sobota 25. března 2017

Tvarohové buchty z celozrnné mouky

Vsadila jsem na kvalitní suroviny a prostě jsem to zkusila.
Měly to být kynuté buchty plné tvarohu, přesto trochu zdravější.
Sousto, které jsem já ochutnala, se mi rozplynulo na jazyku stejně rychle, jako se rozplynuly ostatní buchty z pekáče. Podle toho soudím, že se povedly. Můj tatínek sice nezapomněl poznamenat, že máme ,,chlebové buchty", ale po prvním ochutnání, pro ně navzdory své cukrovce, sahal opakovaně.

200g hladké pšeničné mouky
300g hladké celozrnné pšeničné mouky Bio Country Life
30g droždí
2 žloutky
2 špetky soli
50g třtinového cukru
1 balíček vanilkového cukru s pravou vanilkou
110g rozpuštěného másla + máslo na pomazání buchet
250ml vlažného plnotučného mléka
citrónová kůra z půlky citrónu
Náplň:
1 kostka plnotučného tvarohu(ne z vaničky)
1 vejce
½ sáčku vanilkového pudingu
1 vanilkový cukr s pravou vanilkou
trochu třtinového cukru
trochu mléka

Do 100ml plnotučného mléka se lžící cukru jsem rozdrobila kvasnice, promíchala a nechala vzejít kvásek. Mouky jsem prosála do mísy, udělala v nich důlek, vyklepla do něj dva žloutky a přidala ostatní suroviny. Vyběhlý kvásek jsem nalila do důlku a těsto zadělala zbytkem vlažného mléka. Těsto jsem zpracovala na vále. Je krásně vláčné a nelepí se. Radost s ním pracovat. Hotové jsem ho přendala do mísy a zakryla utěrkou. Po vykynutí jsem ho rozválela, nebylo třeba podsypávat moukou, nelepilo se. Rádýlkem jsem nakrájela na stejně velké čtverce, které jsem plnila tvarohovou náplní. Zavázala jsem je do šátečku a do máslem vymaštěného pekáčku vkládala uzlíkem dolů. Každou buchtu jsem z boku pomazala rozpuštěným máslem, aby se holky nepřilepily k sobě a vložila vedle ní další a další a další, dokud se pekáček nezaplnil. Všechny buchty jsem nakonec svrchu ještě pěkně máslem potřela.
Pekla jsem na 180°C v elektrické troubě do zlatova. 


Abych nezapomněla…,
že ty ,,chlebový“ buchty byly fakt dobrý.

středa 22. března 2017

Brit

Dostal jméno po kolii Britě, kterou jsme v roce 1995 potkali na dovolené.
Na naší poslední dovolené bez psa. Na dovolené, kde jsme mohli ležet u vody, jet lanovkou na Sněžku, užít si prohlídku hradů a zámků, restauraci si vybírat podle jiných kritérií než podle toho, jestli tam může pes.
Život se psem je obohacující, aktivní, veselý, ale také velmi svazující a nesvobodný.
Brita jsme si vybrali, protože byl nejprůbojnější ze všech pudlích štěňat. Často nás během jeho života napadlo, že jsme si možná měli vybrat toho pecivála od vedle. Ale byl náš a milovali jsme ho jako člena rodiny.
I když nás čekal maratón kolem čtvrti pokaždé, když jsme ho pustili z vodítka.
I když nám doma zdevastoval knihy(vzdělával se), vyhrabal odpadky(měl hlad), rozcupoval nové linoleum(nudil se).
I když venku našel vždycky to nejsmradlavější místo, ať už to bylo hovno, leklá ryba nebo zvířecí vnitřnosti a s nepředstíranou radostí se v tom vyválel.
Jeho zvířecí oči a gesta nás vždy dokonale odzbrojily.
Co na tom, že jsem musela každé ráno vstávat o půl hodiny dříve a jít venčit.
Co na tom, že jsem musela jet z práce rovnou domů.
Co na tom, že kino, divadlo a společenské akce pro nás byly tabu.
Doma jsme měli oddaného tvora, který nás miloval, jak jen pes může milovat svou smečku.
V roce 2011 nás po šestnácti letech opustil.
Po šestnácti letech jsem nemusela ráno rozespalá ven.
Po šestnácti letech jsem mohla jít s kamarádkou po práci na kafe.
Po šestnácti letech jsme začali s manželem chodit do divadla, na plesy a do společnosti.
Dnes víme, že už psa nikdy mít nebudeme.
Nejen proto, že je to pro život limitující. 
Hlavně proto, že už nikdy nechceme rozhodovat o životě a smrti jiné bytosti.



Abych nezapomněla…,
jaký byl život se psem.

pondělí 20. března 2017

Volání slunce, ,,Dobrý den" a neočekávaná vráska

Pondělí, 13.3.2017
Pulitzerova cena, nadšené recenze čtenářů, a já se pořád nemůžu začíst.
Sto čtyřicet šest stran přečtených a nadšení se nedostavuje.
Jenom trochu zmatek v hlavě z krátkých kapitol a skoků v čase.
Bude kniha Jsou světla, která nevidíme tou, která mě nakonec uchvátí nebo tou,
na kterou zapomenu s přečtením poslední stránky?

Úterý, 14.3.2017
Probuď se konečně!
Nevidíš, že Tě všichni potřebujeme?
Krokusy, sněženky, zlatý déšť…
A hlavně my, lidi!
Přece nechceš, abychom vitamín D polykali v tabletách, když ty ho máš plnou náruč.
Tak vstávej slunce, potřebujeme Tě!

Středa, 15.3.2017
Na naši poštu chodím s balíky každý den.
Proto mě již pracovnice za přepážkou znají. Vědí, že mám balíky pečlivě připravené, že mám zákaznickou kartu, že chci poslat zprávu o doručení balíku a že potřebuji daňový doklad.
Ještě by si měly zapamatovat, že los, SIM kartu, a pojištění si u nich nikdy nekoupím.

Čtvrtek, 16.3.2017
Známe se od vidění. Vlastně jsme sousedky, protože více jak dvacet let bydlí ve vedlejším domě.
I když jsme spolu nikdy nemluvily, občas se potkáváme.
Na mé jasné a srozumitelné ,,Dobrý den“ nikdy neodpoví. Jako třeba dnes.
I když mě to už přestává bavit, pozdravím ji i příště. 
Považuji to totiž za základní projev slušného chování.

Pátek, 17.3.2017
Když díky milým komentářům na blogu mám krásné ráno…
Když slunce vyslyší moje volání a svítí jako o život…
Když mi doma konečně rozkvetly narcisy…
Mám radost celý den.
Když večer při pohledu do zrcadla objevím vedle oka další vrásku a manžel to komentuje slovy: ,,Jsem Tvoje stáří, pozvi mě dál“…Je po všem!

Sobota, 18.3.2017
Prší, prší, prší!
Měla jsem stříhat okrasné traviny, uklízet záhony a hrabat se v hlíně.
Chceš-li Boha rozesmát, sděl mu své plány.
Tak pro Tvou informaci Bože, ty Tvoje vrtochy mě stály dva tisíce.
Odpoledne jsem místo na chatě strávila po obchodech. 

Neděle, 19.3.2017
,,Dědo, takhle jí nežíkej“, pokárá Ema mého muže, když mě osloví jménem.
,,A jak jí mám říkat?“ptá se manžel
,,No pšece babičko, já jí tak taky žíkám!“



Abych nezapomněla…,
že vrásky jsou znamením moudrosti.


sobota 18. března 2017

A hory odpověděly

Khaled Hosseini


zdroj: Google
Od knihy A hory odpověděly jsem na základě anotace očekávala příběh dvou sourozenců, kteří od sebe byli násilně odloučeni, o jejich lásce a naději ve shledání. 
Ve skutečnosti jde ale o několik příběhů, které se odehrávají v různých časových úsecích. 
Tisíce planoucích sluncí od téhož autora jsem odkládala, protože jsem ty emoce prostě nemohla unést. Tuto knihu jsem odkládala proto, že jsem si musela srovnat myšlenky.
Díky množství postav a dějů zasazených do různých období to pro mě bylo trochu složitější čtení a naléhavost díla nebyla až taková, na jakou jsem u autora zvyklá. Každopádně jsou zde ale vykresleny lidské osudy, které spolu více či méně souvisí a jsou protkány citem. 
Ať už jde o již zmíněné odloučení sourozenců, o nenaplněnou lásku, obětování se pro druhého, nezvládnutý vlastní život, neschopnost pomoci člověku v nouzi, uvědomění si sebe sama nebo nalezení lásky k vlastní matce. Je jenom potřeba si tu rozbitou mozaiku osudů poskládat do jednoho velkého obrazu.


Abych nezapomněla...,
,,Kábul to je…tisíc tragédií na čtvereční míli“




středa 15. března 2017

Spalující vášeň

Čekám na Tebe už dlouho.
Dny…týdny…měsíce.
Ta Tvoje zdrženlivost mě přivádí k šílenství.
Možná se zlobíš, že jsem Tě ignorovala, když jsem byla nemocná.
Ale co jsem měla dělat?
Bylo mi tak mizerně…Nemohla jsem za Tebou jít…I když jsem tolik chtěla!
Zkoušíš hranice mé trpělivosti?
Potřebuješ důkaz mé lásky a náklonnosti?
Vždyť přece víš, že Tě potřebuji.
Tak proč prostě nepřijdeš, a neuchopíš mě svými horkými pažemi?
Proč mě nepolíbíš tak žhavě, jako to umíš jenom Ty?
Tak žhavě, až mi z toho zrudnou tváře.
Proč se mnou nestrávíš den? Nebo třeba celý týden!
Zářila bych v Tvojí náruči jako svatozář.
V Tvém objetí bych prožívala spalující vášeň, a Tvoje přítomnost by mě nabíjela neskutečnou energií.

Chci Tě! Slunce!

zdroj: Pinterest
Abych nezapomněla…,
smutek se rozptýlí s východem slunce. 

Ernest Hamingway