NEJKRÁSNĚJŠÍ VZPOMÍNKY NA SVĚTĚ JSOU TY, PŘI KTERÝCH ZJISTÍŠ, ŽE SE USMÍVÁŠ.

pondělí 19. února 2018

Dej si zahrát sólo, trencle a orientační nesmysl

Pondělí, 12.2.2018
Zase se tady roztahuješ!
Letos, stejně jako každý rok působíš bolest, bezmoc a pracovní absence, lidi posíláš do peřin.
Je ti jedno komu ublížíš, hlavně ať jich trpí co nejvíc.
Máš radost z toho, že tě lidi nesnáší a víš, že čím víc se tě bojí, tím snazší jsou kořistí.
Na mě ale letos zapomeň!
Vloni jsme si spolu zatančily v deliriu, letos si dej zahrát sólo, chřipko!

Úterý, 13.2.2018
DNA.
Pro život velmi důležitá látka, která ve své struktuře kóduje a buňkám zadává jejich program, a tím předurčuje vývoj a vlastnosti celého organismu.
V knize DNA jde skutečně o tuto nositelku genetické informace.
Téma, kterému se nedá odolat však přináší zklamání.
Z avizovaného strhujícího thrilleru se během čtení stává průměrná detektivka, jejíž některé nudné pasáže mám chuť přeskočit.
A tak už vím, že do dalších dvou dílů této trilogie s Yrsou nepůjdu.

Středa, 14.2.2018
,,Co jste se dneska naučili nového na angličtině, Emi?“ Ptám se Emičky.
Ema si přiloží prst k ústům: ,,To ti nemůžu žíct, babi“.
,,Učili jste se oblečení, viď!?“ napovídá maminka. ,,Tílko, trenýrky…“
Ema pokývá hlavou.
,,Aha…a jak se anglicky řeknou trenýrky?“ Zajímá mně.
Ema smutně pokrčí rameny a je vidět, že slovíčko marně loví v paměti.
,,A nejsou to náhodou trencle?“ Snažím se ji rozesmát.
,,Babi! Ty jsi to uhodla!“ zvolá překvapivě Emča.
,,Jsou to trencle!“
Tak teď zbývá jen doufat, že to paní učitelka příští hodinu uvede na pravou míru…

Čtvrtek, 15.2.2018
Vlastně je jedno, jakou budou mít ty narcisy barvu až vykvetou.
Je jedno, jak bude vonět hyacint a jak se vybarví tulipány v košíku.
Pokaždé, když se na ně podívám, vzpomenu si, jak jsem se cítila, když jsem květiny kupovala.
Jak jsme si s paní ze zahradnictví popovídaly, když mi je prodávala a jak jsem přišla k těm žlutým tulipánům ve váze:
Přesto, že se mi líbí hned jak vejdu do prodejny, nekoupím si je. Možná ze spořivosti, možná si myslím, že nebudu mít volnou ruku na to, abych je odnesla domů. Asi je ale v podvědomí chci opravdu moc. Protože když paní zahradnice nemá zpět hotovost a hledá drobné kde se dá, vyhrknu: ,,Tak mi místo těch drobných dejte ty žluté tulipány!“
Tak jo. A jeden navrch jako pozornost!

Pátek, 16.2.2018
Měl mi nahradit zemřelého psa.
Potřeba kontaktu se zvířecí srstí byla tak velká, že jsem si ho pořídila navzdory nesouhlasu mého muže.
,,Hladit. Potřebuji hladit, drbat, starat se“, zdůvodňovala jsem své rozhodnutí.
Ani mužova několikrát opakovaná věta: ,,Hladit a drbat můžeš mě a starostí máš se mnou také dost“, nepomáhala.
Netušila jsem ovšem, že k tomu, abych hladila a drbala bude potřeba velké trpělivosti.
Šest let přemlouvám k přítulnosti.
Šest let při potřebě doteku sametové srsti trpělivě odchytávám.
Šest let se ta zvířecí osobnost, kterou jsem si nakonec vydupala, nenechá zmanipulovat do přítulného tvora.
Co způsobilo tu náhlou změnu, nevím.
Ale již týden kolem mě neustále poskakuje, běhá za mnou a točí se kolem mých nohou.
Nechá se chovat, sedí mi na klíně a drbat ho můžu klidně hodiny.
Každý večer se mnou píše týdeníky.
Proto dnešek patří jemu.
Králíkovi.

Sobota, 17.2.2018
,,Nešla bys s námi na procházku do přírody?“ Zve mně synova přítelkyně.
Dnes odpoledne chci péct, vařit a uklízet, protože zítra budeme celý den pryč.
Přesto mi to nedá a zeptám se: ,,A co plánujete?“
,,Chceme jet TAM,“ zní odpověď.
TAM, kde nejezdí auta, v létě létají vážky, bublají potůčky a hladiny rybníků se vlní ve větru?
TAM, do oázy klidu, ticha a pohody?
Vím, že teď v zimě to bude jiné, ale návštěvě toho místa prostě nemůžu odolat…

Neděle, 18.2.2018
Kdybych Ikeu prošla třeba stokrát, vždycky najdu něco, co se mi hodí.
Musím si dát pozor, aby se z toho nestala závislost.
Ale to, že jsme tento obchodní dům s nábytkem a bytovými doplňky během dneška prošli s mužem dvakrát, bude spíše problémem s orientací.


Abych nezapomněla…
,,Podstata orientačního smyslu: Pokud se nestaráte, kde jste, nejste ztraceni“.
Murphy

pondělí 12. února 2018

Na svahu anglicky, s pavoukem ve sprše a levitující stůl

Pondělí, 5.2.2018
Jsem plná emocí, radosti a euforie z toho, jak se dokážeme vzájemně inspirovat, jak se sdílíme, fandíme si, poznáváme se. 
Blogy se propojují a já do noci čtu týdeníky, které jsem si přála, aby vznikly. 
Týdeníky druhých.
A vím, že zítra nebudu myslet na nic jiného než na to, jestli nějaký nový týdeník vyšel.
Možná si ukrojím i kousek pracovní doby, abych nakoukla.
Jen letmo, rychle, beze stopy…

Úterý, 6.2.2018
,,Babi, já na horách lyžuju“, chlubí se mi Emička do telefonu.
,,Jo“, odměřeně se do našeho rozhovoru vloží matka. ,,Několikrát jsme jí zaplatili hodinu ve školičce a naší Emu to bavilo sotva půl hodiny. Ale za to jí slečna instruktorka chválila, že umí všechny barvy anglicky.“
No prosím, a kolik čtyřletých lyžařů se tímhle může pochlubit…

Středa, 7.2.2018
,Proč mě ta padající voda ze sprchy na zádech šimrá úplně jinak než na ostatních částech těla?‘ Prolétne mi hlavou, když se ráno sprchuji.
Při myšlence, že by to mohl být pavouk se usměju.
Nesmysl. Žádní pavouci u nás doma v tomto období nejsou.
Přesto má fantazie začne pracovat na plné obrátky a já si představuji, jak jsem omotaná lehkou, bílou pavučinou.
Důkladně splachuji vlasy i celé tělo, a zastavuji sprchu. Voda přestává na mé tělo dopadat, ustává i šimrání.
,No tak to se mi asi něco zdálo‘, pomyslím si.
Když se však otočím, na podlaze sprchového koutu vidím, jak se z pořádné sprchy vzpamatovává promáčený pavouk.
Ještě, že jsem ho ze svého těla stačila spláchnout dřív, než kolem mě utkal tu pavučinu.

Čtvrtek, 8.2.2018
,,Pořádně se obleč!“ Napomíná mě můj muž, když se ráno vypravuji do práce.
,,Vždyť dneska tam není takový mráz“, odmlouvám s vědomím toho, že jsou venku jen dva stupně pod nulou.
,,Jsou tam mínus dva, pocitově mínus šest“. Konstatuje suše. ,, A víš, že ty na ty pocity dáš!“
,No tak o tom žádná!‘ Řeknu si v duchu a beru čepici, šálu a rukavice.

Pátek, 9.2.2018
,,Babi, hele! Už mi chybí dva zuby a tady dole se mi kýve další!“ Chlubí se mi šestiletá Amálka hned mezi dveřmi.
,,No vidíš to“, obdivuji její obnažené dásně. ,,A už ti za ty zoubky něco přinesla ta Zoubková víla?
,,Ještě ne, ale už jsem jí je dala do pytlíčku. A víš, co bych od ní chtěla? Takovýho chodícího pejska s obojkem. Toho z reklamy. A taky by se mi líbil Barbie karavan, nebo Barbie auto.
Podíváme se na to? Otevři to.“ Říká, podává mi můj telefon a mě dochází, že otevřít mám internet. Zadávám do vyhledávače interaktivního pejska Hasbro, Barbie karavan a následně i Barbie auto. Internet ale nakonec raději zavírám dřív, než nad cenou těch hraček omdlím.
,,No to tedy nevím, Amálko…já myslím, že takové drahé hračky víly za pár vypadnutých zoubků asi nenosí…“
Amálka se ale usmívá a je přesvědčená o tom, že Zoubková víla bude mít jiný názor než já.

Sobota, 10.2.2018
Vážně bude čtrnáct dní mluvit o tom, že ten psací stůl nejde přestěhovat?
Vážně se mi celou dobu snaží namluvit, že proto, že je lepený, těžký a starý, se může při přenášení rozlomit?
Vážně věří tomu, že se tím nechám odradit?
Ne, nenechám!
Jen teď nevím, jak je tedy možné, že ho nakonec za dvě minuty sám, bez pomoci a vcelku, přesouvá z jednoho místa místnosti na druhé. On asi nakonec opravdu bude Copperfield.

Neděle, 11.2.2018
Říká krokus krokusu:
,,To je dávka nevkusu!
Mezi šišky strčit krokus,
má být vtip? Anebo pokus?“
,,Jistě pokus milý pane,
čekají, co se s námi stane.
Čekají na květy naše,
k ničemu jsou nářky Vaše!“
Odpovídá soused krokus,
který vykvet‘ na první pokus.


Abych nezapomněla…,
,,Manželství je pokus vyřešit ve dvou problémy, které by člověk sám nikdy neměl!
Woody Allen

pátek 9. února 2018

Když se sejdou týdeníky

Zprvu to byl jen záblesk, letmý nápad.
Myšlenkou se stal až o několik dní později.
Zatím jen lehkou jako vánek, který se mihl kolem a zase odfrčel pryč.
Zvrat přichází až jedno ráno mezi vánočními svátky.
Myšlenka se vrací, ale tentokrát je daleko intenzivnější, jasnější a postupně dostává reálnou podobu.
A tak usedám k notebooku a píšu článek pro všechny, kteří mají chuť se bavit, skládat slova, tvořit věty, zhmotňovat myšlenky. Vzniká výzva s názvem Týdeníky pro Henrietu.
Těším se od první chvíle, co článek vznikl. Těším se a zároveň mám trému. 
Kolik blogerek/blogerů bude mít chuť do toho jít? Můj velmi optimistický odhad je deset.
Jasně, stoprocentně do toho půjde Blondýna(ta má psaní v krvi), Ála(její všestrannost účast zaručuje), Zdenička(miluje výzvy), Helena(její účast se nabízí), Stáňa(věřím, že to zkusí), Zuzka(miluje psaní), Marta(má s psaním zkušenosti), Diana(ani ta neodolá), Danka(nezklame), Dáša(i kdyby to měla jen nafotit).
Věřím ale, že se najde i někdo další. Třeba někdo, kdo vlastní blog nemá, ale rád by si jeden týden svého života zkusil napsat.

Skutečnost předčila všechna má očekávání.
Jsem nadšená!
Páni, já jsem zblbla šestnáct lidí!
Šestnáct lidí do toho se mnou šlo.
Šestnáct lidí bylo ochotno den co den, celý týden se zamýšlet nad tím, co jim ten který den dal,
a co z něj stojí za to zaznamenat.
Od pondělí, co vyšly první týdeníky, prakticky až do středy nežiji ničím jiným.
Se zájmem čtu jeden za druhým, bavím se, usmívám.
Sleduji spontánní propojování blogů, čtu komentáře plné obdivu, komentáře, které povzbuzují, komentáře plné přátelství.
Za těch pár dní se na blozích, kde týdeníky postupně vycházejí, nahromadilo tolik pozitivní energie, že mám pocit, že každou chvíli začneme všichni svítit. 

Ve své výzvě jsem uvedla, že na tři nejzajímavější týdeníky uveřejním odkaz na svém blogu.
Po přečtení všech šestnácti týdeníků ale zjišťuji, že NEEXISTUJÍ tři nejzajímavější.
Všechny jsou totiž zajímavé, každý možná něčím jiným, ale žádnému nelze upřít originalitu. 
Některý zaujme svým obsahem a vtipem, jiný zpracováním či myšlenkou.
Týdeníky všech zúčastněných si zaslouží být tady společně:

















Z celého srdce děkuji všem za účast a za šíření pozitivní energie. Jste skvělí!
Teď už to čekání na jaro zvládneme levou zadní.


Abych nezapomněla…
mužského pohledu na věc jsme se tentokrát nedočkaly. Takže se polepšete, pánové!!!

úterý 6. února 2018

Týdeník Renaty

Doufala jsem, že se do ,,týdeníkové" výzvy zapojí i někdo z NE blogerů. 
Proto mně potěšilo, když se  mi ozvala Renata, a projevila o sepsání svého týdeníku zájem. 
Již v neděli mi svůj týdeník poslala e-mailem, a tak byl první, který jsem si mohla přečíst.
Renata nemá vlastní blog, ale po přečtení jejího týdne jsem usoudila, že je to docela škoda.
Posuďte sami, já jsem se pobavila.

Komentáře k tomuto článku můžete směrovat i na Renatu, věřím, že bude reagovat.


Jak potěšit ženu, tři mušketýři, s nohama v potoce a nejlepší jsou tarantule.

Pondělí 29.1.2018

Návštěva gynekologa je nevyhnutelná. Dva těhotenské testy, které si dělám poprvé v 45 letech vyšly negativně. Tak co to teda je? Že by už přechod? Chci to slyšet od pana doktora, oznamuji Standovi, který zvedne oči od sudoku a praví, že jméno Karolínka by se mu pro případného potomka líbilo. Odpoledne v ordinaci mi pan doktor s úsměvem sdělí, že těhotná zcela jistě nejsem, spíš to vypadá na hormonální změny. Dostávám injekci. Ta úleva, málem mu při děkování líbám ruce a on se se mnou loučí slovy "Já přece vím jak potěšit ženu"...

Úterý 30.1.2018

Hele já se řízla, ukazuje nám naše čtyřletá neteř prstík jen co vejdeme do dveří. Já taky, já taky, natahuje obě ručky její dvouletá sestřička Leontýnka, jíž se ve skutečnosti nic nestalo, jen nechce být pozadu za sestrou. Kde se jen bere ta věčná touha sourozenců předhánět jeden druhého.

Středa 31.1.2018

To si tak v klidu popíjíme zimní čaj a rozmýšlíme se zda se odebrat do komnat a něco si přečíst, když pípne esemes od Standovo sestry. Zve nás na oslavu narozenin, tentokrát ve stylu Francie. Okamžitě mi naskočí tři mušketýři a madame de Pompadour. Než jdeme o půlnoci spát, máme sepsaný seznam věcí co musíme nakoupit na výrobu kostýmů. Bude to zábava už se těším.




Čtvrtek 1.2.2018

Proč se nikdy nepodívám do Kambodži, je mi jasné po návštěvě přednášky cestovatele Martina. Umřela bych tam nejspíš hlady, pokud bych se dřív nestala potravou některého z hojně se vyskytujících jedovatých hadů. Mám odpor k hadům, pavoukům a jiné havěti ať už živé či smažené na pomerančích, jak nám je během přednášky nabízel k ochutnání. Nejlépe prý chutnají tarantule. A tak se nikdy nedotknu chrámů napůl ještě zakrytých džunglí, která je po staletí ukrývá za svým porostem, neposedím u kamenné sochy hlídající vchod do chrámu a neucítím tu vůni minulosti. Snad v příštím životě budu odvážnější, snad to tu na mne ještě počká. Zatím se musím spokojit alespoň s vyprávěním jiných.

Pátek 2.2.2018

Být zmrzlík a chtít se vyfotit na židli v potůčku, do kterého ovšem musím nejprve vkročit, nejde moc dohromady. Ale když já tu fotku tak chtěla. A tak jsem zaťala zuby a fotka je na světě.


Sobota 3.2.2018

Hurá trošku nasněžilo hlavně u sousedů. Termoska s čajem, teplé fusekle a hurá na saně. Sáňkařská dráha v Reinchenau 40 km od nás z Čižkrajic pod Slepičími horami byl skvělý zážitek pro všechny věkové kategorie naší rodinné výpravy. I náš 73 letý tatínek si sjel.

Neděle 4.2.2018

Před spaním si alespoň půl hodiny čtu, což jsem udělala i včera. Začala jsem číst novou knihu od Kate Mortonové Ztracený slib. Myslím, že bude mít stejně nepředvídatelný konec jako ty předešlé. A tak se od rána těším na svou večerní půlhodinku s Kate.




pondělí 5. února 2018

Jak to bude s týdeníky, když dítě najde řešení a žbluňk!

Pondělí, 29.1.2018
Obětovala jsem tomu neděli.
Zrušila naplánovaný turistický výlet na Kozí Hrádek.
Nevařila jsem, nežehlila, neuklízela.
Pracovala jsem na rozepsaných článcích, dokončovala recepty.
,Dnes sice publikuji týdeník, ale jeden recept se ještě na blog vejde,‘ říkám si dnes večer, když si prohlížím své včerejší dílo.
Vešel by se.
Jenomže to bych nesměla zjistit, že fotky pokrmů, o kterých jsem si byla jistá, že existují, prostě nejsou.
Takže znovu…uvařit, nafotit, sníst.
A až potom vydat!

Úterý, 30.1.2018
Dnes je to právě rok, co vyšel můj první týdeník.
Nežádoucí účinky, hra na hnučku a doba ledová, četlo pouhých dvacet jedna čtenářů.
Naproti tomu současně nejčtenější týdeník Příliš mnoho dědů,tradice, která se dědí a ,,máš tady dítě“, má nyní sto devadesát přečtení.
No to WOW!
Je to velmi motivační, i když občas jsou chvíle, kdy mám pochybnosti o tom, jestli týdeník vůbec vyjde.
Slova nenacházím a věty se skládají do podivných souvětí, se kterými nejsem spokojená. 
Leckdy chybí inspirace i myšlenky, nebo únava paralyzuje mozkové závity.
Doufám, že takových chvil bude co nejméně a já dám s týdeníky další rok.
Uvidíme…

Středa. 31.1.3018
,,Tak víš co?“, chlácholím smutnou Emu, když už musí jít domů a ještě jsme si ani ,,požádně nepohrály“. ,,Až půjdu zítra od autobusu, tak si pro tebe přijdu a půjdeš k nám!“
Emičce se rozzáří oči.
,,Sakra!“ Uvědomím si náhle. ,,Nepůjdeš. Já jdu zítra po práci ke kadeřnici“.
Emičce oči pohasnou.
Snažím se rychle něco vymyslet, kombinuji, plánuji, předpokládám, zavrhuji a nakonec slibuji:
,,Když stihnu dřívější autobus, tak tě vyzvednu a půjdeme k nám, ale když pojedu až tím druhým, tak přijdu k vám a pohrajeme si chvíli u vás.
,,Ne, babi, počkej“, přeruší můj hlasitý tok myšlenek Emča.
,,Já mám nápad. Prostě žekněš paní kadežnici ať chvátá… Že musíš jít za Emičkou…“
No jasně! Jak to, že to dítě vždycky najde tak rychle to nejjednodušší řešení!?

Čtvrtek, 1.2.2018
Jde o to, poslechnout rady.
Jde o to, se rozhodnout, sebrat odvahu, potlačit svou nedůvěru.
Jde o to, porazit strach a obavy. 
Sebrat se a jít.
Jít na vyšetření, na kterém jsem měla být už dávno.
Abych zjistila, že můžu dál žít svůj život bez obav!

Pátek, 2.2.2018
Jak jsem na něj jenom mohla zapomenout.
Strávili jsme spolu tolik krásných chvil.
Byl mi oporou v době nemoci, dělal, co mohl, aby mi zlepšil náladu.
Kdykoliv jsem se na něj podívala, dostavila se radost, probouzel ve mně něhu.
A neskutečně krásně voněl.
Bylo opravdu těžké se s ním rozloučit.
Proto jsem mu poskytla kousek země mezi vřesy a šiškami.
Když dnes nakouknu pod šišky, zahlédnu ho.
Své tělo vystrkuje ven příliš brzy, ale je tam.
Můj ,,utajený hyacint“ z loňska.

Sobota, 3.2.2018
Jak to, že jsem zůstala sama doma, když mám tak velkou rodinu?
Sama v bytě, sama ve městě, sama se sebou.
Jak to, že z deseti lidí, zůstává najednou jeden jediný?
Všichni jsou na horách a mužská polovina na plánovaném zákroku v nemocnici.
Důvod osamění jedné ženy.
Osamění, které si užívá.
Vstává pozdě, a když se jí muž přes whatsapp zeptá, jak teď všechno, co si naplánovala stihne, konečně si to uvědomí!
Ona nemusí stihnout VŮBEC NIC!

Neděle, 4.2.2018
Na tom mostku přes potok poprvé stojím asi v osmi letech.
Zábradlí je tenkrát pouze na jedné straně, stejně se ho ale nedržím.
Fascinuje mě vysoký železniční most nade mnou.
Voda kapající z nejvyššího bodu jeho oblouku, působí jako zaklínadlo.
Zvedám hlavu, zakláním ji a koukám se nahoru.
Kap, kap, kap…
Žbluňk!
Probere mě až ledová voda v potoce.
Táta leze do potoka, aby mi pomohl na břeh, mamka mi půjčuje svůj bílý svetr, který mám až pod kolena a dlouhé rukávy mi plandají podél těla.
Pokaždé, když vstoupím na ten mostek, vzpomenu si.
Přesto tomu pohledu nahoru nikdy neodolám.
Ale dnes se už raději přidržuji zábradlí.


Abych nezapomněla…
dívej se vzhůru, ale přidržuj se zábradlí.