NEJKRÁSNĚJŠÍ VZPOMÍNKY NA SVĚTĚ JSOU TY, PŘI KTERÝCH ZJISTÍŠ, ŽE SE USMÍVÁŠ.

pondělí 18. září 2017

Jen já a Ty, kdo bude vlk a chryzantéma

Pondělí, 11.9.2017
Že jsi opět tady si uvědomím hned, jak ráno otevřu oči.
Vcházím z ložnice do chodby a ucítím potpourri kávy, zubní pasty a pánského parfému.
To ale není Tvoje vůně…
Tuhle vůni po sobě zanechal můj muž před odchodem do práce.
Mentolové aroma zesílí, když míjím koupelnu a vůně pánského parfému se dosud v jemném oparu vznáší v chodbě u zrcadla. Neodolatelnou vůni kávy pak ucítím hned, jak vstoupím do kuchyně.
Byt je prázdný a my jsme spolu zůstaly samy.
Jen já a Ty…moje pondělní ráno!

Úterý, 12.9.2017
Každodenní cestování autobusem do práce mi díky hlasitým rozhovorům dává nedobrovolně nahlédnout do soukromí některých spolucestujících.
Kromě studentských problémů s učiteli, spolužáky a rodiči, si často vyslechnu o tom, jak se něčí syn vykašlal na školu, jak si soused včera zlomil nohu, že brácha má rozpadlý výfuk na autě a že u toho doktora zase byla hrozná fronta.
Naučila jsem se tyhle rozhovory vytěsňovat a často se mi stává, že je již nevnímám.
Když ale dnes dvě ženy řeší na celý autobus svou antikoncepci, probírá mě to z letargie.
Mám nutkání se otočit, abych zjistila, kdo má potřebu řešit tak osobní věci v autobuse plném lidí. Nakonec to neudělám a usoudím, že je snad lepší nevědět.

Středa, 13.9.2017
,,Babičko, a kdo nám bude dělat vlka, když děda není doma?“ Ptá se mě Ema, když opět plánuje hru na Karkulky.
,,No to nevím Emičko, asi nikdo. Budeme muset vymyslet jinou hru“, snažím se Emě Karkulky vymluvit.
,,A babi, může být vlk holka?“, nevzdává to Ema.
,,Vlastně může, ale to by potom byla vlčice“, odpovím v naději, že ze hry sejde.
Ema se rozesměje a mě je jasné, že vlk budu dneska já.

Čtvrtek, 14.9.2017
Návštěva knihovny mě má vrátit ke čtení, které jsem celé léto zanedbávala.
Nejdu pro nic konkrétního, čekám, že se mi sama některá z knih ukáže.
Když mi ale po dvaceti minutách není nic dobré ani od Kinga, svou nahozenou udici vytahuji prázdnou a chystám se k odchodu.
Jodi Picoultová se mi v myšlenkách mihne na poslední chvíli, a tak se od východu z knihovny vracím zpátky, do oddělení P.
Doufám, že čtení o chlapci s Aspergerovým syndromem nebude příliš těžké.

Pátek, 15.9.2017
O autismu vím něco málo od své spolužačky ze základní školy.
Když o svém autistickém chlapci vyprávěla na posledním třídním srazu, uvědomila jsem si, že jí neskutečně obdivuji.

,,Jsem sice autista, ale neřeknu vám, na který den v týdnu připadají třicáté druhé narozeniny vaší matky. Neumím počítat logaritmy z hlavy. Neumím se podívat na kus drnu a říct, že na něm roste 6644 jednotlivých lístků trávy. Na druhé straně bych vám mohl říct naprosto všechno o blesku, o polymerázových řetězových reakcích nebo o druhohorních sauropodech a taky umím citovat slavné filmové výroky. Periodickou tabulku prvků jsem se naučil nazpaměť, přestože jsem se o to vůbec nesnažil; sám od sebe jsem se naučil číst střední egyptštinu a pomohl jsem učiteli matematiky opravit počítač.“
Jacob
Nejsem jako vy, Jodi Picoultová

Sobota, 16.9.2017
,,Co si přeješ k narozeninám, Emičko?“ Ptala jsem se před pár dny Emy.
,,Modelínu babi a taky počebuju Ariel. Ale tu s těma ploutvema jako má ryba“, odpověděla.
Dostala obojí a k tomu ještě spoustu dalších dárků.
A hlavně svoje první, opravdické kolo!

Neděle, 17.9.2017
Dnešní téma?
CHRYZANTÉMA!
Kterou trochu trápí tréma,
že má vykvést přede všema.



Abych nezapomněla…,
,,Nejvýše postavený vlk ve smečce není ten, kdo používá brutální sílu.
Je to ten, kdo by ji mohl použít, ale rozhodl se to neudělat.“
Jodi Picoultová

pátek 15. září 2017

Když údolí nenadchne

Když jeden páteční večer před pár týdny hledám v mapě místo, kde strávíme sobotní den, jsem přesvědčená o tom, že Tereziino údolí v podhůří Novohradských hor bude to pravé.
Má to být poklidná sedmikilometrová procházka naučnou stezkou, oživená dobrým obědem v jedné ze dvou restaurací přímo v údolí.
Pohled od vstupní brány, odkud vidíme krásné bílé lavičky rozestavěné po parku nám slibuje, že budeme spokojeni.
Projdeme tímto otevřeným a upraveným úsekem, vstoupíme do porostu, kde lavičky končí a jediná cesta vedoucí kolem říčky Stropnice se najednou stává nezáživnou.
Dokud se před námi neobjeví prostranství, kde se koryto řeky rozšiřuje.
Vodopád, který burácí po skále a dopadá do říčky, kolem sebe rozstřikuje drobnou mlhovinu. 
Krásné, ale se stoletým dubem bohužel jediné místo, které trasu Terčiným údolím oživuje.
Když si při zpáteční cestě chceme zajít na oběd, v penzionu Lázničky i Hamr se dozvídáme, že vaří až od dvanácti. Nic pro časné turisty jako jsme my.
Opouštíme tedy údolí a jedeme směrem na Novohradské hory.





Ten kostel prostě nejde přehlédnout. Tyčí se vysoko nad údolím a naše zvědavost nás přivede až k němu, do Dobré Vody. Místo je plné turistů, kteří nás míjí s plastovými barely, demižony a lahvemi v rukách. Všichni míří ke kostelu, zpod jehož spodní části vytéká pramen vody s léčivými účinky. Když vstoupím dovnitř kostela, zastaví se mi srdce a přestávám dýchat. Takovou nádheru bych si nepředstavila ani v těch nejkreativnějších snech.
Poutní barokní chrám Nanebevzetí Panny Marie mne přinutí sednout si do lavice a mlčky se dívat na chrámovou loď, kazatelnu i varhany a děkovat za náhodu, která zajistila, že nesedím v Tereziině údolí v restauraci, ale jsem zde.





Dojet až nahoru na Žofín se nám rozhodně vyplatilo. Silnice tady končí, dál už vede jen lesní cesta, po které dojdeme pěšky až k Žofínskému pralesu. Možná jsem si naivně myslela, že v pralese bude zpřístupněná alespoň krátká jeho část. Ale vrata jsou zavřená a vzrostlé i popadané stromy jsou ponechány přírodě. V Novohradských horách je prý nejčistší vzduch v celém Česku. A tak zhluboka dýchám a můj muž mi vypráví o tom, jak bych se sem za minulého režimu nepodívala, protože tato oblast byla vojenským prostorem a byla nepřístupná. Jsem tedy ráda, že nyní je tomu jinak a já můžu vnímat tu krásu kolem sebe.
Kvalitní čerstvé jídlo a milou obsluhu nám poskytne restaurace v nádherném penzionu Lesovna kousek od Žofínského pralesa a já tak mohu tento jednodenní výlet nakonec prohlásit za úspěšný.



Abych nezapomněla…,
co údolí neposkytne, hory doženou.

pondělí 11. září 2017

,,Jednu hromadu babičko", zázraky se dějí a třetí ruka

Pondělí, 4.9.2017
,,Emičko, kolik Ti mám nandat těch špaget?“, ptám se Emy, když se chystám servírovat večeři.
,,Jednu hromadu babičko“, odpoví Ema a mě dochází, že máme o slově hromada asi každá trochu jinou představu.

Úterý, 5.9.2017
Když jsem šestnáctého března psala v článku Voláníslunce, ,,Dobrý den“ a neočekávaná vráska o tom, jak vytrvale zdravím jednu sousedku, která mě stejně vytrvale ignoruje, netušila jsem, že věci postupem času naberou zcela jiný spád.
Je to sice již několik dní zpátky, ale z ničeho nic mě náhle sama první pozdravila.
Tehdy jsem si myslela, že to bylo jen kvůli tomu, že je u toho její dcera, tak snad aby šla příkladem.
Při dnešním úklidu balkónu na mě však zvenku zavolá a pozdraví dříve, než si ji všimnu.
Následuje několika minutový neformální a docela příjemný rozhovor.
Zázraky se prostě dějí!

Středa, 6.9.2017
Jako většina zdravých lidí jsem se narodila se dvěma rukama.
Jsem za to ráda, ale jsou okamžiky, kdy by se třetí ruka klidně hodila.
Jako třeba dnes na trhu, když levou ruku mám provlečenou pod držadlem proutěného košíku plném zeleniny, pravou rukou držím růžičky brokolice a neohrabaně se s ní ještě snažím sáhnout po sáčku, do kterého bych je uložila.
Když si toho všimne paní ve frontě přede mnou, ihned mi sáček podává a říká, že mi pomůže.
Utrhne sáček, rozvírá ho oběma rukama a čeká, až si svou zeleninu do něj uložím. Prohodí při tom pár slov o tom, že toho máme plné ruce, a navíc jsme ještě takhle po ránu rozespalé. Já opakovaně děkuji, usmívám se od ucha k uchu a jsem blažená pocitem, že se ještě najde člověk, který tu třetí ruku ochotně tomu druhému zapůjčí.

Čtvrtek, 7.9.2017
Některé letničky už to vzdaly a udělaly místo podzimním květinám.
Některé si ovšem své místo na výsluní balkonu nechtějí nechat vzít a kvetou jako o život.
Přesto je čas na první podzimní truhlík.

Pátek, 8.9.2017
Za ceny másla, že můžou krávy?
To bude v Čechách asi slávy
až zjistí kuchařky, pekařky, ženy,
že volové můžou za másla ceny.

Sobota, 9.9.2017
Už jsem úplně zapomněla, kolik dupaček, bodíček, pyžámek a bryndáčků takové tříměsíční mimino spotřebuje.
Když mi mladí dodávají jeden koš vypraného prádla za druhým, protože jsem se rozhodla jako babička vypomoci, můžu si to po dlouhých letech na vlastní kůži připomenout.
Žehlím jako o život a mám pocit, že ty titěrné hadříky z prádelního koše stále nemizí…

Neděle, 10.9.2017
Ale já jsem opravdu šťastná, že Tě mám.
Vždyť když mě můj syn s Tebou seznámil, naprosto jsi mě okouzlil.
Vím, že Tě trochu zanedbávám, ale nechci se k Tobě upínat častěji jak dvakrát do roka.
Že je to málo?
Ne, to nemyslím, je to tak akorát.
Už takhle se musím přemlouvat, abych Tě vzala do ruky.
Jsi skvělý, ale chuť k mytí oken jsi ve mně ani za ta léta co jsme spolu, prostě nevyvolal.
Takže na shledanou na jaře, Kärchere!



Abych nezapomněla…,
,,Existují dva způsoby, jak žít život.
Ten první je myslet si, že nic není zázrak.
Ten druhý je myslet si, že všechno je zázrak.“
Albert Einstein

pondělí 4. září 2017

Ještě hodinku, vždyť bych se rozcuchala a módní policie

Pondělí, 28.8.2017
Když zaslechnu cvaknutí vchodových dveří, převalím se na bok a vidím, že postel vedle mě je již prázdná. Sáhnu po mobilu, abych zjistila, že jsou teprve čtyři hodiny ráno.
S uvědoměním si, že ještě nemusím vstávat, mnou projede slastný pocit.
To zjištění, když vím, že můžu ještě hodinku spát prostě miluju!

Úterý, 29.8.2017
,,Emičko, podívej se prosím tě na Anežku, jestli spinká,“ požádám Emu v autě.
,,To já nemůžu babičko, já bych se rozcuchala, kdybych otočila hlavu…“

Středa, 30.8.2017
Co na tom, že je středa.
Co na tom, že je půl šesté ráno.
Tahle snídaně je hotová dřív, než si namažete chleba.
Tvarohové noky s ostružinovým přelivem.
1 měkký tvaroh, 1 vejce, 100g pohankové mouky, trochu soli.
Vypracuji těsto, lžičkou tvořím noky, které vhodím do vroucí osolené vody.
Po vyplavání je scedím a zaliji rozvařenými ostružinami propasírovanými přes cedník.
Ozdobím čerstvými broskvemi a ostružinami.
Kdo se nespokojí se sladkotrpkou chutí ovoce, může přisladit třeba třtinovou šťávou.
Já jen tak.

Čtvrtek, 31.8.2017
Čtrnáct dní jedu na doraz.
Od pěti od rána, do deseti večer.
Dnes cítím, že přichází útlum.
Ráno se hrabu z postele nezvykle dlouho a po bytě se více ploužím, než pohybuji.
Bude potřeba pro následující dny zauvažovat o způsobu relaxace.

Pátek, 1.9.2017
Když ráno poprvé otevřu oči, v místnosti je nezvykle mnoho světla.
Rozbuší se mi srdce a v mírné panice sáhnu po mobilu.
Dvanáct!? Je DVANÁCT hodin?
Panika nabírá na obrátkách a mozek je v mžiku zahlcen.
Čtyři hodiny už jsem měla být v práci!
Když pojedu prvním spojem, do práce se dostanu v půl druhé.
Proč nikdo nevolal?
Projíždím seznam hovorů.
Nevolal!
Jídlo! Nemám do práce hotový oběd!
V mžiku stojím u sporáku a vařím.
Proboha proč?
Proč se mi zdají takové sny, když jsem v životě do práce nezaspala! 

Sobota, 2.9.2017
O mých károvaných černo šedobílých kalhotách jsem si dosud myslela, že jsou celkem pěkným, módním doplňkem v mém šatníku.
Dokud mi dnes dvanáctiletá slečna z rodiny nepoloží otázku:
,,To máš na sobě pyžamo?“
Jestli jsem přece jen neměla odpovědět, že ano…

Neděle, 3.9.2017
Mohla jsem mýt okna, žehlit nebo strávit odpoledne s knížkou.
Přijmout pozvání na F.O.O.D PIKNIK v parku Ladronka v Praze, byl ale bezva nápad.
Tolik jídla pohromadě jsem snad ještě neviděla.


Abych nezapomněla…,
mám nové, kárované pyžamo.

čtvrtek 31. srpna 2017

Slunce v břiše

Tolik nenáviděná i tolik oblíbená. Někteří se po ní mohou utlouct, jiní ji se vzpomínkami na školní jídelny dob minulých, dodnes odmítají.
Do té druhé skupiny jsem donedávna patřila i já. 
Rajčatová polévka z protlaku nevalné kvality totiž mnoho radosti z jídla nenadělá. 
Proto ji dnes vařím po svém.
Jak nám začnou dozrávat rajčata, těším se na ni jak malá holka.
Je tak lahodná, že sním vždycky minimálně dvě misky a vím, že to slunce v břiše, které během jídla cítím, bych při polévce z kupovaných rajčat rozhodně neměla.


Na dvě porce potřebuji:

10 – 12 větších domácích rajčat
1 cibuli
1 stroužek česneku
sůl
pepř
snítku bazalky

Slupku rajčat si nakrojím do kříže a rajčata v hluboké míse spařím vařící vodou. Oloupu je a odstraním bubák. Někdo tomu možná říká jinak. Každopádně je to to místo, kde rajče mělo stopku. Na lžíci slunečnicového oleje zpěním cibulku a rozvoním stroužek prolisovaného česneku, ze kterého odstraním střed. Ten totiž může za to, že někteří lidé mají po česneku trávicí potíže. Pokrájená rajčata přidám do hrnce, promíchám s cibulí a česnekem, osolím, opepřím, zakryji poklicí a dusím ve vlastní šťávě. Vše rozmixuji tyčovým mixerem a ochutím posekanou bazalkou.
Polévka je výborná s kapáním, s vařenou slzovkou, rýží nebo bulgurem.


A jak si rajčatová polévka stojí podle mých zásad
ZDRAVĚ – LEVNĚ – RYCHLE -  CHUTNĚ?

Zdravě:
Rajčata jsou zdravá pro svůj obsah vitaminů B1, B2, B6, C, E, provitaminu A, vápníku, fosforu, železa, jódu, mědi a draslíku.
Pomáhají pročišťovat ledviny, snižovat cholesterol, posilovat imunitu a podobně.
Tyto účinky však nelze očekávat u rajčat ze supermarketů, která se sklízí nezralá a vozí se k nám například až z Maroka.
Slzovka je zázračná obilnina, která odhleňuje a detoxikuje organismus. Dopřát by si ji měl čas od času každý. Tato polévka je dobrým důvodem slzovku ochutnat.
O slzovce se více dozvíte ZDE.

Čtyři plné lžíce jsou důkazem toho, že polévka je zdravým pokrmem. Neznamená to ovšem, že si jí navaříme plný hrnec a budeme ji jíst celý týden. Nezapomínejme, že nejzdravější na naší stravě je její pestrost J.

Levně:
Vzhledem k tomu, že rajčata, cibuli i bazalku jsem si sama vypěstovala, dalo by se říct, že polévka je skoro zadarmo. Ale protože já měla polévku se slzovkou, která není zrovna nejlevnější, porce polévky tak vyjde zhruba na 15,- Kč.

Patnáct korun za porci poctivé polévky se myslím dá ještě zařadit do kategorie levné, takže jsou opět všechny lžíce plné.

Rychle:
Rajčatová polévka je opravdu rychle hotová, nejvíce času zabere loupání rajčat. Pak už to jde jako po másle a za třicet minut je polévka na stole.
Rychlejší už to snad bude jedině v zimě ze sklenice, ve které už mám zavařená rajčata oloupaná.

Chutně:
Pro mě je to nejlahodnější sezónní polévka. Navíc je bez jakýchkoliv konzervantů a ochucovadel. Na ní je nejlépe vidět, že pokud je kvalitní surovina, stačí málo a chuť je zaručena.
Za to slunce v břiše musím přece všechny čtyři lžíce naplnit!

Abych nezapomněla…,
na ten rajský pocit s prvním, a každým dalším soustem...☺