NEJKRÁSNĚJŠÍ VZPOMÍNKY NA SVĚTĚ JSOU TY, PŘI KTERÝCH ZJISTÍŠ, ŽE SE USMÍVÁŠ.

pondělí 4. prosince 2017

Miluju Tě, když musím číst na čas a prdel se neříká

Pondělí, 27.11.2017
Ten lístek zahlédnu hned ode dveří.
Leží v kuchyni na barovém stole, kde obvykle snídám.
Nejdříve si myslím, že jde o nějaký věcný vzkaz, připomenutí, prosbu.
Každopádně je na něm patrné, že byl napsán ve spěchu a propiska odmítala spolupráci.
Přesto jsou ta slova mezi načmáranými srdíčky zřetelná.
MILUJU TĚ!

Úterý, 28.11.2017
Když mi dnes večer v mobilu cinkne příchozí email, ještě netuším, že bude souviset s mým bojem s nachlazením, který jsem zmínila v minulém týdeníku.
V e-mailu se dozvídám, že ještě nemám nad bacilem vyhráno a naleznu v něm i radu, jak na to, abych se doléčila.
Nevím, jak to ta dobrá duše dělá, že ví, co mé tělo trápí.
A je mi to vlastně celkem jedno.
Vždyť věci mezi nebem a zemí jsou tak vzrušující…
A už vědomí toho, že o mé zdraví projeví zájem de facto cizí člověk, mě uzdravuje.
Děkuji Dorko.

Středa, 29.11.2017
Dneska mi odpolední autobus domů z práce ujel, ale včera jsem do něj v obvyklou dobu nastoupila. Občas se mnou jezdí dvojice mladých lidí, která se zná s řidičem a nezřídka bývají středem pozornosti již na autobusové zastávce. Včera na sebe upoutali pozornost až uvnitř autobusu, a to především hlasitým řešením své prekérní situace. A protože si myslím, že to stojí za samostatný článek, musí na svět: Nepokradeš.

Čtvrtek, 30.11.2017
Odcházíš podzime a mé srdce puká,
při pomyšlení na ta muka,
která přijdou se zimou,
s mrazivou bílou peřinou.

Pátek, 1.12.2017
Když mi dopoledne pípne esemeska z knihovny, že mám připravenou rezervovanou knížku, neváhám a hned po práci pro ni běžím. Na Doktory od Ericha Segala se moc těším. Vždyť na ně čekám několik týdnů. Otázkou je, jestli je v tomto období pečení cukroví a balení dárků, zvládnu do měsíce přečíst. Je na ně totiž další rezervace. A tak pro jistotu začínám číst hned na chodníku před knihovnou, když čekám na odvoz domů.

Sobota, 2.12.2017
Nechci strávit adventní čas pouze pečením cukroví a balením dárků.
Chci si užít i toho, co právě toto období nabízí.
Tím jsou i dnešní rukodělné trhy, kde obdivuji nekonečnou šikovnost nejen dospělých, ale i dětí, které si sem přišly leccos vyrobit. Namalovat svíčky, hrnečky, nazdobit perníčky, vytvořit ozdoby podle své fantazie, nebo kreslit na plátno.
Dojímám se nad dětským sborem, který čítá desítky dětí, od prvňáčků až po deváťáky, a který přijel zahrát a zazpívat vánoční písně a koledy. Naše Elli hraje na flétnu, a tak se pyšním tím, že tam mezi nimi je i náš človíček.
Co na tom, že na oběd v restauraci čekáme posléze skoro hodinu.
Mám pohromadě celou rodinu…
…a emoce z představení ještě doznívají.

Neděle, 3.12.2017
Z celodenního hlídání obou dětí, čtyřleté Emičky a půlroční Anežky jsme měli s mužem nejprve trochu obavy. Jenomže nakonec jsou z nás chůvy k pohledání.
Když děda uspává Anežku v ložnici, já si při přípravě oběda hraju s Emou na Jeníčka a Mařenku.
Když já uspávám po obědě Emičku, děda si na dece hraje s Anežkou.
,,Babičko, já možná u toho čtení usnu“, upozorní mě Ema při mém čtení pohádky Jak krtek ke kalhotkám přišel.
,,Ale to nevadí, dočti to dokonce“, dodává, otáčí se ke mně zády a zavírá oči.
Dnes také dojdu velkého poznání. Když chce totiž dítě říci sprosté slovo, podá to tak, abyste se na něj za to nemohli zlobit:
,,Babičko, dej mi prosím tě tu buchtu na talířek“, žádá mě Emička, když odpoledne krájím moučník. ,,Já si s ní sednu do obýváku na zadek.“
Význam odmlky pochopím záhy, když Ema dodává:
,,Prdel se neříká viď, to je sprosté slovo“.


Abych nezapomněla…,
prožijme adventní čas tak, abychom pod vánočním stromečkem byli šťastni a plni vánoční atmosféry. Uštvat se můžeme jindy!

pátek 1. prosince 2017

Nepokradeš

On je vysoký, štíhlý, s tmavými dlouhými vlasy, mezi kterými se mu sem tam plazí nějaký ten dred. Na nohou nosí zpravidla vysoké vojenské boty a džíny těsně obepínají jeho dlouhé, hubené nohy. Tvář má ošlehanou větrem, částečně zarostlou vousem.
Ona je jen o málo menší než on, štíhlá až příliš, takže bunda jí padá z ramen. Též tmavovláska, ale její vlasy jsou pečlivě stažené do ohonu. To dává vyniknout ostrým rysům její tváře a skutečnosti, že jí chybí pár zubů.
Dvojice, které si nikdy nelze na zastávce autobusu nevšimnout.
Dvojice, u které si pokaždé, když ji vidím, pokládám otázku:
Jsou opilí nebo zhulení?

,,Ty vole Stando, víš co se nám stalo“, osloví on řidiče autobusu, sotva dosedne na sedadlo hned vpředu, vedle své přítelkyně.
,,Normálně Nováková nás obvinila, že jí krademe dříví. Chápeš to?
Mě to normálně úplně rozsekalo. Já bych nikdy, nikdy bych, nikdy bych nikomu nic nevzal. Nikdy bych nepřelez plot a nevzal si tam něco, co mi nepatří a vona tohle…
Ty vole, já jsem z toho špatnej, fakt špatnej.
Prej jí chybí celá řada z tý hranice co tam má na dvoře. Ale já bych jí ho nikdy neukrad. Rozumíš, proč já bych jí bral dříví, já na dřevo chodím do lesa".
Zpoza volantu se ozve Standy smích.
,,To vole, ty se směješ Stando, ale já si každou minutu toho tepla zasloužím. 
Víš, co se nadřeme? Viď…!“, žďuchne loktem do své přítelkyně, která přikyvuje a občas, pokud jí ten její pustí ke slovu, si k tomu řekne své.
,,My normálně lezeme po stráních a taháme to dříví odtud“, pokračuje on. ,,My se nadřeme jak volové, my si to teplo fakt zasloužíme.
A nemysli si, my nechodíme do soukromýho lesa, my chodíme do panskýho, fakt. Do soukromýho já bych Stando nikdy nešel.
Nojo, lidi si holt myslej, bůhvíjaký nejsme gauneři. Jsme možná jiný, chlastáme, to jo, ale v životě bych nikoho nevokrad Stando, vážně.
Hele, já tý Novákový normálně napíšu dopis.  Napíšu jí, že já jsem jí to dříví prostě neukrad.
Proč bych jí ho taky krad, vždyť já chodím pro dřevo do lesa…"

Ač sedím až v zadní polovině vozu, slyším každé slovo. Se mnou tak pravděpodobně minimálně dvě třetiny osazenstva autobusu. A řidič? Přesto, že je na něm vidět, že už součástí rozhovoru nechce být, zpoza volantu nemá úniku.
Každopádně teď už vím, že ať tato dvojice vypadá jakkoliv podezřele, opilá, či zhulená, obavy nejsou na místě. Má peněženka, kreditní karta i mobil jsou před nimi rozhodně v bezpečí.


Abych nezapomněla…,
není krádež jako krádež, hlásá směle dnešní mládež.

pondělí 27. listopadu 2017

Nikdy není vhodná doba, to je zas den a dokonalý chaos

Pondělí, 20.11.2017
Nic není definitivní.
Manžel se o tom utvrdí dnes, při další návštěvě nemocnice v Českých Budějovicích.
Přesto, že byl přesvědčený o tom, že jeho ruka už je v pořádku a že bolesti, které má, jsou pouze důsledkem jeho úrazu před rokem, dnes byl vyveden z omylu.
Je nutná další operace, jinak ruka bude v budoucnu ochabovat.
Obdivuji jeho přizpůsobivost situaci.
Ač do telefonu, kdy mi tuto zprávu sděluje, působí zoufale, stačí mu šedesát kilometrů na to, aby to vstřebal a byl s tím při příjezdu domů v pohodě.
Kéž bych to uměla také!
Musím se ho zeptat, jak to dělá…

Úterý, 21.11.2017
Když jsem letos začátkem roku podlehla viróze takovým způsobem, že jsem skončila v nemocnici, dala jsem si předsevzetí, že ani to sebemenší nachlazení již nepřechodím.
Jenomže ono přijde vždycky v tu nejnevhodnější dobu…

Středa, 22.11.2017
Můžu to považovat za dodržení předsevzetí? Když jsem dopoledne v práci a odpoledne v posteli?
Snad skóre vylepší skutečnost, že mám zítra zdravotní volno.
Hodlám totiž tu virózu poslat do pekel!

Čtvrtek, 23.11.2017
Lokty do horké vody, nohy nahřát v lavoru.
Zachumlat do deky, čaj, odpočinek.
Oběd.
Spánek.
Lokty do horké vody, nohy nahřát v lavoru.
Zachumlat do deky, čaj, odpočinek.
Večeře.
Lokty do horké vody, nohy nahřát v lavoru.
Spánek.
To je zas den…

Pátek, 24.11.2017
Je to fajn, udělat si zdravotní volno a alespoň jeden den odpočívat.
Jenomže práce se za ten den nahromadí a pokud ji nechci hrnout před sebou, musím se s tím dnes poprat.
Musím rychleji chodit, rychleji přendávat prsty na klávesnici, rychleji počítat, rychleji myslet.
Síly, které jsem včera nabrala, tak vkládám zase do práce!
Proč mám pocit, že to všechno vlastně bylo nanic?!

Sobota, 25.11.2017
,,Říkám vám, vykašlete se na to“, radil minulý víkend synek nám ženám, když jsme probíraly pečení cukroví.
,,Stejně to pak v lednu cpete do mrazáku.“
Všechno jsem mu odkývala. ¨
Má pravdu, nač ten stres.
Tak proč mám sakra najednou zaděláno na perníčky…?

Neděle, 26.11.2017
Za týden začíná advent a můj byt není plný chvojí, mechu a šišek, na oknech nevisí světelné řetězy.
Obdivuji na blozích i instagramu ty nádherné vánoční dekorace, kterými jsou vyzdobeny celé byty, domy, terasy. Jak všechno má své místo, každý kout připomíná vánoční atmosféru a vše je tak DOKONALÉ!
Asi jsme nedokonalí ve svých návycích, ale nedovedu si představit, že vše bude celý vánoční čas na svých místech.
Stále tak DOKONALÉ.
Vždyť jenom když k nám přijdou děti, je rázem všechno vzhůru nohama.
,,Babičko, já jsem ty andělky tady takhle hezky vystavila“, chlubí se Emička.
A já koukám, jak můj parapet s věcmi, na kterých mi záleží, je náhle jeden velký chaos.


Abych nezapomněla…,
,,Neměj strach z dokonalosti. Nikdy ji nedosáhneš.“
Salvador Dali

čtvrtek 23. listopadu 2017

Je libo candáta?

Candát je jedna z mých nejoblíbenějších ryb. Možná ta nejoblíbenější. 
Je drahá až běda, ale co nadělám… Zkoušela jsem sníst stokorunu, ale nějak mě to chuťově neuspokojilo. Na rozdíl od candáta na kmínu, se zelenou čočkou.

Na jeden oběd jsem potřebovala:

150g mražených filetů z candáta
100g zelené čočky
¼ pórku
1 lžička mletého kmínu
1 polévková lžíce majoránky
2 lžíce olivového oleje
sůl

Filety nechám povolit, sliji vodu. Ze sto padesáti gramů ryby je rázem jenom sto. Co jsem čekala...Kéž bych měla možnost koupit někde candáta chlazeného.
Kůži této ryby není potřeba odstraňovat, je velmi jemná, takže se nechá zkonzumovat s rybou. Filety z obou stran osolím a posypu mletým kmínem od Sonnentoru. Je nejlepší, nejvoňavější a jemný. Na pánvi si rozehřeju lžíci olivového oleje a candáta zprudka z obou stran osmahnu. Stáhnu plamen (mám plynový sporák) a nechám chvíli dodělat.
Pokrájený pórek orestuji na lžíci olivového oleje a přidám polovinu uvařené zelené čočky. Osolím a ochutím majoránkou. Též od Sonnentoru. Ta jediná totiž opravdu jemně voní a má skvělou chuť. Díky ní jsem se naučila ji používat i do jiných pokrmů ne jenom do cmundy nebo bramboračky.  A se zelenou čočkou si velmi rozumí. Čočku podliji skleničkou čočkového vývaru a chvíli provařím. Pak ji v hrnci rozmixuji tyčovým mixerem. Nakonec přidám zbytek celé uvařené čočky, prohřeji a můžu servírovat.

ZDRAVĚ – LEVNĚ – RYCHLE – CHUTNĚ

Zdravě:
Zelená čočka – je bohatá na železo i vlákninu. Je jedinečným zdrojem energie, která pochází z proteinů a sacharidů. Zelená čočka neobsahuje téměř žádné tuky, méně než 1%. Tato drobná luštěnina má vynikající chuť a je na rozdíl od jiných, velmi brzy uvařená. Je vhodná jako příloha k masu, do salátů, nebo jako samostatné jídlo.

Candát – jako všechny ryby je candát bohatý na bílkoviny a n-3 nenasycené mastné kyseliny. Z vitamínů obsahuje především A, E, D a K, ale je dobrým zdrojem i vitaminů skupiny B.

            O prospěšnosti na zdraví u tohoto pokrmu není pochyb, proto
                      plním všechny lžíce.

Levně:
V tomto případě se nejedná o zrovna levný oběd, ale zdraví musíme něčím vykoupit.
Já jsem kilo candáta pořídila za 433,- Kč, někde stojí i 550,-.
Zelenou čočku kupuji francouzskou v bezobalovém obchodu za 64,- Kč/kg.
Moje obědová porce mě tedy s ostatními přísadami vyšla zhruba na 90,- Kč.

                              Pro šetřílky tohle jídlo rozhodně není. 
        Nedá se nic dělat, jedna lžíce zůstane prázdná.

Rychle:
Rychlejší už to snad ani být nemůže. Je pravda, že čočku mám uvařenou vždy dopředu, takže jsem při přípravě zhruba deset minut ušetřila. Ale i když je připočteme, za dvacet minut je oběd na stole. 

                                Čtyři lžíce plné za rychlost přípravy.

Chutně:
Čočku k rybě? A proč ne. Ryba si přece nezaslouží jen brambory. Já jsem si velmi pochutnala a doporučuji to vyzkoušet.
                                        Škoda, že těch lžic nemám pět😍


Abych nezapomněla...,
že s bramborem je candát nuda.


pondělí 20. listopadu 2017

Sbohem podzime, když kniha dojímá a po letech na Václaváku

Pondělí, 13.11.2017
Jako by všichni měli pocit, že o víkendu něco zameškali a v pondělí to musí dohnat.
Jak si jinak vysvětlit, že pondělí, co pondělí od rána zvoní telefony, e-mailová schránka je přeplněná a všem se právě DNES porouchalo auto?

Úterý, 14.11.2017
Vážně to vzdáváš?
Necháš se zastrašit mrazivými rány a chladnými večery?
Necháš spadat všechnu tu barevnou nádheru z větví stromů, zhnědnout trávu, rozblátit cesty?
Necháš zimu, aby definitivně převzala vládu?
Připadá mi, že jsi tu letos byl tak krátce…
Nebo jsem si Tě nestihla dostatečně užít.
Tak sbohem, podzime!

Středa, 15.11.2017
Jít si lehnout se slzami v očích asi není úplně nejlepší rozpoložení před spaním.
Naposledy jsem brečela u knížky Tisíce planoucích sluncí od Khaleda Hosseiniho.
Dnes mě dostala Iona Greyová a její Dopisy, které nikdo nečetl!
Dobrou noc! Škyt!

Čtvrtek, 16.11.2017
Tak je čtvrtek nebo pátek?
Mám s tím svátkem ve dnech zmatek.

Pátek, 17.11.2017
Počasí nám sice v našich dnešních plánech s vnučkou podráží nohy, ale snažíme se ho ignorovat. Takže i přesto, že každou chvíli prší a je pořádná zima, vydáme se s Emičkou krmit kachny. 
Jakmile se blížíme k rybníku, uvědomím si, že čtyři rohlíky, které si neseme s sebou, budou málo. 
Jak nás kačeny zahlédnou, okamžitě se vrhají na břeh nebo plují podél něj a pozorují každý náš pohyb. Nadšeně kejhají, předhánějí se a některé dokonce vzlétnou, aby byly na místě krmení dříve než ostatní.
Vstupujeme na molo a když vidím Emiččiny rozzářené oči, musím si ji vyfotit.
,,Ty jsi naše sluníčko, viď“, říkám Emičce, když ji párkrát cvaknu.
,,No…“, odpoví Ema. ,,Spíš vnučka“.
A jo…!

Sobota, 18.11.2017
Holčičí nákupy v Praze jsou fajn.
Je ale dobré, když se člověk v ten den cítí odpočatě a nic ho nebolí.
Když jsem ráno vzhůru už ve čtyři hodiny, tuším, že mi těch pár hodin spánku bude přes den chybět.
Bolavou krční páteř, kterou se snažím rozmasírovat už cestou v autě, se mi naštěstí podaří odblokovat v jedné z kabinek při zkoušení trička. Můžu si tak dnešní nákupy nakonec užít.
Zjištění, že je metro zrovna v těchto dnech mimo provoz, moje děvčata neodradí od záměru,
dojet na Václavské náměstí. Poprvé tak cestuji po Praze autobusem.
U sochy Svatého Václava je stále patrná atmosféra včerejších oslav sedmnáctého listopadu a já si uvědomuji, že jsem na tomto místě byla naposledy v šestnácti letech.
I když neutratím zrovna nechutně velkou sumu peněz, tak si tento den rozhodně užívám.
Spánkový deficit z časného rána doháním až večer, cestou domů.

Neděle, 19.11.2017
Největší odměnou je dnes pro mne to, že po rodinném obědě vidím prázdné talíře i plech od moučníku.
,,Jsem měl s tou buchtou začít dřív“, říká syn, když si k sobě přisune talíř se třemi posledními kousky Margot řezů.
,,No to jsi měl“, konstatuje Elli a ještě mu jeden sebere.


Abych nezapomněla…
že i tři dny volna jsou pro čas strávený s rodinou někdy málo.