroj: Databáze knih

Po této knize jsem sáhla proto, že jsem si přečetla Vypravěčku od Jodi Picoultové. Téma mě díky Vypravěčce zaujalo natolik, že jsem lačná po dalších informacích, týkajících se holocaustu.
Zjistila jsem totiž, že i přes můj velmi dospělý věk jsem o tomto nejhorším zločinu všech dob dost mizerně informovaná.

,, Není pochyb o tom, že toto je pravděpodobně největší a nejstrašlivější zločin, jaký kdy byl spáchán v celé historii“. Winston Churchil.






Anotace knihy:
Knihu Rudolfa Vrby je možno číst různým způsobem.
Jako strhující příběh, plný nečekaných zvratů a setkání.
Jako zprávu o vzniku a osudu jednoho nejzávažnějších dokumentů druhé světové války.
Jako svědectví o vyhlazovacích táborech.
Jako zpověď člověka, který má sílu mluvit otevřeně o věcech, o nichž se téměř hovořit nedá.
Jako dobrodružnou zprávu o jednom z velkých útěků historie. 
Jako vyprávění o mladém muži, který vzdoroval nespravedlivému osudu za jakýchkoliv, i zcela nelidských okolností a přitom si dokázal zachovat lidskou tvář.

Pocity z této knihy bych si s dovolením, tentokrát nechala pro sebe.
Nedokážu je totiž slovy vyjádřit.

Zastavil jsem se u dveří bloku čtrnáct a ohlédl se zpátky.
Zapisovatel, kterého jsem znal, mi řekl:,,Jsi zatracený pitomec! Chybělo málo a skončil jsi v peci!“ Neodpověděl jsem mu.
Sotva jsem ho slyšel. Náklaďáky začaly vztekle vrčet a pohnuly se směrem k bráně jako tanková divize. Zvuk motorů naplnil celý tábor a rval mi uši.
Potom jsem skrze tu nelítostnou hudbu zaslechl nový, sladký tón.
Zpěv tisíce žen.
A tou písní byla československá hymna Kde domov můj.
Slábla, jak náklaďáky mizely.
Nastoupily nové hlasy s novou písní, inspirované stejnou myšlenkou.
Tentokrát to byla židovská hymna Hatikva, Naděje.

Abych nezapomněla…,
že TOHLE, je skutečnost!


pondělí 14. listopadu 2016

Nad starými fotkami

Když jsem v sobotu odpoledne zavřela svůj notebook, samozřejmě jsem nemohla tušit, že večer se mi ho již nepodaří spustit. Půl hodiny jsem se ho snažila přivést k rozumu opakovaným restartováním, ale marně.  Ani jsem netušila, jak jsem na tom svém placatém příteli závislá.
Sobotní večer tedy trávím s knihou od Daryndy Jonesové, První hrob napravo.
Manžel si neodpustil poznámku, že jsem morbidní, když on je po těžkém úrazu a já čtu knížku s takovým názvem. A poněkud nepatřičné mu přijde i to, že poslouchám audioknihu Pytel kostí. Naštěstí už patrně zapomněl, že jsem před pár dny dočetla Přítelkyni smrti…

Ani druhý den ráno noťas nenaskočí, což mě dostatečně rozladí. Situaci zachrání můj taťka, který přijíždí jako každou neděli na oběd, a přiváží s sebou velkou tašku starých rodinných alb a fotografií. Na to, že mi nefunguje notebook, tedy postupně zapomínám.
Probírám se starými fotkami mých babiček a dědečků a vzpomínám na chvíle s nimi prožité. Nacházím svatební fotky mých rodičů, obrázky z jejich výletů na motorce, stanování, oslavy Silvestra, z dovolené v Maďarsku i na Šumavě.  
Směji nad mými fotografiemi z dětství, mládí a puberty.


Opravdový poklad ale leží až na samotném dně staré krabice. 
Dědův Památník z vojny, z let 1935 až 1937. 
Dosud jsem o jeho existenci nic nevěděla. 
A najednou otevírám něčí vzpomínky. 
Dva roky života mého dědy, ve starém památníku s hnědými deskami.



Fotografie a jména v památníku mi samozřejmě nic neříkají. Čím jsem ale uchvácena, jsou kromě obrázků, vzkazy a básničky psané nádherným, starým českým písmem. Několik jich pročítám a najednou cítím, jak se zastavuje čas. Představuji si ty vojáčky, jak si krátí čas vojny vzájemným psaním a malováním do svých památníků.



Zatoužím umět takhle krásně psát, pomalu a pečlivě malovat písmo, a na chvíli se zastydím za to, že mne tak rozhodil můj nefunkční notebook.
Ach ta dnešní, uspěchaná doba!

Abych nezapomněla...,
občas zastavit čas.

neděle 13. listopadu 2016

Jak jsem měla hole v ruce

Trekingové hole jsem dostala od taťky asi před tři čtvrtě rokem. 
Měla jsem z nich radost, ale přesto od té doby stály holky v komoře a čekaly, až je vyvětrám. 
Jenže já o jejich společnost moc nestála.
Nedovedla jsem si představit, že při chůzi nebudu mít volné ruce a bála jsem se, že mi budou překážet.
Když se mě taťka zeptal, jestli je používám, lhala jsem, že ano. Nechtěla jsem, aby měl špatný pocit z toho, že mi ze svého důchodu koupil věc, kterou nepoužívám a nezhodnotil to jako zbytečnou investici.
Tento týden se můj muž vrátil z vycházky s tím, že potkal sousedku s trekovými holemi.
Od té doby, co s nimi každý den patnáct minut chodí, ji prý nebolí záda.
A moje krční páteř zrovna trpí.
Dobře, řeknu si, zkusím to.
Vzápětí ale vyvstala otázka...Kdy? Kdy budu s holemi chodit?
Večer to nedám, o tom jsem přesvědčená. Bývám už tak unavená, že se k této aktivitě určitě nepřesvědčím. Jediná možnost je ráno před snídaní. V mém případě to znamená v pět hodin ráno.
A začnu hned zítra, řekla jsem si asi  před týdnem.
Moje hole se tetelily štěstím po každé, když jsem prošla kolem komory, kde byly uložené a čekaly, kdy je konečně vezmu ven.
Důvod, proč se  za celý týden nedočkaly slíbené aktivity, je prostý - moje slabá vůle.
To správné ráno nastalo teprve včera...

Je sobota, takže nemusím vyrážet tak brzy, jako ve všední den. V sedm hodin ráno jsem již oblečená a hole se mohou zbláznit radostí, když pro ně konečně jdu do komory. Jejich výšku mám nastavenou tak, jak jsem to vyčetla před časem na internetu. Když vyrážím po asfaltce od domu, uvědomím si, že hůlky neskutečně cvakají. Nechci tím rušit spáče v naší klidné čtvrti a rychle se přesouvám na trávník a vyrážím přes železniční přejezd, na louku za město. Nasadím své obvyklé tempo svižné chůze.
Moje ruce si ale vůbec nerozumí s tempem nohou. Nestačím přendavat ruce s hůlkami tak rychle, jak jdu, a chvíli mi trvá, než je sesynchronizuji. Ani potom to ale není ideální.
Začíná mě bolet horní polovina těla a než si uvědomím, že hůlky nemůžu dávat až dopředu před tělo, protože pak je nestačím během jednoho kroku vrátit zpět, mám již dobrou polovinu trasy za sebou.
Čeká mě ještě poslední kopeček v terénu a pak zpět k domovu.
Dvacet minut bude pro začátek stačit. 
Domů se vracím naprosto vyčerpaná, a to je teprve půl osmé ráno. Ruce bolí víc, než kdybych umyla okna v celém bytě, a krční páteř mám místo očekávaného uvolnění, pěkně zatuhlou.

Možná jsem si to video s návodem na chůzi s trekingovými holemi, na které se dívám po návratu, měla pustit před tím, než jsem ráno vyrazila.



Abych nezapomněla...,
že návody se čtou před použitím.

pátek 11. listopadu 2016

O vaření potřetí


Teprve ve své kuchyni jsem si uvědomila, jakými změnami člověk dokáže během svého života projít. Ještě před pár lety jsem si nedokázala představit, že bych vařila, a s chutí jedla, například dýňovou polévku, pohankovou cmundu nebo celerové karbanátky.
U nás doma, co si pamatuji z dětství, se vařila pouze dvě zeleninová jídla. 
Bramborová polévka a smažený květák.
A proč jsem se tedy vrhla na zeleninu? Důvod je prostý. Léčba jídlem. Ekzém, od kterého mi lékaři nebyli schopni pomoci.
Nadšeně tedy navštěvuji farmářské trhy, odkud každý týden, za pomoci mé dcery vozím kilogramy čerstvé zeleniny. 
Často proto od manžela, když otevře lednici, slyším:
,,Můžeš mi říct, co dělá Tvoje dýně u mých salámů?“
Zeleninová jídla mají neuvěřitelnou pestrost a mám pocit, že nikdy nemohou dojít nápady na jejich přípravu. Vždyť jenom paní Francová, napsala již tři Kuchařky ze Svatojánu, plné vynikajících zdravých, zeleninových pokrmů.
Moje sbírka receptů z minulých let ale nezahálí. Často ji beru do ruky, když vařím rodině, někdy dokonce najdeme společný kompromis. 
Největší inspirací v kuchyni je mi ale stále můj mlsný jazyk a neodolatelná chuť k jídlu!
                                                                                       
Abych nezapomněla…,
že až já přestanu jíst, tak je se mnou amen.

čtvrtek 10. listopadu 2016

O vaření podruhé


Jako manželka a matka dvou dětí jsem se vaření a pečení věnovala jak bylo potřeba.
Ale koníčkem to pro mě v té době rozhodně nebylo. Brala jsem to pouze jako způsob nasycení své rodiny.
Období oblíbených rajských omáček, špaget, buchtiček se šodó a kuřete na paprice, postupně pominulo s dospíváním dětí.


,,Neměla by Ti ta holka pomoct v kuchyni?“, řekl jednoho dne můj muž.
Protočila jsem panenky, jako tenkrát, když jsem byla taťkou povolána já, do mamčiny kuchyně.
A tohle je teď moje území!
V zápětí jsem si ale uvědomila povinnost matky, která má svou dceru připravit na vstup do života. A jak je všeobecně známo, láska prochází žaludkem a nerada bych, aby kvůli mně zůstala ta naše holka na ocet. Historie se tedy zopakovala..
V té době se také začaly v televizi objevovat pořady o vaření a nové recepty moderní kuchyně se na mě z obrazovky jen hrnuly. Tenkrát jsem vaření přestala vnímat pouze jako zdroj umlčení hladu. 
Můj mlsný jazyk o sobě dával vědět. Začala jsem se zajímat o nové recepty, a nebála jsem se i trochu experimentovat. Vaření mě začalo opravdu bavit. Každý nový recept, který jsem vyzkoušela, a měl úspěch, jsem si zapsala a postupně si tak vytvořila vlastní ,, praktickou kuchařku“. 
Každý list s receptem jsem založila do folie, abych při vaření zabránila ulpívání nechtěných vzorků na listech kuchařky a zacvakla ho do kroužkového bloku.
Že by mohlo mé vaření projít ještě nějakou zásadní změnou, mě tehdy ale vůbec nenapadlo.

Abych nezapomněla…,
že v kuchyni nemá fantazie hranice.

úterý 8. listopadu 2016

O vaření poprvé

zdroj: Databáze knih
Jako puberťačka, kterou má matka za úkol naučit vařit, jsem se do kuchyně moc nehrnula.
,,Pojď mámě pomoct s vařením!“, zavelel taťka každou neděli.
Znechuceně jsem odložila knížku, nebo vstala od televize a protočila panenky.
Škrábala jsem brambory, strouhala okurku na okurkový salát, nebo jsem mamce podávala suroviny ze špajzu. Prostě práce pomocného kuchtíka, které mě absolutně nebavily. V malé panelákové kuchyni jsme si s mamkou navíc překážely a neustále jsme se sobě musely vyhýbat. Prostě ,,vopruz“, jak bych tenkrát řekla…
Moje první jídlo, které jsem uvařila úplně sama, byly špagety s kečupem, po čase jsem ještě zvládala ,,smažák" s hranolkama a francouzské brambory. Moučník, který jsem sama upekla, byl perník.
A s tímto kuchařským uměním jsem ve svých dvaceti letech odešla z domova do vlastní kuchyně. První den v novém bytě jsme měli s manželem k večeři ,,smažák", jako ještě mnohokrát potom.
Nicméně jsem do své domácnosti byla od mamky vybavena tlustou Praktickou kuchařkou od Libuše Vlachové. Tato kniha českých receptů, mě naučila více, než nucená přítomnost v mamčiný kuchyni v době puberty.
Moje první houskové knedlíky, lívance, palačinky, vepřovou kýtu na smetaně, rajskou i svíčkovou omáčku, jsem vytvořila právě podle této kuchařky. Mám ji dodnes. Pravda, po sedmadvaceti letech je již v dost zuboženém stavu. Na několika stránkách se nacházejí zaschlé vzorky některých pokrmů a možná i kvůli nim, se do ní před lety pustil i náš pes. Proto některé listy chybí a některých je třeba jen polovina. Otisky pudlích zubů jsou na zachovaných stránkách patrné dodnes. Každopádně tento zvadlý, ohmataný a pomačkaný salát v podobě Praktické kuchařky mám dodnes po ruce, i když moje vaření se poslední dobou ubírá poněkud jiným směrem.

Abych nezapomněla…,
že nejlepší kurzy vaření se odehrávají ve vlastní kuchyni.