NEJKRÁSNĚJŠÍ VZPOMÍNKY NA SVĚTĚ JSOU TY, PŘI KTERÝCH ZJISTÍŠ, ŽE SE USMÍVÁŠ.

pondělí 21. srpna 2017

Tady budu správně, slunce v břiše a Po strništi bos

Pondělí, 14.8.2017
Když se po dovolené vrátíte do práce a šéf Vám řekne:
,,To je dobře, že jsi tady“, může to být třeba proto, že se ve Vaší nepřítomnosti nakupila práce.
Když ale dodá: ,,Bylo tady bez Tebe smutno“, tak si po sedmnácti letech řeknete, že tady jste asi správně.

Úterý, 15.8.2017
Ještě před pár lety bych ji nepozřela, dnes je to má nejoblíbenější sezónní polévka.
Jakmile na slunci dozrají rajčata, těším se na ni jak malá holka.
Je tolik nenáviděná i tolik oblíbená.
Rajčatová!
Měla jsem ji mít zítra k obědu, ale to bych nesměla při vaření ochutnat.
Dvě porce ve mně zmizely a já si připadala, že mám slunce v břiše.
Takový pocit bych při polévce z kupovaných rajčat rozhodně neměla.

Středa, 16.8.2017
,,Babi, co bude k večeži?“ ptá se mě Ema, když odpoledne vařím.
,,Těstoviny s kuřecím masem“, odpovím.
,,Já si pšidám“, hlásí Emička a než stačím odpovědět že samozřejmě, dodává:
,,A taky si vezmeme domů!“
No s tím se přece počítá!

Čtvrtek, 17.8.2017
,,Díky za každé nové ráno“, napadne mě dnes, hned po probuzení.
Myslím to naprosto vážně a těším se na nový den, na to, co přinese.
Hloupý zvyk, ještě v posteli zapnout v telefonu wifi a čekat, jestli pípne nějaký e-mail.
Hloupý zvyk číst e-maily ráno na mobilu.
Zaostřuji, protože oči nemohou přivyknout jasu displeje a snažím se přečíst ta milá slova, která jsou sice částečně rozmazaná mým rozostřeným viděním, ale jsou tam.
Díky za tohle ráno, Jano!

Pátek, 18.8.2017
Po probdělé noci náročný den.
Když zakrslý králík náhle přestane žrát, bývá to většinou jeho konec.
Když se přidá apatie a tachykardie, bojím se, že ráno už bude pozdě.
Naštěstí není, a tak si můžu vysedět dvouhodinovou frontu na veterině.
Dobrý veterinář se prý pozná podle toho, že má plnou čekárnu.
Jsem na správném místě.
Odcházím vybavena instantním senem, stříkačkou a nejistým výsledkem.
Budeme bojovat!

Sobota, 19.8.2017
Možná by to byl obyčejný film.
Možná bych na něj za pár dnů zapomněla.
Nebýt laskavosti s jakou autor nahlíží do dětské duše.
Nebýt dojemně dokonalého hereckého výkonu malého hlavního hrdiny.
Nebýt Svěrákova neuvěřitelného smyslu pro detail.
Ukažte mi koňské spřežení na sněhu a já si utírám z tváří slzy.
Po strništi bos.

Neděle, 20.8.2017
Klidný rituál posledních dní, kdy několikrát denně krmím nemocného králíka injekční stříkačkou se mění v souboj dvou osobností.
Já, s vůlí udržet Kima při životě za každou cenu, se mu snažím do tlamičky vpravit instantní seno.
On, pomalu se uzdravující začíná vzdorovat, a snaží se mi vymanit ze sevření.
Souboj končí částí tekuté potravy na mých kalhotách a částí v králičím kožichu.
Nicméně je toto nevalné skóre vlastně dobrou zprávou.
Králík se uzdravuje.


Abych nezapomněla…,
možná, že pro někoho je to ,,jenom“ králík.
Pro mě je to živá bytost, o jejíž život budu vždycky bojovat.

pondělí 14. srpna 2017

S dětmi do ZOO, ve vší počestnosti a čistý stůl

Pondělí, 7.8.2017
Jedeme do ZOO.
Anežka, Ema, moje dcera a já.
Těším se, že prožiji s dětmi krásný den, plný relaxace.
Dcera řídí, Anežka brečí a Emička evidentně také nemá svůj den.
Věty: ,,Kdy už tam budem‘“ , ,,Já už to nevydržím“ a ,,Já už tam chci být“, posloucháme od Veselí nad Lužnicí až na Hlubokou.
Emy nálada se naštěstí mění s příchodem do ZOO.
Poskakuje od výběhu k výběhu a raduje se ze zvířat.
Nakrmí kozy, sebe a potom i kachny.
Sebe rajskou omáčkou s těstovinami, zvířenu zakoupenými granulemi.
Protože si spálí lýtka o rozpálenou kovovou dětskou klouzačku, brečí.
Kupuji jí předražený kelímek zmrzlinových kuliček a za šedesát korun jízdu na koni, která trvá celé dvě minuty.
Asi si pořídím koně a stoupnu si s ním před ZOO.
Před odchodem si pohladíme sovy a jdeme se upéct do přehřátého auta.
Ema usíná, Anežka se deset kilometrů před domovem budí.
Brečí.
Rozepnu si bezpečnostní pás a předkloním se přes opěradlo, abych jí podala dudlík.
Jsem zpocená, unavená a akrobatické kreace, které provádím při snaze utišit kojence mi dávají vědět o svalech, o jejichž existenci jsem dosud neměla ani tušení.
A Anežka? Pořád brečí.
Ema se budí a říká, že nechce ubrečenou ,,sesčičku“.
Opět lezu za jízdy přes sedadlo a podávám nemluvněti dudlík.
Potom ještě třikrát.
Konečně doma!

Úterý, 8.8.2017
Ráno mě vyzvedává v půl osmé.
Když na výlet, tak pěkně časně, ať nejedeme za horka.
Jen on a já.
Máme si co říct, takže cesta rychle ubíhá.
Před muzeem v Sedlčanech jsme o půl hodiny dříve.
Obloha se zatáhne, zvedá se vítr a já v krátkých šortkách vyletněná na předpovídaných dvacet sedm stupňů, se začínám balit sama do sebe.
On, chlap, na sobě nedává nic znát.
V muzeu shlédneme vykopávky, expozici Jakuba Krčína a Bedřicha Smetany.
V útulné kavárně hledáme občerstvení a teplo.
Já si objednám konvičku zeleného čaje, on espresso s mlékem.
On si v kožené galanterii koupí novou peněženku, já v papírnictví fixy pro vnučku.
Při zpáteční cestě zastavujeme na oběd.
Já si objednám grilovanou zeleninu s rýží, on masovou směs s bramboráčky.
Stále si máme co říct, takže příliš dlouhé čekání na jídlo nám nevadí.
Odpoledne mě vrací tam, kde mě ráno vyzvedl.
Ve vší počestnosti, jak říká…
On, náš dlouholetý rodinný kamarád.

Středa, 9.8.2017
,,Emo!“, slyším vykřiknout mou dceru.
Vzápětí se Emička rozbrečí a já se rozhlížím, co se vlastně stalo.
Andělka, kterou jsem si koupila před pár hodinami leží na zemi a vedle ní jedno z jejích křídel.
Emička tak své skóre ulomených andělských křídel povýšila na dvě.
Možná by ti andělé měli mít ta křídla sundavací.

Čtvrtek, 10.8.2017
Půl roku se tomu obloukem vyhýbám.
Půl roku chodím okolo a zpovzdálí sleduji, jak volné plochy rapidně ubývá a hromady se sice nenápadně, zato zcela reálně zvětšují.
Půl roku vím, že jednou se těmi papíry budu muset prokousat a pracovní stůl uklidit.
Déšť, který mě včera vyhnal z chaty se částečně zasloužil o to, že mám hotovo.
Konečně mám čistý stůl!

Pátek, 11.8.2017
Naše město od rána zahaluje černočerná tma.
Prší a nicota, šířící se oblohou je depresivní a děsivá.
Plánovaný výlet tak bere za své a mě nezbývá než se radovat z obyčejných domácích činností.
Mám radost, že mám zavařená rajčata.
Mám radost, že po dlouhé době zase držím v ruce knihu.
Mám radost z přesazených květin a nově osázeného truhlíku s levandulí a vřesem.
Mám radost, že jsem.
I v tento temný čas.

Sobota, 12.8.2017
Zeptal se!
I po sobotním šumavském výšlapu za parného poledne se včera zeptal, co podnikneme o víkendu.
Přesto, že mě to zpátky na Šumavu táhne jako magnet, odolávám.
Přece jen bych svému muži za tu Šumavu měla dopřát klidnou procházku po rovině.
Tereziino údolí v podhůří Novohradských hor je však pro nás velkým zklamáním.
A tak, ač autem, se nakonec stejně šplháme nahoru do hor.

Neděle, 13.8.2017
Tak jo!
Dovolená končí, tak zpátky do práce!


Abych nezapomněla…,
,,Každý jsme anděl s jedním křídlem. Abychom vzlétli, musíme se obejmout.“
Luciano de Crescenzo



pátek 11. srpna 2017

Šumava...já Ti to říkal!

Když se mě můj muž v pátek večer ptá, co podnikneme o víkendu, mám trochu obavy mu svou dávnou touhu sdělit.
Mou lásku k milované Šumavě se mnou totiž nesdílí.
Pro mě je to jeden z nejkrásnějších koutů naší země, panenská příroda, kopce, lesy, louky, pastviny a kraj s minimálním osídlením, což podtrhuje kouzlo této oblasti.
Pro něj jsou to jen kopce, odkud se v zimě nedostaneš a všude je to dál než daleko.
A tak opatrně vyslovím to jméno: ,,Vydra. Řeka Vydra.“
A protože je zeměpisně vzdělán a udělal by pro mě všechno na světě, je mu jasné, že pojede na Šumavu.
,,Chci Ti ukázat, že Šumava nejsou jen nekonečné kopce“, říkám mu.
,,Kolem Vydry je to po rovině.“
Přikyvuje, ale přesto v jeho očích zahlédnu letmý stín nedůvěry.
Jedeme na Šumavu!
Antýgl má být naším výchozím bodem, proto zastavíme na parkovišti nedaleko tohoto vyhlášeného kempu.
Když spatřím Vydru, srdce se mi rozbuší. Je přesně taková, jakou si ji pamatuji z dětství.
Čistá, klidná, líně se převalující přes kameny a nabízející ledové osvěžení v parném dnu.
Obrovské balvany trčící z koryta řeky budí respekt a vyvolávají touhu vylézt na ně a chvíli spočinout v jejich středu.
Na Čeňkově pile navrhuji mému muži, který už nejspíš věří tomu, že Šumavou lze jít i po rovině, že bychom mohli zpět do Antýglu dojít přes Srní. Po druhém břehu řeky Vydry.
Nalákám ho na místní vyhlášenou Slunečnou cukrárnu, kde se můžeme občerstvit.
A tak souhlasí.
Možná jsem se ale před tím měla podívat do mapy a oprášit si znalosti o vrstevnicích.
Nebyla bych tak v pravé poledne, za plného svitu slunce překvapena tříkilometrovým pochodem částečně po silnici, a pořád do kopce. Výš a výš.
V tu chvíli si pod rouškou potu a zchvácenosti uvědomuji, že můj příslib klidné procházky po rovině, vzal za své.
A tak se snažím odvést pozornost a nadšeně se nahlas rozplývám nad krajinou.
Můj muž kroutí hlavou, mé nadšení evidentně nesdílí a v jeho pohledu čtu:
,,Šumava. Já Ti to říkal!“
Šumavu se mi dnes nejspíš úplně obhájit nepodařilo.
Jenomže mě ty výhledy do krajiny prostě za tu dřinu stojí!
Božské dezerty Slunečné cukrárny profil tohoto kraje nepatrně vylepší, stejně tak zpáteční cesta, která vede částečně z kopce a částečně po rovině.
Kolem výběhu vlků za Srním jenom procházíme. Obáváme se, že symbol vozíčkáře na šipce k výběhu znamená, že odsud nemusíme odejít po svých.
Ke Klostermannovu mostu, kde máme přejít na druhou stranu Vydry procházíme opravdovým šumavským rájem, kde místní atmosféru dokreslují roubené chaloupky.
Moje srdce se nachází na vrcholu blaha.
Jen jsem zvědavá, jestli se mě můj muž i příští týden zeptá:
,,Tak co podnikneme o víkendu?“

















Abych nezapomněla…,
vždyť on si tu Šumavu jednou zamiluje!



středa 9. srpna 2017

Jsou přece prázdniny, pátek třináctého a letos nepřijedu

Pondělí, 31.7.2017
Večerní rituál před spaním je hotov, okno otevřené dokořán, nic tedy nebrání tomu, abych se po pracovním dni svalila konečně do postele.
Je deset hodin večer a ještě, než stačím zabrat, slyším od vedlejšího domu smích dětí a hovor dospělých.
,,A tleskáme“, ozve se náhle vysoký ženský hlas, který vyzývá děti k aktivitě.
,,Tleskejte, tleskejte“, povzbuzuje děti a motivuje je vlastním hlasitým tleskáním.
A já, s polštáři na uších a myšlenkou ,,jsou přece prázdniny“, vzdáleně slyším, jak se děti nadšeně přidávají.

Úterý, 1.8.2017
Touto větou se přesně před rokem započalo moje blogování.
Bez představy o tom, co budu psát, bez koncepce.
Svému blogu k narozeninám přeji, aby Henrieta neztratila nit a stále měla co psát, a aby nepřišel o své milé čtenářky, protože jen s nimi bude opravdu žít.

Středa, 2.8.2017
Je vedro k padnutí.
Jeden z těch dnů, kdy jsem ráda, že jsem v práci.
Protože dvacet šest stupňů, které vidím za sebou na teploměru je proti těm čtyřiatřiceti venku relativně v pohodě.

Čtvrtek, 3.8.2017
Letos jsem zahradník k pohledání.
Ředkvičky, které měli být velké jako pingpongový míček mi na záhonu vykvetly dřív, než dosáhly velikosti většího hrachu.
Za to s cibulí by se ping pong zahrát nechal.
Dýně hokaido, jejíž šlahouny se nezřízeně plazily dál a dál, vyprodukovala záplavu nádherných oranžových planých květů a jediný plod.
Červený rybíz ze všech tří stromků naprosto do čista sezobal špaček.
Tak to vypadá, že letos budeme sklízet jenom rajčata, zelené fazolky, cukety a možná nějakou tu mrkev.

Pátek, 4.8.2017
Když na mě hned ráno při prvním otevření ledničky vypadne bílý jogurt a rozprskne se na podlahu, chytím se za hlavu a uklidím to.
Když mi v lednici popraská několik vajec na platě, na které se snažím nacpat kastrol s polévkou, napadne mě, že bych se měla nad sebou zamyslet.
Když si ale posypu pohankovou kaši kari kořením místo skořicí, už o sobě vážně začínám pochybovat…A jdu se podívat do kalendáře, jestli není pátek třináctého.

Sobota, 5.8.2017
Naposledy jsem ji viděla jako malá holka.
Už tenkrát mi učarovala a stokrát jsem se k ní chtěla vrátit.
Dnes je ten správný den na to, abych ji znovu spatřila.
Řeku Vydru.
Je přesně taková, jakou si ji pamatuji z dětství.
Čistá, klidná, nabízející ledové osvěžení v parném dnu a líně se převalující přes kameny.

Neděle, 6.8.2017
Vloni jsem Vám slíbila, že se za rok určitě vrátím.
Trhá mi to srdce, ale nepřijedu.
Nespatřím Vaše vysoké štíty trčící daleko do kraje, nebudu obdivovat panenskou přírodu Zeleného plesa, neuslyším divoké zurčení Bieleho potoka, jehož vody stékají z vrcholků hor do údolí, nevyjedu zubatkou na Hrebienok.
Moje dovolená se letos bohužel ubírá jiným směrem.
Se vzpomínkou na Vás balím na chatu, mé drahé Vysoké Tatry.


Abych nezapomněla…,
tleskejte, tleskejte, jsou přece prázdniny!

čtvrtek 3. srpna 2017

Tam...

Má to být místo, kde načerpám energii po náročném týdnu, kde zklidním duši.
Místo, kam nejezdí auta, kde létají vážky, bublají potůčky a hladiny rybníků se vlní ve větru.
Tam, kde uprostřed blátivých cest, tůněk a potůčku lidská ruka vytvořila vodníkův svět.
Kde zapadající slunce odráží své paprsky na vodní hladině a vítr prohánějící se po břehu rozšustí rákosí.
V chatové osadě, kde nejsou ploty, a stromy, tráva a keře si rostou podle svého uvážení.
V oáze klidu, ticha a pohody, na břehu rybníka uprostřed lesů.
Tam, kde dříve než na rybník padne noc a večerní vítr rozvlní rákosí, se z pod břehu vynoří ondatra a nebojácně nás prosí o něco dobrého...












Abych nezapomněla…,
nejkrásnější místa máme kousek od domova.