NEJKRÁSNĚJŠÍ VZPOMÍNKY NA SVĚTĚ JSOU TY, PŘI KTERÝCH ZJISTÍŠ, ŽE SE USMÍVÁŠ.

pondělí 13. listopadu 2017

(Ne)ukradená mandarinka, startup problem a ach, ta dětská upřímnost

Pondělí, 6.11.2017
Ten krámek má snad jen šest metrů čtverečních.
Vejdou se tam pouze čtyři zákazníci a prodavačka.
Přesto je tam tisíce přenádherných věcí.
Od podlahy po strop jsou vystavené dekorace, které nenechají žádné srdce ženy chladné.
,,Ach“, vzdychnu když vcházím dovnitř.
,,Tady by se to nakupovalo, že?!“ poznamená s úsměvem milá paní za pultem.
A měla pravdu. Domů si odnáším dva dřevěné anděly a svůj první svítící domeček.
Už teď ale vím, že se tam budu muset ještě vrátit.

Úterý, 7.11.2017
Tomu muži může být tak kolem šedesáti let. Není bůhvíjak luxusně oblečen, ale na bezdomovce rozhodně nevypadá. Možná to je důchodce na hranici chudoby. Možná také ne.
Nevím, co ho k tomu vede, ale prostě to udělá.
Před obchodem se zeleninou sáhne do přepravky s vystaveným ovocem a jeho ruka s ukradenou mandarinkou rychle zajede do kapsy u kabátu. 
Ve stejnou chvíli toho muže míjí jiný, mladší muž :,,Já vím, že je to jen jedna mandarinka, ale nemá se to!“ řekne mu tiše a jde si po svých.
A já jsem svědkem toho, jak se ruka svírající mandarinku sune z kapsy ven a uloupená kořist je vrácena na své místo.
Kdyby to vždycky bylo tak jednoduché.

Středa, 8.11.2017
Biofarmy již svá místa na tržišti opustily, konvenční zemědělci své výpěstky doprodávají.
Dnešní košík se zeleninou, který si odnáším z farmářského trhu je tak na několik dlouhých měsíců poslední.

Čtvrtek, 9.11.2017
Intenzivní nutkání zazálohovat si všechna data z počítače, více jak čtrnáct dnů úspěšně ignoruji.
Zálohování odkládám ze dne na den, protože je přece pořád něco důležitějšího na práci.
Když se mi dnes večer nenastartuje windows, příliš pozdě si uvědomím, že vnitřní pocity se nemají podceňovat.
Nepřítomně zírám na slova na monitoru: STARTUP PROBLEM.
Hlavou mi běží všechny ty texty, které mám v notebooku rozpracované a je mi jasné, že jestli o ně přijdu, už je nikdy nedám dohromady.
Vybavují se mi desítky fotek, které jsem tam nedávno přetáhla z mobilu.
V zoufalství si uvědomuji, že díky jedinečnosti okamžiku už nikdy nepořídím stejné snímky.
Děsím se toho, že se windows nerozběhne a všechno bude nenávratně pryč.
Těch deset minut, kdy se systém snaží o opravu je nekonečných.
Když se na monitoru náhle objeví známá okna a systém se spustí, cítím neskutečnou úlevu.
A je mi jasné, co budu dělat po zbytek večera.
Zálohovat.

Pátek, 10.11.2017
Dopisy, které nikdo nečetl.
Vážně jsem podlehla tématu druhé světové války a čtu o lásce vikářovy ženy a amerického pilota? 
Já, která má v knihovně Kinga, Hosseiniho a Larssona? 
Ano. A hrozně mě to baví. 
Ve vzpomínkách se vracím do let, kdy jsem hltala dívčí romány.
Tak kdy už ji konečně políbí?

Sobota, 11.11.2017
,,Babi, já umím tu knížku číst i bez brýlí,“ říká Ema, když s brýlemi na nose beru do ruky její knížku Říkání o víle Amálce.
,,Já taky Emičko“, odpovím. ,,Ale špatně na to vidím“.
,,Protože, už jsi stará, viď“, analyzuje situaci Emča.
,,Hm“, usměju se. ,,Ale jen trošku.“
,,No, vy jste s dědou už starý oba.“ Uzavře debatu a otevírá knížku.

Neděle, 12.11.2017
Ještě nechoď, podzime…!


Abych nezapomněla…,
na dětech miluji nejvíce tu jejich upřímnost. Ale jen někdy.

neděle 12. listopadu 2017

Ví o Tobě

Sarah Pinborough

,,Musíte si přečíst…Proklatě brilantní!“
Stephen King

Nejradši bych zakřičela! JO!JO!JO!
Bylo to čtivé, zajímavé, napínavé.
Bylo to záhadné, neuvěřitelné, překvapivé.
Bylo to odzbrojující!

ONA je rozvedená, sama s malým synem a nespokojená s vlastním životem.
ON je, řekněme zoufalý, a krůček od toho, aby se stal alkoholikem.
ONA – TA DRUHÁ, je krásná, zranitelná, neodolatelná.
ONA s NÍ chodí na kávu a do fitka, s NÍM spí.
Co na tom, že ONI jsou manželé?!
Co ONI tají a jakou roli v tom hraje ONA?
Rozděluje je jejich tajemná minulost nebo spojuje?
Trojúhelník, u něhož můžete jenom hádat, kdo se nachází na jeho vrcholu a kdo je pouhou loutkou.
Můžete si malovat různé scénáře.
Můžete popustit uzdu své fantazii, kombinovat, měnit názor.
NIKDY TO NEVYMYSLÍTE!

,, Chtěla jsi něco?“ zírá na mě a najednou vypadá jako někdo úplně cizí. Chladný. Nepřístupný. Ani stopy po předchozím přirozeném šarmu a vřelosti. Nervozitou se mi stáhne hrdlo. Teď mu o kávě s Adele v žádném případě nemůžu vykládat. Nedokážu si vzpomenout, kdy naposledy jsem někoho takhle vytočila, aniž bych něco provedla. Je tohle jeho odvrácená tvář? Do mozku se mi zažere červ pochybností. Co když právě kvůli tomu chce Adele držet naše setkání v tajnosti?“

A NIKDY tuto knihu nečtěte v autobuse cestou do práce, když vám chybí jen pár kapitol do konce. Alespoň ne tehdy, když nejste přesvědčeni o tom, že ji dočtete.
Budete muset porušit pracovní morálku a tajně ji dočíst třeba na toaletě nebo v šatně.
Pokud to neuděláte, váš pracovní výkon bude stejně na bodu nula.
Dokud se nedozvíte VŠE!

,,Abyste něčemu uvěřili, musíte si to protrpět. Musíte mít bláto na rukou a špínu za nehty. Musíte se k tomu prokopat. K pravdě, jako je ta moje a Davidova.“
Adele


Abych nezapomněla…,
,,NEVĚŘTE TÉTO KNIZE, NEVĚŘTE TOMUTO PŘÍBĚHU, NEVĚŘTE ANI SAMI SOBĚ. A AŤ SE DĚJE COKOLIV, NEPROZRAĎTE KONEC!“

pondělí 6. listopadu 2017

Jedna blbá hodina, prázdná místa a ,,Nekrafejte do toho."

Pondělí, 30.10.2017
Je to pokaždé stejné.
Na jaře i na podzim.
Se změnou času moje tělo protestuje, chce zpátky svůj režim.
Budí se ve čtyři ráno a chce jít spát v půl deváté večer.
Týden, možná čtrnáct dnů ho budu přesvědčovat o tom, že hodina přece nic neznamená.
Vždyť je to jen JEDNA BLBÁ HODINA!

Úterý, 31.10.2017
Zželelo se petržele,
hospodyňce neveselé,
Smích se vrátil, zmizel žel,
když natrhala petržel.

Středa, 1.11.2017
Číst poslední kapitoly knížky Ví o Tobě v autobuse, cestou do práce, fakt není dobrý nápad.
Jednak u toho vypadám přinejmenším divně.
S pusou často otevřenou údivem, hltající každou stránku a nevnímající dění kolem sebe.
A hlavně – když je autobus v cíli, do konce knihy chybí pár stránek.
Vystupuji šokována vývojem událostí a neuvěřitelným zvratem.
Do práce odcházím s vědomím, že se to nejpodstatnější během následujících osmi hodin nejspíš nedozvím.
A to je peklo!

Čtvrtek, 2.11.2017
Se smrtí jsem se poprvé setkala, když mi bylo dvanáct.
Děda umřel uprostřed rodinné oslavy. V sedě, u jídelního stolu.
U odchodu druhého dědy, babiček, manželovy a mojí maminky jsem naštěstí už bezprostředně nebyla.
Nezáleží na tom, jestli toho člověka vidíme umírat.
Chybí nám totiž úplně stejně.
Mohlo by se zdát, že prázdná místa v srdci postupně zaplní třeba vnoučata, noví přátelé, rodina. Jenomže oni mají svá nová místa, a ta po zemřelých už vždycky prázdná zůstanou.
Dnes zapaluji svíčky a vzpomínám.
A moc si přeji, aby hodně dlouho žádná svíčka nepřibyla.

Pátek, 3.11.2017
A je to tady!
Včerejší návštěva města mě probírá z letargie.
Vánoční výzdobu, andělíčky a světýlka jsem tam fakt ještě nečekala.
Ale byli tam. Andělíčci i světýlka. A spousty dalšího vánočního zboží.
A tak počítám dny…
Nejvyšší čas začít přemýšlet o dárcích. 

Sobota, 4.11.2017
,,Víš, co už jsi dlouho nepekla?“ zeptal se mě můj muž minulý víkend, když jsem mu naservírovala další zdravou verzi švestkovo-makového moučníku.
,,Bábovku. Ale takovou tu, co jsi dělala dřív. Tu babiččinu.“
A protože on u mých buchet ze špaldové nebo pohankové mouky slazené třtinovou šťávou nikdy nebrblá, je čas mu tu JEHO bábovku dopřát.

Neděle, 5.11.2017
,,Babi, tady to bude jako v kině“, vítá nás dnes v podvečer Emička u nich doma, společně s vůní právě připraveného popcornu.
Shlédnutí pohádky Anděl páně 2 jsme si spolu domluvily již v týdnu.
,,A v kině musí být ticho babičko,“ pokračuje Ema. ,,Takže žádné povídání“!
Souhlasně přikyvuji a nechávám se unést laskavým a vtipným příběhem, který kromě mě nejspíš už všichni viděli.
Jak v pohádce spatřím známé uličky Českého Krumlova, mé srdce zaplesá.
Poznávám ta místa, kde jsme se s mužem před pár týdny procházeli.
Špitajíc mu ukazuji, kde jsme byli na čaji a po kterých schodech jsme šli k zámku, když se z pohovky vedle nás ozve Emin hlas: ,,Nekrafejte do toho, tady jste v kině!“

Abych nezapomněla...,
,,Dítě má vždy pravdu"
Naomi Aldort

středa 1. listopadu 2017

Dívka ve vlaku

Paula Hawkins


Do TOHO vlaku se mi zpočátku nastoupit vůbec nechce. Zdráhám se poměrně dlouho, protože mám obavu, že jízda bude nezáživná a zdlouhavá. Prostě se ten vlak snažím vykolejit dřív, než je vůbec přistaven do stanice.
Velké ovace a pojmenování bestsellerem, velmi brzké natáčení filmové verze, to ve mně vyvolává pocit velkého povyku pro nic.
Přesto nakonec nastupuji. Díky tátovi, který mi knížku Dívka ve vlaku půjčil, daroval, když jsem u něj doma myla okna.

,,Vlak se plazí dál; drkotá podél skladišť a vodáren, mostů a hal, podél skromných viktoriánských domků, jež se ke kolejím otáčejí zády.“



Počáteční pocity jsou přinejmenším rozpačité. Hlavní hrdinka mi připadá mírně řečeno poněkud cáklá a navíc věčně v lihu. Rozvedená troska, předstírající každodenní dojíždění do práce, si vysní příběh páru, který denně pozoruje ze svého místa ve vlaku, když projíždí kolem jejich domu. Oběma dá jména a ve své vypité fantazii rozvíjí jejich manželský příběh.
Až se jednoho dne dozví, že ONA zmizela.
Zeptá se jí někdo, co viděla?
A co vlastně viděla?
Co je pravda a co navždy pohřbila jedna z jejích alkoholových amnézií?

,,Dožahla jsem druhou plechovku a pustila se do třetí. Blažené klokotání alkoholu v krevním řečišti trvalo jen pár minut a pak se mi udělalo špatně. Lámala jsem to do sebe moc velkým fofrem – bylo to rychlé i na mě, takže jsem musela ubrat plyn. Jestli nezpomalím, bude z toho malér. Udělám něco, čeho budu litovat.“

Prvotní rozpačitost, která je způsobena jednak chováním hlavním hrdinky a jednak poněkud jednoduchým literárním zpracováním, se najednou vytrácí, a aniž postřehnu ten zvrat, knihu se mi najednou nějak nechce odkládat. Vlak nabírá na rychlosti a já si to uvědomuji až když jeho lokomotiva jede na plný výkon.
Do cílové stanice se tak přímo vřítíme a já můžu říct: JO! TAK TO BYLO DOBRÝ!

,,Tu změnu, co nastane v atmosféře, když vlak zastaví u návěstidla na červenou, vnímáte jako bzukot elektrických světel. Teď už nejsem jediná, kdo se tam dívá – ani náhodou. Hádám, že když kolem těch domů projíždíme, zírají na ně úplně všichni, jenomže každý z nás je vidí úplně jinak. Občas i slyšíte, jak se o tom lidi baví.
,Tamhle! Jo, tenhle dům. Kdepak, ten nalevo – tam! Ten, co má ty růže u plotu. Tam se to stalo.“



Abych nezapomněla…,
,,Spravedlnost je vlak, který má bohužel vždycky zpoždění.“
Marina Ivanovna Cvetajevova

pondělí 30. října 2017

Kapka kapce, holky STOP a bez ponorky

Pondělí, 23.10.2017
Kapka kapce povídala,
že by ráda pobíhala,
po skle okna klouzala se
a pak zase vrátila se,
do mraku, z něhož kápla na zem.
,,Kapko milá, Ty jsi blázen!“

Úterý, 24.10.2017
S NÍ se kamarádí, chodí na kávu a do fitka.
S NÍM spí.
Co na tom, že ONI jsou manželé!?
Co ONI skrývají a jakou roli v tom vlastně hraje ONA?
A co když je všechno úplně jinak?
Ví o Tobě! Sarah Pinborough.

Středa, 25.10.2017
,,Holky počkejte,“ volá na mě a na dceru Ema, když jdeme společně městem domů.
,,Já se musím napít!“
Zastaví pár kroků za námi a napije se své ovocné šťávy. My poslušně zastavujeme a čekáme až nás dožene.
,,Holky STOP!“ Ozve se opět po chvíli Emiččin hlas. Ema stojí u kašny a když se otočíme, kývne směrem k ní.
Jak jsme jenom mohly zapomenout! Vždyť do kašny kouká pokaždé, když jdeme okolo.
Ještě, že to dítě ví, jak na sebe upozornit!

Čtvrtek, 26.10.2017
,,Tak pojďte si s tím dalmatinem“, pozve sestra dalšího pacienta do ordinace veterináře.
Majitelé se zvedají ze svých židlí, sedmiletý pejsek však bojuje s vlastním tělem. V křeči se snaží posouvat směrem ke dveřím, ale zadní část těla nedokáže odlepit od země. Majitel ho musí vzít do náruče a do ordinace odnést.
Vzpomínka na našeho Brita, kterého jsme více jak půl roku nosili ven ze schodů a zase zpátky, mě jenom utvrdí v tom, že TOHLE už nechci zažít.

Pátek, 27.10:2017
Ponorková nemoc je laické označení pro stav vzrůstajícího napětí, antipatie a nesnášenlivosti, zejména v malých sociálních skupinách v uzavřeném prostoru.
Možná je to podzimním počasím bez slunce, možná je to neustále se zvětšujícím přívalem práce, možná se potřebujeme na pracovišti jen trochu nadechnout.
Doufám, že se nám brzy dostane čerstvý vzduch do plic a budeme moci pokračovat jako dřív.
Bez ponorky.

Sobota, 28.10.2017
Kde ráno začít, když jsem zaspala.
Já ranní ptáče, hrabu se z postele v půl osmé.
Kim sedí s předními nožkami v prázdné misce a smutně čeká na svou ranní porci granulí, kterou mívá již touto dobou dávnou snědenou.
Myčka přeplněná od večera volá po zapnutí a hromada prádla očekává svůj prací program v automatické pračce.
Hovězí maso na guláš už by rádo bylo restováno na cibulce a mouka, mák a švestky se těší na společný tanec v troubě.
Jen já se nějak nemůžu dostat do tempa.

Neděle, 29.10.2017
Počasí, že by psa nevyhnal.
Kdo má rozum, je zalezlý doma, protože silný vítr se žene Českem.
Na návštěvu hřbitovů jsme si tak nemohli vybrat horší počasí.
Vítr hučí v korunách stromů a shazuje nejen listí, ale i větve.
Menší smuteční věnce se spolu s chryzantémami povalují vedle náhrobků, svíčky jsou sfouknuté. Včerejší péče pozůstalých o místa posledního odpočinku svých blízkých, tak přišla vniveč.
Musím zcela realisticky konstatovat, že naše dnešní snažení nejspíš dopadne podobně.


Abych nezapomněla…,
,,Pesimista si stěžuje, že fouká vítr, optimista čeká až foukat přestane.
Vůdce napíná plachty.“
John C. Maxwell